Kristova hlava.

Kristova hlava.
Při všem, co myslel a co vídal v snění, – neb v jeho čistém srdci našel místa svět celý ve svém velkém utrpení, – tvář jediná bez poskvrny a čistá mu byla z toho světa ztraceného obrazem všeho: – tvář mroucího Krista. A byla tak jí plna duše jeho, že žitím srost s tou mukou božské hlavy, hledící naň z pod věnce trnového. I maloval; a obraz z půdy tmavy naň hleděl, jak jej v duši vídal dříve, tak plný běd, – leč záře božské slávy tam nebylo, to usmíření tklivé, jež osten smrti lomí, vítězící a mrtvý prach ku záři vznáší živé. 26 A mnohý den se zachmuřenou lící se díval na své nehotové dílo a stále zřel jen prach, – prach zmírající. A srdce prudčeji a prudčej’ bilo a hlava žehla stravujícím třeskem, až vše, krom Krista, v jednu tmu se slilo. A ze tmy té to náhle šlehlo bleskem a v líci, chmurné smrtném po zápasu, splynul svit záře s nekonečným steskem. Byl to jen tah, jen jeden pablesk jasu do moře temnoty, do stínu muky! – On ruku zved, – on viděl smír a spásu! – Tu smrt mu zvolna štětec vymkla z ruky. 27