Kristova hlava.
Při všem, co myslel a co vídal v snění,
– neb v jeho čistém srdci našel místa
svět celý ve svém velkém utrpení, –
tvář jediná bez poskvrny a čistá
mu byla z toho světa ztraceného
obrazem všeho: – tvář mroucího Krista.
A byla tak jí plna duše jeho,
že žitím srost s tou mukou božské hlavy,
hledící naň z pod věnce trnového.
I maloval; a obraz z půdy tmavy
naň hleděl, jak jej v duši vídal dříve,
tak plný běd, – leč záře božské slávy
tam nebylo, to usmíření tklivé,
jež osten smrti lomí, vítězící
a mrtvý prach ku záři vznáší živé.
26
A mnohý den se zachmuřenou lící
se díval na své nehotové dílo
a stále zřel jen prach, – prach zmírající.
A srdce prudčeji a prudčej’ bilo
a hlava žehla stravujícím třeskem,
až vše, krom Krista, v jednu tmu se slilo.
A ze tmy té to náhle šlehlo bleskem
a v líci, chmurné smrtném po zápasu,
splynul svit záře s nekonečným steskem.
Byl to jen tah, jen jeden pablesk jasu
do moře temnoty, do stínu muky! –
On ruku zved, – on viděl smír a spásu! –
Tu smrt mu zvolna štětec vymkla z ruky.
27