Hračkář.

Hračkář.
Co slunce vystouplo nad hory, co slunce za hory padá, v stínu své tmavé komory tu divnou družinu skládá; ze střídy chleba je hněte a žmolí, sám tvrdou si kůrku máčí a solí – nechci se přít, však myslím, ten chlap má prasmutný byt. Před ním na stolku kejklavém více jich, než na stu šachů, a každá je na poli nepravém, on o ně v stálém je strachu; 119 lidé i mátohy, ďábli i bozi, a každý, jak vidět, se na něčem vozí: nevidný lep je připjal v hračkářův kůrkový chleb. Jest jich tu jako je na medu much, oděných v rozličné cetky; padá-li jeden, – lepkavý druh za pačes chytne ho hnedky: veselá družina v kejklavém stole; byli už nejednou na zemi dole, ale on tich, jak je tam porazil, zase je zdvih’. A hněte a žmolí a lepí je dál, až někdy sám se tak diví, kde tolik píle a chvíle byl vzal; však on je dělá – a ony ho živí! A tak mu léta mijí jak dnové, z mody-li vychází, vymýšlí nové; – jen ve snu tak se zdá mu, že se mu chechtají v znak. 120 Pak se mu zdají ty postavy ne z chleba jenom a vosku, leč z neznámé jakés přípravy, jež hněte se z krve a mozku – A potom zdivočí, rázem to skácí: ale jak praveno, zmařil jen práci a zvedne je hned a žmolí a hněte zas tisíc let. 121