Hračkář.
Co slunce vystouplo nad hory,
co slunce za hory padá,
v stínu své tmavé komory
tu divnou družinu skládá;
ze střídy chleba je hněte a žmolí,
sám tvrdou si kůrku máčí a solí –
nechci se přít,
však myslím, ten chlap má prasmutný byt.
Před ním na stolku kejklavém
více jich, než na stu šachů,
a každá je na poli nepravém,
on o ně v stálém je strachu;
119
lidé i mátohy, ďábli i bozi,
a každý, jak vidět, se na něčem vozí:
nevidný lep
je připjal v hračkářův kůrkový chleb.
Jest jich tu jako je na medu much,
oděných v rozličné cetky;
padá-li jeden, – lepkavý druh
za pačes chytne ho hnedky:
veselá družina v kejklavém stole;
byli už nejednou na zemi dole,
ale on tich,
jak je tam porazil, zase je zdvih’.
A hněte a žmolí a lepí je dál,
až někdy sám se tak diví,
kde tolik píle a chvíle byl vzal;
však on je dělá – a ony ho živí!
A tak mu léta mijí jak dnové,
z mody-li vychází, vymýšlí nové; –
jen ve snu tak
se zdá mu, že se mu chechtají v znak.
120
Pak se mu zdají ty postavy
ne z chleba jenom a vosku,
leč z neznámé jakés přípravy,
jež hněte se z krve a mozku –
A potom zdivočí, rázem to skácí:
ale jak praveno, zmařil jen práci
a zvedne je hned
a žmolí a hněte zas tisíc let.
121