Stíny mrtvých.

Stíny mrtvých.
V mlhavých nocích, do útesů skalných když mořské vlny těžce hřmí a bijí a ženy vzpomínají mužů dálných a modlí se a děcka tisknou k šiji: ti, kteří doma zbyli, páží svalných rybáři soudruzi, – již snésti mohou vichr i bouř, jenom těch zraků kalných, těch ženských zraků ne, – jdou smělou nohou ven ku břehu a hledí se skal v dáli. A jak se temnem vlny dmou a valí, tu zdá se jim, že kdesi výkřik slyší – a v mžiku, kdy se vlnobití stiší, to zní co kvílení i z vod a vzduchu; jak sterých úst se nářek nese k sluchu a mhou je vidět zápasící lodě a plachty stínové, jak chmurná křídla se ženou letem proti bouřné vodě. 134 Leč lidské postavy tam vidět není, ač paluba se noří k utopení; jen velké stíny stojí u kormidla, a v rybářích jak všechna krev by stydla; i šepce druhu druh: „To lodě duchů, jež vezou ty, kdož dokonali včera, na ostrov mrtvých –“ A teď loďka šerá, v níž tichne kvil, po loďce v tmu se topí. A ráno marně hledáš duchů čluny; jen v písku někde vidět mělké stopy, neb ve skalisku těžké, hromné runy, jak ti, kdož těžce světem jdou, je ryjí. – A vlny mořské do nich hřmí a bijí. 135