Stíny mrtvých.
V mlhavých nocích, do útesů skalných
když mořské vlny těžce hřmí a bijí
a ženy vzpomínají mužů dálných
a modlí se a děcka tisknou k šiji:
ti, kteří doma zbyli, páží svalných
rybáři soudruzi, – již snésti mohou
vichr i bouř, jenom těch zraků kalných,
těch ženských zraků ne, – jdou smělou nohou
ven ku břehu a hledí se skal v dáli.
A jak se temnem vlny dmou a valí,
tu zdá se jim, že kdesi výkřik slyší –
a v mžiku, kdy se vlnobití stiší,
to zní co kvílení i z vod a vzduchu;
jak sterých úst se nářek nese k sluchu
a mhou je vidět zápasící lodě
a plachty stínové, jak chmurná křídla
se ženou letem proti bouřné vodě.
134
Leč lidské postavy tam vidět není,
ač paluba se noří k utopení;
jen velké stíny stojí u kormidla,
a v rybářích jak všechna krev by stydla;
i šepce druhu druh: „To lodě duchů,
jež vezou ty, kdož dokonali včera,
na ostrov mrtvých –“
A teď loďka šerá,
v níž tichne kvil, po loďce v tmu se topí.
A ráno marně hledáš duchů čluny;
jen v písku někde vidět mělké stopy,
neb ve skalisku těžké, hromné runy,
jak ti, kdož těžce světem jdou, je ryjí. –
A vlny mořské do nich hřmí a bijí.
135