Zlatá šlépěj.

Zlatá šlépěj.
S nebeské výše anděl slét, jak slétá papěrka sněhu: tak zvolna, tak zlehka skroužil se v svět; leč kam jen vstoup, za kročejí zanechal zlatou šlépěji. Zbudilo dítko se ze zlatých snů, perutě bílé úsvitem dnu od kolébky jeho se vznesly: je marně v tu chvíli už hledal zrak, leč na rtech zbyl úsměv nebeský tak – a jeho rty ponejprv hlesly. V mrákotách bolu o vlhkou dlaň kdos bledou a zrytou opíral skráň, neb celý život byl svízel! – [5] tu zdálo se mu, jako dech by rtů ucítil na svých rtech a s úsměvem jak vzhůru vzhled, jen na okně se pohnul květ, jak motýl byl by zmizel. Strmácen tělem, na duši, šel dělník ráno k dílu, to tisícové netuší, že za zlatou jde šlépějí: kdo v duši vdech mu naději a v páž i srdce sílu. – A básník vyšel v kraje dum jak v moře beze vesla, tu slyšel jako křídel šum a myšlenky se hrnou k rtům a v klín mu píseň klesla. – Svět ve svém boji, ve svém běhu když anděl sletne v hluchý tlum, jen dí: „Hle spadlo pírko sněhu!“ a přece každou kročejí jde zlatou jeho šlépějí! 6