Petr zvoník.
„Že beztoho tě obec musí živit
a nemá zaměstnání pro mrzáky
a přec ti nikdo nechce vlasu skřivit,
ač ten tvůj původ je tak všelijaký,
tož zvoníkem nám budeš ode dneška
a za to, ač to práce není těžká,
ten snídani, ten večer dá ti stravu,
a o polednách komu něco zbude.
A zůstávat tam budeš podle splavu,
kde chalupa je pro obecní chudé;
a ničemů že takých u nás málo,
jako jsi ty a nebožtík byl táta,
tož samotnému dlouho ti ta chata
ku blaženému sloužiž králování,
jak za táty se vám tam královalo.
A za to budeš zvonit na klekání
ráno a večer, vždycky v pravý čas
45
jak táta tvůj, a hodinky a hranu
a na kroupy, když půjdou v naši stranu,
a na vše zlé, čehož nás pán bůh spas!“
„I abys dobře začal, začni hned! –
tvůj táta v žití divoce si ved,
teď je s ním konec. – Zvoň! ať průvod hne se,
beztoho obec těžko dost to nese,
že taký člověk uložit má kosti,
kde my budeme ležet do věčnosti.
Však, ať si někdo mrtvé učí spát!
A on byl přec jen dobrý kamarád
dokud byl mlád, a ona ještě živa –“
A blbý Petr, vytřeštěné zraky,
se na rakev a na rychtáře dívá
a opakuje: „Půjdou v naši stranu
klekání ráno, večer v pravý čas,
a zvonit hodinku a zvonit hranu
a zvonit tátovi –“ a chytil za provaz:
„Vám všechněm taky...“
46
***
Zůstával Petr v chatě pod splavem
rok, zase rok a s jara, v zimě, v letě
a chodil ku všem v čase nepravém,
jen zavčas těm, kdo skončili v tom světě;
a že byl srdcem chor, sláb na rozumu,
naslouchal jenom tomu vody šumu,
jak od rybníka padal v roklinu;
a tak se stali nerozlučně druhy
a nemohli se nechat hodinu
a druha druh provázel podél struhy,
když Petr dolů chodil v dědinu,
jež v hloubi sedla jako v hnízdě stála.
A nade vsí se výše vypínala
hromada jílu, z pol zarostlá travou
a na ní červenal se velký kříž
a spasitel dotýkal rukou pravou
se vidlice, kde zavěšen byl zvon,
a hleděl přes ves, jenom kříže níž.
A byli druhy Petr, splav a on.
47
A přišlo jaro s kytkami a ptáky,
a v rybníku se všechno zalesklo,
a všemu po něčem se zastesklo,
po družce ptáku, po květině včele,
po trávě skále, všemu, co má v těle
srdce, i nemá – a Petrovi taky.
A bylo to po velkonočním hodě
a nebe bylo zakaleno, rmutno,
v horách tál sníh a Petrovi tak smutno
naslouchat vodě, pořád jen té vodě.
I chýlilo se večer k soumraku
a bylo čas jít zvonit na klekání,
a Petr měl až vlhko ve zraku,
a zdálo se mu, i to vody lkání
že dnes je větší, nežli jindy bývá.
A s nebe dešť se spouštěl sychravý;
i šel dnes do vsi jako mrakavý
a myslel si, jak se tak brzo stmívá.
A ode vsi zněl výskot junáků
a pod každou byl náspí houfec lidí
a on, jak je tam v hlučném smíchu vidí,
se přidruží k nim plný rozpaků
48
a nesměle se dívá na veselí
jak ten, kterého od nich propast dělí.
A přistoup kluk, – nic nebylo to více! –
a za hlučného tlupy chechtání
děl: „Nezvonil jsi ještě klekání,
jdi, odzvoň! – a pak vari, zase domů!
jdi zatančit si s mámou na rybníce,
chodí tam kolem, ač již leta tomu,
co skočila tam sama –“
„Poběhlice!“
dodala kmotra stojíc podle kluka.
A Petr šel a zavěsil se k zvonu
a zdálo se mu, spasitel že v skonu
naň mrká tmou a že se mu chví ruka.
A deštěm, tmou, přes kameny a suky,
úpadem, střemhlav, vravorem a srázem
a horečný a zas jektaje mrazem,
před sebou stále prst Kristovy ruky,
a v uších vody šum, jež chvílemi
prudčeji zakloktala kleče svazem,
49
ubíhal Petr, až se jedním rázem
jak mrtev skácel v chatě na zemi.
A teď měl sen: – V ráz jeden, druhý, třetí
to napřed dzvinklo sklenných do oken,
jak s hory protější když kámen sletí;
pak zalomcovalo to stěžejí,
jak když se vítr opře, – prudčeji
pak na ráz ráz do drobivého zdiva;
pak ranou, pod níž chalupa se kývá –
a někdo tmavým oknem v síň se dívá
a rukou vzhůru pokyvuje ven;
teď požárem jak nebe zahořívá
a venku Smrť to stojí u oken
a volá: „Petře, zvoň! je soudný den!“
A Petr jde – a Smrť se v tomto mžiku
shroutila v prach a prach kam větrem hnán,
zem, vzduch i vody byly plny ryku
a z mrtvých vstávalo vše, co kdy žilo.
A teď se náhle nebe rozpoltilo
a velký anděl dolů na zem letí
a v ruce drží velkou borovici,
jež přes nebe se klátí jako metla
50
z východu v západ – a ta nebes světla
skví se a tmí skrz suky šlehající;
a šourem, od východu k západu
ten anděl smetá v jednu hromadu
co ožilo, jak vítr prach a smetí.
A volá: „PetřePetře, zvoň!“ – a Petr zvoní.
A zvonem je ta celá obloha
a shaslé slunce srdcem bije do ní
a pod hromovým každým nárazem
sesrší hvězdy s nebes klenutí.
A on tu stojí jako mátoha
a na všechno se dívá bez hnutí.
A dívá se po všechněch hřbitovech,
jak lidé ven se derou v příkrovech
a za sebou je vlekou k tomu soudu
a chtějí strhnout je, – neb lepí k oudu
se mnohý železo jak řežavé –
a jsou to cáry sdrané, špinavé
a cetky s nich jak sněhu chumelice
spadají dolů; – a on hledí jen
jak v divokém to skřeku vše se honí
a trhá příkrovy; – a zvoní, zvoní.
51
A anděl volá: „Zvoň!“
Hle, tam se kloní
vždy níže v zem i jejich údolí;
tam lomí se ty čtyry topoly
a všechny hroby jsou už rozevřeny;
jen ve štěrku tam u hřbitovní stěny
se svírá jeden, drží za rubáš –
a jeden mrtvý zápasí tam v něm,
chtě utrhnout se, nesvěcená zem
však drží jej, – on znov se zvedá, klesá
a anděl volá: „Zvoň!“ a Petr plesá
a zavírá mu ku hřbitovu vrátka.
„Zvoň, Petře, zvoň!“ - A Petr pustí zvon:
To byla jeho matka.
A Petr probudil se v těžký ston –
a kolem tma a venku hukot vod
a dveřmi se to valí jeden brod
a venku potok volá: „PetřePetře, pojď!“
52
A Petr proudem potácí se k splavu.
Je soudný den! ZvoňZvoň, Petře, zvoň! – a ruce
se chytly stavidla. – Zvoň matce hrany!
V tom protrhaly vody hráz a prudce
jak slabé, vetché pýří, bez obrany,
v dol odnášely dítě k vesnici.
Teď zvonice se černá blíž a blíž
a v smrtném zápasu chyt černý kříž –
a vyděšeně upřel k němu zraky:
– a pustil jej! – a chyt se zvonice.
ZvoňZvoň, PetřePetře, matce! –
A nám všechněm taky...
A zvonek zařinčel a zapotácel
se v dol a s Petrem v temnotě se ztrácel.
53