Mnich.

Mnich.
V legendu svatých, z rána od svitání až k večeru, kdy k modlení se zvoní, ta bledá líc se k pergamenu sklání. Za črtou črtu maluje on do ní ty drobné obrazy, před nimiž věky ač vírou chabé, vlhké zraky cloní. A lidské pitvory a ďáblů skřeky a světců k nebi pohled vážně jasný je vidět zde; – a je to štětec měkký, jímž malován každý ten oblak řasný a každá tvář, – ba nebeského jitra i v ďábla chmurnou líc pad odlesk spasný. Vše měří váha hlubokého nitra a smutku víc-li někde v zemském zjevu, hned jinde úsměv praví: „Doufej ! – Zítra !“ 41 A tak tu všechno plno jasu, zpěvu, že myslím si, jak dívám se v tu knihu, jak okénkem skrz rosou vlhkou révu padalo slunce v zlatoskvoucím mihu a ptačí zpěv v tu tichou zvučel celi a on jak vše, by žití zmírnil tíhu, to v obraz spojil, sice nedospělý svým uměním, leč do něj všechno vložil, co k Bohu vede, co nás od Něj dělí! – Co všechno asi mnich ten dříve prožil. 42