Zlatý pták.
Bed. Fridovi.
Kraj smuten byl a šer a tich
a bez hlesu, jak u mrtvých
jen bývá na hřbitovu;
zrak lidský už jen k zemi tíh’,
na lidských ústech zemřel smích –
a v každém srdci, kolik jich,
vězela tíže kovu.
To byla zem jak ze světa,
jak Bohem samým prokleta
a v nenávisti lidí;
luh zpráhlý, haluz bezkvětá,
žeň prázdná, oseň nesetá,
a kde ji zeleň propletá,
ni dravec nezaslídí.
122
A bídný byl té země lid,
a ve své bídě položit
už neměl kam své skráně;
neb z jeho prsou vymřel cit,
a nemoh žít a nemoh mřít
a bylo, jak by v čelo vryt
mu znak byl kletby Páně.
Tu, neznat odkud, neznat jak,
v tu zem přiletěl zlatý pták;
v sněť suchou used letem,
a sotva se jí dotknul tak,
údivem žasnul každý zrak,
neb větev, – už to nejinak, –
se obalila květem.
A sotva tak, pták letěl dál –
a luh i sad se zelenal
pod křídel jeho jasem,
i bylo, jak by sníh byl s’tál,
jak vzduch by jarem oddychal,
a země, kudy pospíchal,
se probouzela žasem.
123
A větší div, a větší žas:
neb ve plod květ a setba v klas
tou dozrávaly chvílí;
neb křídlem pták jak mávnul, v ráz
kouzelný bylo slyšet hlas: –
to jeho zpěvem bylo as,
že zázraky ty byly!
Neb zněl ten zpěv jak větru šum
skrz chrámy, které padly v rum,
zněl žalozpěv jak táhlý –
a zase zněl skrz mračno dum,
jak píseň hromná vítězům
se z bouřných prsou hrne k rtům,
– a lidé k srdci sáhli!
I bylo, jak se trhá led; –
krev vracela se k srdci zpět
a tepny žehly vznětem,
a ponejprv za tolik let
zas vztýčil hlavu, kdo byl klet
a strnulý a slepý hled
se rozhlednul zas světem.
124
A potom slunce zakmitlo
a na rtech lidských zachytlo
už úsměv, jiskru zrakem,
a kam té jiskry zasvitlo,
to v páži bleskem zalítlo,
a děli: „To vše procitlo
jen kouzelným tím ptákem!“
I děli: „Vystavíme chrám,
zlatého ptáka dáme tam
za vše ty velké divy;
neb je ten pták jak Bůh je sám,
on život vdechnul mrtvolám,
a z konců světa přijdou k nám
se divit, že jsme živi!“
A za soumraku vyšli pak,
kde na temeni hory pták
své zlaté sny si spřádal,
a v hloubi nebes nořil zrak
a slouchal k hvězdám, zrovna jak
by jejich mluvu slyšel, – však
byl chycen, než se nadál.
125
A v městě brány dokořán
a tisícové u těch bran
na každé stezce, dráze,
a byl tu každý, žebrák, pán
a lidé ze všech země stran
a dí: „Ten pták nám Bohem dán,
teď na vždy bude blaze!“
Však mnohý už se hádal z řad
proč ptáku chrámy budovat!
a jiné spory vedli.
Tu z dál’ se vidět posla hnát
a přicválal jim zvěstovat,
že honce cestou napad hlad
a zlaté ptáče snědli. –
Ten kraj, ta země a ten lid,
jak vzdálen ještě Hesperid, –
kde zlaté plody zrají!
A nemá-li kdo v sobě cit
tu prostou báji pochopit,
dál můžeš jíst, dál můžeš pít,
však běda, běda kraji!
126