Třikráte v životě již sáhla na mne smrt
a stokrát číhala jak zhladovělý chrt,
já mrazný její dech jsem cítil v kostech svých
a její dutý zrak se ryl do zraků mých
a já se chvěl jak strom, v nějž mířil blesk v ten mžik;
on mimo sjel, – a já jsem neřek’: Bohu dík!
V propastech země,
ve věčných tmách
slyšel jsem temně
v skal útrobách
kamenné srdce,
kamenný tep:
já kopal a kopal
se k Ní pro svůj chléb.
Můj brat stál vedle,
můj z mládí druh,
to srdce kamenné
mu též bilo v sluch.
Můj víc než bratr
se prokopal dřív; –
jej sdrtila skála,
já zůstal živ.
Od chaty k chatě
kradla se jak stín;
nemocí chudých
porazil nás Hospodin.
V hrdle souš a v hlavě žeh
jako ve výhni,
v horečných jsem snech
ležel devět dní.
Anděl smrti na mne dých’,
já slyšel nářek dětí svých;
pak v uších jako splav,
pak neslyšel jsem nic,
až, – byl, jak řekli, den to třetí,
svit pad’ mi zas do zřítelnic.
Kdos cizí stál tu u mých hlav. –
Mrtvé byly moje děti,
má žena též;
a já byl zdráv.
Pro černý diamant
jsem zas do šachty vstoup’,
náš černý chleba
byl ještě hloub.
Když nemohli se dokopat,
kdos vzkřikl: Ven!
a v bílý den
si vezmem, tma co nechce dát.
Rozbity stroje,
táhli jsme na ně,
co bílý chléb jedli
nám z černé dlaně.
Kol žito vlálo,
jejž netknul se srp,
a náhle z něj vstalo
vojska co chrp –
Já neměl dětí, neměl družky,
já rozhalil prsa,
já vystoup’ z řad,
já vzkřikl: Palte!
Zahřměly pušky.
Každý můj druhý soudruh pad’.
Já zůstal stát.
Třikráte v životě již sáhla na mne smrt
a stokrát číhala jak zhladovělý chrt,
já mrazný její dech jsem cítil v kostech svých
a její dutý zrak se ryl do zraků mých,
a já se chvěl jak strom, v nějž mířil blesk v ten mžik;
a mimo sjel a já jsem neřek’: Bohu dík!