Noc lunojasná, bílá,
jak severní je den,
a tak, jakoby snila
napolo živý sen.
To velké město dřímá
na střechách leží sníh,
křídloma obrovskýma
stín věží tmí se v nich.
Nebe je modré, siné,
hvězd úsvit jak by vlh’,
a s hora na zem line
se závoj stkaný z mlh.
Po nebi měsíc pluje
a dole svit a stín
se po těch střechách snuje
a padá v ulic klín.
Jen zrak to nebe pije,
sluch neslyší tam chvit:
tam velké ticho žije,
zde na mžik mrtvý klid.
Tam ticho to je věčné,
zde na mžik od svých běd
a honby nekonečné
si oddychá ten svět.
Tam od hvězd milionů
k nám nedolétne hlas,
zde k horečnému honu
se zbudí všechno zas.
To velké město dřímá
a nikde ani zvuk,
klid rukou obra třímá
těch všechněch srdcí tluk.
Ó noci, ty jdeš k sklonu,
a brzo bude den
a s očí milionů
mrákotný strhneš sen.
A klid zas bude dítě,
jenž obrem teď je v snách
a honba začne litě
zas žití na vlnách.
A budou zase vidět,
kdo prstí je, kdo pluh,
a budou nenávidět;
– a soudit bude Bůh.
Ó noci, z tvého nitra
se mladý noří den
– leč, kdyby jenom zítra
nevyšlo slunce ven.
A na pozejtří zase,
pak týden, rok a dva,
nevyšlo slunce v jase
a země byla tvá!
Tvá země byla, noci!
tvá celá krátký čas
a lidský bez pomoci
se k hvězdám zvedal hlas. –
Ó noci, jak jdeš tiše,
ve stínu křídel tvých
jak ve své vřavě, pýše
ten lidský svět by stich’!