Víc procítil jsem, než jsem pěl,
jak o každém to platí,
jenž bohat, jiným rozdává
a málo co má bráti.
A boháč, věřte, básník jest,
a třeba jste se smáli:
je bohatší než země král,
– když srdce schází králi!
On pokladů má v srdci svém,
jak v kouzelném kdes hradu,
že nenašli jich v Indii,
ba ani v Eldoradu.
A rád je všechny rozdává
– ba že až na to stůně!
však nedosáhne norec sám
až do nejhlubší tůně.
Tam skryta perla nejdražší
jest v korálovém kvítí,
on tuší ji, on vidí ji,
však nemůže ji vzíti.
On, norec, rukou krvavou
i někdy se jí chopí,
však než ji vznese na povrch,
mu zmizí beze stopy.
Vy v zemi šachty kopejte
až tam, kde není větru:
a básník ještě pod vámi
vždy o tisíc je metrů.
A on zas, kovkop ve skále
jenž slouchá noční tiší:
byť nejhloub se byl prokopal,
vždy dále skřítka slyší!
A báseň, to je pohádka,
jak – poslouchána dítkem
a básník zlato zahodí,
– jen dále za tím skřítkem!
A lidé perly seberou
i zlato, jak tu zplálo,
a pěvci, jenž je vykopal,
to stále, stále málo!
A co mu za to můž’ dát svět?
a dí-li: „Vše ti snesu!“
básník by za to perličku
rudého nedal vřesu.
Až ucelí se, utuhnou,
on hrstí hodí je světu, –
leč nejkrásnější zůstala
v nejhlubším kalíšku květu.
Rozhodí perel na tisíc
z duše a z oka co rosy –
však proto přece nemněte,
že o almužnu prosí!
To žebrák není u domu;
on sám je, který dává,
a věřte, v chvíli pravdivé,
že cetkou mu i sláva.
On sedí zlatém na prahu,
co má, to musí dáti,
a béře jenom, za stejné
když stejným zas se platí.
Za úsměv úsměv, za slzu
zas mužnou slzu v oku,
za hloubku hloub a za proud proud
v tom žití dravém toku.
A ten, kdo nemůž’ hvězdou být,
on přece svítí v šeři,
byť jenom jako světluška,
jež zakmitne se v keři.
Byť tomu, sám kdo kráčí tmou,
jen na cestu se kmitla,
byť jako rosná krůpěje,
jen v řasách se mu chytla.
Byť jen se kmit’, byť zůstal skvít
se jak ta dráha mléčná:
to jméno pěvce jest jen zvuk
– však píseň, ta je věčná!
Co pěvci jsou vaše rozbroje,
záští a vaše války?
to prázdný zvuk, – on naslouchá
tajemným hlasům z dálky.
Co zem, co váš mu malý svět? –
on bloudí ve hvězdném tému,
pel zlatý s křídel andělů
do dlaní padá jemu.
A jak tak v oku nebesa
a v srdci vesmír má celý,
tu vaše řeč a lopota
mu jsou jak v oulu včely.
On jako děti vodí vás,
všude, pomalu, v spěchu:
když měkce jdete, nevíte,
kdo cestu ustlal vám v mechu.
On jako muže vodí vás
v práci – a krvavé pole:
vy nevíte, kdo první střás’
okovy od nevole!
On vodí krále, žebráky,
jak byli, jsou v tu dobu,
on k slávě vodí národy
– a stojí na jich hrobu.
On vaším srdcím dává směr,
on řídí vaše vědy:
i v Newtonu šel Newton jen
Newtonu básníku v sledy!
Co v cifrách končí záhadou,
on písmem nebe si vysní,
– však přijďte mu tak na mžik jen
s upřímnou, lehounkou písní.
Jen tak s tím malým popěvkem
jak srdce někde ho snilo,
když bylo štěstím vršité,
anebo ve smutku bylo. –
Přijďte mu s prostým příběhem
jenž mluven prostými slovy,
jak puklo srdce někomu,
aniž se kdo o tom doví.
Přijďte mu s vlasem šedivým
na zralém ku hrobu klasu,
po mladém zašlém životě
s kadeří zlatého vlasu.
Přijďte mu s úsměvem dítěte,
s křivdou a žebráka steskem, –
– a s hvězdnaté své výšiny
on dolů sražen jak bleskem!
Ten lidský bol, ten lidský stesk,
ten zápas neskonalý –
jak proti němu ve svých snech
– ten básník jest tak malý!
A přece zas vás pozvedá,
z hlubin mrákotné tísně,
až k nebesům, až za nebe
křídlem lehounké písně.
Co byli byste bez něho,
– co on by bez vás byl v světě?
vy tělem, on je perutí,
a spolu orlem jste v letě.
Co v srdci dávno vyznělo,
co sny nevrací v noci,
to vzkřísit zas a oživit
je v básníkově moci.
On hvězdný kmit v svém srdci chyt’
– jdou mraky před ním honem:
on v srdce vaše udeří,
pohřebním, svatebním zvonem!
Přes hroby dávno zapadlé,
jak spíte, vichřice kvílí –
v tom svistne mech a cinkne plech
a mrtví jak by vám žili!
Ti mrtví dávno pohřbeni,
ti druzi vašeho mládí!
– vy smrti jste se děsili,
a teď byste umřeli rádi!
Siro je tady ve světě,
tam svět nebude sirý? –
– básník k vám slovem přistoupí
a sklene most vám víry!
Ve vaši slast, ve vaši strast,
ve vaši siroty muky,
on víru seje lidskosti,
– a vy své věrouky!
Po jedné druhá z vašich věr
z Bohů dělá si bůžky,
– však básník je všechny provléká
nitkou perlové stužky.
Po perli perla opadá,
navléká perla se nová:
však v jedno pojí všechny je
ta prostá lidskosti slova.
Z objetí jejich vyšinout
nemohou světů se osy:
a je v nich lesk a je v nich stesk,
jak večer v krůpěji rosy.
Ta zatmí se, ta zaskví se,
– a pablesk, vřelý či chladný,
zdaž zemí vpit, či k hvězdám kmit’
– cos tuší, – však neví žádný!