ŽEBRÁCKÉ CHATRČE
To pyšná byla ves a starodávná,
bílými statky v bujných stromů zeleni
se honosívala,
když zlátla žita, doba sklizní slavná,
ovoce brunátněla, zráním zpívala
až k jeseni.
Jen pod vrškem, tam, kde se potácí
pár chalup jako žebráci,
tam jedině
tíživé smutno bylo jako o pouti
kdes pod schody, kde dlaně zdvižené
žebráci, žebračky, své děti na klíně
škemrají v sedě, nemohou se pohnouti.
Tak chalupy se rozpadávající
se zdály večer dívat ku měsíci,
jak pod centovým křížem bídy snížené.
A, malomocné podál rozpadávají se
vteřiny, dny a roky,
tak sedí skrčené
chalupy nad rybníkem, lebky lysé
a paty uhnívající, své údy, boky
v jich vlny modrozelené
si noří a je smývají.
95
Jak mizí a jak pustnou v stálém pokrčení,
ruch dne se vyhne povzdálí,
co deštěm zjizvené, za větrů zpívají,
jak žebráci by úpěnlivě volali,
příšernou malomocí poznačeni.
96