Svět starý jak hračku boží
u tajemných Vesmíru vrat
trav zelených na rohoži
já viděl jsem vymírat:
měst chrámy pustly a hasly,
tam trůny se třásly a žasly.
A bigotní stařeny,
ty se vztaženými rameny
již mřely.
Jich starci též odcházeli,
ti starci přibití k nebi
svou pokornou lebí...
Za mnichy a za králi svými,
za zlata žoky
a za vojsky najatými
šli matnými kroky,
za povely otrokářů
šla stáda tmářů, –
a za pohrůžek pánů
šli podplacení.
Kde nebylo Křtitelů Janů,
tam Kristů není...
A stoleté vyhnilé kmeny
se kácely samy.
A rudé kaktusy, bolestné klamy
stárnoucích církví a mocí
za bouřlivých schnuly nocí,
i za jiter, když jsme šli plet
a bohatou stříkali hrstí
do černé, zmrvené prsti
své osení budoucích let...
My rodili se a zráli.
My hleděli zpříma.
My bez chvění, bez bázně stáli
před bouří, jež hřímá.
My rozešli jsme se, cítíce
klam, bídu, podvod a žal,
na pustá pole a vinice,
i v temných končin dál.
My šli jsme bořit i stavět
a zmrvit prsť hluchou
a světlo dnů rozežhavět
i život posílit
svou myšlenkou, tuchou,
a krásu rozhledu, rozletu pít
a k energii den mroucí uprosit,
i Zemi k bohatším vznítit darům
a Slunce k větším a slavnějším žárům
a Srdce člověka k novým a slavnějším jarům...
A kroužících orlů vzkřek,
nad hřbitovy vymřelých znící,
hnus dne a bolest a vztek,
jak polnice hlaholící,
nás posílilo zas v práci...
Sta lstí a vzteklých důtek,
sta hrozných, krvavých půtek,
když boj se vrací...
Nad kalnými života víry
shrbená společnost
se rvala, svět násilníc širý
pro klamnou svou budoucnost...
A mřeli již kouzelníci,
že neznali kouzel svých sil,
i králové mřeli, jich spící
království na tisíce mil,
a špinavá čela nad žoky zlata mřela,
i okleštění chlapi se sříznutými drápy,
i zoufalstvím divocí v svých klecích otroci...
Jdem... Nového boha znát chceme,
jenž právě narozen...
Má v očích vod krásu i země
a je tak čistý jak sen.
A roste jak naivní dítě,
pln žvatlání ptáků a trav.
Jdem... Zabouří životem skrytě
a odvahou zrozených hlav...