MLÁDÍ DOBYVATELE.
Churavý touhou Člověk vyšel sám,
když obzory lákaly v nekonečno...
Dumavě lesy z těžkých, vlhkých par
bezhlasé, modré pozdvihaly hlavy...
Za obzor věže zvaly v dál a v dál
a k mořím obzory, jež majestátně spaly
a moře v dál, až k sněžným horám těm,
zalitým sluncem krvácejícím...
Slavíci za vsí rodnou v hájích zpívali
nad ornicí, jež voněla dne jasem;
i poslouchaly stromy prostoduché
a třásly listím silně dojatým...
On cítil nově starý smutek ten...
A plakal sám, podivnou radostí,
že nově cítil starý smutek zas
a jinak, nežli ti, kdož kolem šli...
Pak jednou, západem když v ohni hořely
kopce a lesy, vody, příkrá pohoří,
zřel zrakem jasnovidných zjevení,
9
že jiný život někde slavně začíná...
Jen trápil se, že duši nemožno
se odpoutat, za vidinami jít...
Churavěl mezi svými: v přístěnku
sedící Bída tkala rubáše...
Severní vichry sosny k chatrčím
shýbaly níže, naslouchavše nářkům
žen, mužů, dětí, v chórech střídavých...
Tu otec bídný hlodal bídnou kost,
ornicí vlekl zkornatělé nohy,
žilnatou rukou chvátil kořeny
vymřelých pralesů a za dobytkem
své sunul osmahlé a silné tělo...
A totéž mělo syna zítřkem být...
Až jednou zas, kdy stál jak přikován,
slib velký ležel na všem tom, co viděl,
on rozhodl se navždy odejít
za vším, co Duše velkým svátkem je...
Za rána, v rose když ves hořela
a kvetly stromy, cosi hnulo jím
a přinutilo v dálku k horám jít,
dál, dál a výše, staré předsudky
rozlomit zcela, spící kolébky
zanechat tichu, stařen modlitby
odkázat osudu a hořké zklamání
zatrpklých dědů nízkým, drobným mstám...
A odešel s tím přáním směle tragickým:
by jednou urval žhoucí pochodeň
10
a vysoko ji zdvih', až kdysi zpět
po cestách Dobyvatelů se navrátí,
až městy, dědinami v průvodu
potáhne Duší přerod vítězný
a z prachu zdvihne ty, jež miloval...
11