KROČEJE VELIKÉHO.
Vím... V dávných věcích přišel Velký kdosi
z věčnosti narozen.
Lukami, v lesích, plných čerstvé rosy,
kdy dnil se den.
Se všemi rozmlouval, sil na polích, tisk' ruce,
svou duši rozdával.
A všecky objímal tak upřímně a prudce,
než kráčel dál...
Všem matkám děti pochoval a zlíbal,
sám sklízel na polích.
A za stavy se s každým druhem shýbal
a ani nezavzdych'...
Jej vycítily velké vzruchy žití,
zem zhnědlá slunce hrou,
a smutný kraj, jenž brzkou spásu cítí,
bouř zvonů nad vodou,
a každá růže dotknutá jím dýchla,
strom každý, každý prach,
hmyz každý, každé stéblo – země ztichla
v úžasných myšlenkách:
25
Vše zbožně na něj zřelo, poslouchalo
hlas, hovor nadlidský.
A těžko jen se upamatovalo,
když zmizel navždycky...
Jen jednou v žití přešel v krátké chvíli...
A záhy odešel...
Toť okamžik, v kterém jsme uvěřili...
A ten byl krátký, žel...
Svět čeká dál... Však je už příliš pozdě.
Stesk duše pocítí.
Ptáci se učí v sešeřeném hvozdě
svůj nářek tlumiti...
A všude zřít je, že tu s rozechvěním
kdos šel, všeho se tknul,
a ač tu všecko zakleto, že chtěním
a touhami přec hnul...
26'