NEHYNOUCÍ OKAMŽIKY

Antonín Sova

NEHYNOUCÍ OKAMŽIKY
V zeleni známé té krajiny mne zavolá mnohý bílý dům, hřbitova voní maliny, uniklý povzdech mrtvým rtům. Potkáváš děti dávných svých druhů, vpijí se zraky snoubenců a na tom samém rozkvetlém luhu zas vyrůstá kvítí do věnců. A vše se tak pevně dívá na mne, má město tisícerý zrak, a já vše znám a všecko zná mne, až na ten vítr a na oblak tam nad poli a tam nad údolím, a titíž jsou lidé a ptactvo i brav, i město patří k těm cestám a polím, ten potok i stříbrný ten splav. A pozdravují mne sosny hor, skupiny lísek zlatorzivých, i světla v oknech až po obzor, ty pohledy očí mrtvých i živých, ba ruce vztažené z tolika míst, jsem ucítil, jak mi v pozdrav kynou, já doved' jsem z nitra věcí číst ty okamžiky, jež nezahynou. 10

Kniha Drsná láska (in Dílo Antonína Sovy, svazek 17) (1927)
Autor Antonín Sova