SEN CHODCŮV, JEJŽ CHOROBA POUTÁ
K JEDNOMU MÍSTU
Teď na kost kdy tuhnou cesty, bude se mi zdát,
že musím sám projít světem, co nezřel jsem, uhlídat,
a koho jsem míjel, navštívit, koho jsem neobjal,
utěšit aspoň slovem, mne neklid chodce jal.
Teď v noci se zdá mi o cestách kolem luk porosených,
kdy hospůdky míjejí, lesy tmavnou a v polích vykosených
zřím podoby mužů, jich slyším hlasy i líbezných žen,
je společně se mnou zřím míjet v jich hovory pohřížen,
že vítám se s nimi i loučím, touhou po dálkách hoře,
kdes na verandách hotelů, v zeleni poblíž moře,
pak ztrácím se záhy, neb zdá se mi, zaklet nehnout se z místa,
dál ve snu že kráčet musím, jako somnambulista.
A cítím svěžest chůze a rosných, chladných sprch,
jdu údolí za údolím a za vrchem vrch,
tu hvozdem se vláčím ve vlhku pramenů, hub a mechů,
tu nejslunnějšími se plahočím poli, ždám strom a střechu,
tu po schodech nejvyšších věží se šplhám až k makovici,
na gotických chrámů oblouky, chrlíce zívající,
tu slézám tisíce schodů vyhloubených v skály,
kde troglodyti se s ženami na zádech šplhávali,
nic nemožno už mi není a přesladkou hrůzou unaven,
čím chorobou víc jsem spoután, tím vášnivěj kráčí můj sen.
127
Jdu po dlažbách měst, jež dosud jsem na mapách světů čet
a přes potoky skáču, řek přebrodím bezpočet,
tu klášter jde se mnou, tu hrad, jejž podědil dvořenín,
pak mírných a ubohých světců žehnající stín,
všech kostelů baňatých vížek a kapliček na výších,
a tisíce chalup, vsí bílých a polí nejtišších.
Mně krásně je, takový sen když k smrti mne unaví,
a lehká myšlenka přilétne, zaklepe u hlavy;
mne políbí někdo a obejme někdo beze slova,
že slyším, co neslýchám, vidím,co nezřel jsem, narozen znova.
Ba někdy se ocitám takové líbezné ve výši,
to ze země ve svět jiný jsem přišel nejtišší,
tu lučiny svěží zřím, zelené, nebe se klene
až v nekonečno, zvláštní milostí posvěcené,
neb dávno zemřelé děti zřím hrát si se zlatými míči,
blíž matek svých, mezi pomněnkami a petrklíči
a tu se mi zdá, že mi pod nohou míjí oblaka,
tu o vítr opřen jdu v dál, tu o peruť, o ptáka,
či andělská křídla to jsou a ta bdí nade mnou
svou všudypřítomností dětskou a tajemnou?
[128]
OBSAH
[129]
DRSNÁ LÁSKA.
Str.
Píseň z jižních Čech7
Ranní zpěv8
V odlehlém světě9
Nehynoucí okamžiky10
Zapadlou krajinou11
Je drsný kraj13
Černozemní síla14
Ožívající věci16
Selský mír17
Píseň z jižních Čech18
Sváteční ticho19
Na vršku v lese21
Mír nad krajinou22
Smutná krajina23
Báseň z jižních Čech25
Znamení nejchudších27
Nejbohatší děti vánoc28
Chvíle v noci30
Píseň zimní31
V kamenitých kopcích32
Sváteční město33
Utišená krajina35
Po slunném dnu36
Před krásným dnem37
Léto v Molenburku39
Příteli na zahradě41
Nezměněné dny43
O parném dni45
[131]
Místo sebevrahů47
Pohled do kraje49
Vesnice u zoraných polí51
Masopust53
Když se po někom poptáváme55
Dívčí podobizna56
V krčmě „U tří veselých holek“58
Den svatého Václava60
Páže ze staré malby63
Horská krajina66
Pod stromem, když opadával květ67
Je podzim u konce69
Říjen70
Krutá zima71
Jarní pozdrav oráči72
KRUH SE UZAVÍRÁ
Pramen77
Matčin snubní prsten79
Mateřské tvé srdce85
Ozvěny mládí86
Studenti jedou starou poštou87
Ohlušení89
Početí91
Proměny92
Nedočkavé srdce93
Sám nad sebou bdi94
Zázrak95
Přerodu chvíle96
Baladická píseň o lásce97
[132]
Píseň99
Jarní100
Klíček k dobrému srdci101
Dary srdce102
Dlouhá cesta103
Ruce ticha104
Pozdní smutek105
Večer vzpomínek106
V těch tisíci domech kamenných107
Komíny města kouří černě a tiše108
Manželská balada109
Hra oblaků110
V první slunečný den111
Píseň mého srdce112
Zbloudilý strom113
Předtucha115
Tvůrčí chvíle116
Sloky o spánku117
Já vím, že ti děkovat mám118
Vzduch je dnes teplý119
Píseň o stáří120
Život122
Sloky děkovné123
Volání země125
Laskavý podzim126
Sen chodcův, jejž choroba poutá
k jednomu místu127
[133]
DÍLO ANTONÍNA SOVY
SVAZEK
XVII.
DRSNÁ LÁSKA
Nové básně
Vydal
Dr. Ot. Štorch-Marien
Praha II, Purkyňova ul. č. 6
v úpravě V. H. Brunnera
na jaře roku 1927
jako 159. svazek edice
AVENTINUM
v 1600 výtiscích, z nichž tento má číslo
Vytiskl Frant. Obzina ve Vyškově
E: pk; 2004
[135]