Úryvek pohádky.
Lesní buky a jezero hluboké, tiché jezero,
chaloupka z došků u něho, slunce tam doutná v mechu.
Větry rovinou táhnou od moře podzimních krajů,
větry rovinou táhnou přes hlavy slunečnic zlatých.
Větry rovinou táhnou, ach, a pobřeží svítí,
pobřeží svítí a pastýř vysoko v salaši píská.
Tady jsme žili se svou Vysněnou, zdá se, že věky,
po jejím odchodu smutno, po jejím odchodu pusto.
Cítím dnes dosud vůni po ní, že odešla v čas,
že se tak ohlédla diskretně, schýlila dlouhé brvy,
a že tak přitiskla prudce k vypuklým ňadrům ruce...
Smutné teď jezero, smutné a zelené pod měsícem,
chaloupka na ploché rovině mezi lesními buky,
Černě žíhaná louka nekonečnými stíny!
[32]