Je večer tak modře zlatý,
v noc přechází ztišenou.
Má západem průsvitné šaty
a citlivost zvýšenou.
List nehne se, nehne se tráva
ni rašící háj bříz.
Tam, záliv vod kde spává,
v tmu měsíc světlem říz’.
Jdou zvuky a šepty a stíny
a plaché vůně jdou,
jsou plny úžlabiny
střemchou a jehnědou.
A záludná lávka úzká
se třese v lesku vod.
Má ruka pevná a mužská
tvůj čeká na průvod.
Tak po boku visíš mi lehce
stín plachý, jak vůně a zvuk,
a jako květ schýlena křehký,
že slyšet jen srdce tluk.
Dohořel zlatě západ červnový.
Cvrčkové v jasný pějí vzduch,
červánky stkví se mladé březoví
a nad ním chomáč drobných much
se západem zdá svítit nachový.
Sedíme... Vzadu šumí moře bříz.
A zříme... v dálce hasnout modrý kraj.
Bezlidný, dálný horizont se vříz’
v odvážnost srdcí, kde se ráj
nějaký ozval, žitý dnes i kdys.
Mám láskou těchto jasných dnů tě rád
a polosvětlem modřínů,
svěžestí čerstvou, v důl jež vrhá chlad
od sosen do luk, vlhkých lad
kdes po povodních v širou rovinu.
Poslední slunce z bříz a z doubravin
jak duhou šlehlo slídy do střípků.
Tvé tělo chví se tuchou prvních vin.
A rty jsou chtivé polibků.
Však ruce... pevně složeny jsou v klín.