PŘÁTELSKÁ SONATA.

Antonín Sova

PŘÁTELSKÁ SONATA. PAMÁTCE J. NERUDY A K. SVĚTLÉ.
[103] I. I.
 Slul Felix. Žitím však již dávno přesycen, hrou vášní, stárnutím, vadnoucím kouzlem žen... Svým duchem lačný byl, však krví lačnější, živořil v póse své, vždy ironičtější: Nad blízkou propastí, bouřící ironik, byl rozervancem, dnů svých oběť, mučedník... Duch velký, bouřlivý, snil o nejvyšší metě, již dáno člověku dosíci jenom v světě. Však negace a žal vždy v duši zaskuhrá: že marno všecko je a vše jen pro hrob zrá... Tak duchem k výšinám se belhal skepsí svou, lpěl na hmotě smyslnou vášní fysickou a tak se vybíjel jak bouře jarních dní, jež povrch rozrývá, než hloubky zúrodní... Myslitel velkých gest, byl rozervaný host, jenž maskou ohlušit chtěl suchou přítomnost. Svět prostopášníka v něm zřít se obává, jenž srdce paní rve, je bleskem sžehává 105 a soky rdousí své, je s výšek vášní vrhá a mezi rakvemi své růže rve a trhá... Svět mní, krev jeho těly žen se nenasytí, jsou duši jeho úsměvy jich svadlé kvítí, nevinnost, prostota a křehké něhy pel jej vyrvat nemůže z prokletí hrozných zel. Prý lačný duchem svým, však lačnější svou krví si k smrti krátil dny, ba chtěl být u ní prvý... Prý po bohatství toužil, krásy po vděku i po všem marném, nedostupném člověku,... jak po vyžití vášní všech a radostí, po smyslů šílenství, říjení mladostí... Prý o tom denně snil, tím nenasycen plál: Noc každá jeho je, taneční jeho sál, a každý pohled žen, jenž výzvu tají rád, panenské zardění a každou stopu zrad... Tak hnízda vzbouřená zle pohoršena jsou: on syku mužských rtů uniká chytrou hrou, čím příchod bouřnější, chladnější rozluka, on zná se v umění, div srdce nepuká... A potom na dlouho, hrob čerstvý, mlčenliv svou lásky mrtvolu když pohřbil, jako dřív jde hrdě cynický a navždy uhaslý... Kus sebe pohřbívá... Tak svět dí užaslý... Přec vše snad bylo lží. Ve lžích vždy člověk mřel. On, chudší nad všecky – „had hada nepozřel“ – byl metlou počestných jen rodin, zděděných předsudků urážky se čítaly mu v hřích... A to, co bájil svět, když pověst šířil zlou, to, básník nesmrtný, žil vášní školu svou... 106 To blesky, s vrcholů když pajdá člověk v hnus, to smutky pohlaví, výlučnost hrdá Mus, jež denně utkají se s lidskou všedností... Toť kletba genia... Cíl jeho hrdosti... II. II.
 Sní paní líbezná a širý řeky tok své zlato hasnoucí schytává do zátok, pak mlhou večerní se dálkou pomísí, kde město skizzuje své hradní obrysy... Ne mladá, krásná však a hrdá, zdá se, ví, co velkých odříkání ztají úsměvy, než bolest umlkne, své vléknouc řetězy, než nad smysly a hmotou duše zvítězí, a k síle povznese mdlou vůli, ubitou divokou vášní v temnu duše ukrytou... Zří mlčky. Po boku jí Felix, v ustárlých rtech, tazích, vráskách, první stopy bouří zlých, čas mnohé odplavil, jen žhnoucí jeho zrak večerním zášeřím žádostně hořel tak... A jako vždycky s ní když v klidu přemítal, on masku cynika, svůdného ďábla bral, vždy zhnusen fadessou a tichošlapstvím zlým, tím staroměšťanským životem otřelým, žalostným uměním, knih pustou prázdnotou, bezcharakterní, příslovečnou žebrotou... A tak že miloval, vždy vycházel jí vstříc: že v to vše nevěřil, on věřiti chtěl víc... 107 Že tak ji miloval, rád rouhačem se stal, by její námitky i bázně vyvolal,... i její úžasy a její bolesti, v nichž mohou velké sny a city rozkvésti... On hloubky miloval, jež prostodušně zní... Co do nich zvoláno, to navždy uvězní... Tož, aby vyvolal v ní žárlivosti ryk, zlé nechal pověsti bujeti, ironik, o láskách výstředních i nocích probděných, o pitkách divokých, penězích, vhozených nevěstkám do klínu, prodejným radostem, a vybouřit se nechat smyslům, žádostem... Tak blátem kálet dal, svou znetvořovat líc... Pak zachráněn chtěl být... Chtěl lásky, lásky víc.. III. III.
 A když tak před ní stál, tož paní krásná dí, svůj chladně žhnoucí zrak až v nitro zařídí a pátrá, zraněna, by jeho zranila, a to, co mučí ji, by v sobě ztajila... Když světem souzený jste odsoudil se sám, teď zraněného do krve vás v dlani mám... Jste zhnusen žitím svým, však jdete v nový hnus, však ve všem nehne se ni srdce drobný kus... Kde srdce nechal jste, odvážný traviči svých hodin, dnů, a svého ducha trapiči?... Má touha nesmírná je ukázat vám sráz, vás vrátit, přesvědčit a zachrániti vás... 108 Však ke mně, ke mně ne, mou cti čest věrných žen i chci, by hlas můj, slyšný vám, byl zatajen... Chci větší láskou vzplát, než smysly mohou dát, přátelstvím bez mezí, dny, jež by chtěly zrát vašimi činy již, co velké ve vás, vším, a co se ubíjí zklamáním pod vaším a co jak odlesk mdlý si z vás vždy odnáším... A to jak pravila, on usmál se. Pak řek’ svým suchým posměškem, v němž citu pramének: Ledovcem zůstati mým slibujete snům... Však souzeno mi stoupat k jeho vrcholům... Chlad jeho napíná můj rozum na skřipec... Ať tál, ať hořel v červáncích, byl ledovec... Můj žhnoucí kdyby silně zbožňoval vás cit, chlad lásky rozumné bych nemoh’ pochopit,... neb jinak miluji. Od těla nelze mi odloučit ducha s velkostmi i s vášněmi... IV. IV.
 Tak mluvívali vždy a každý dobře hrál svých povah úlohu... By poseurem se zdál, člověkem ztraceným, by nechal pověst růst, – vzpíral se záchraně, již slýchal z jejích úst, ba trochu frivolně jí vážný zájem krad’, i velký její po čistotě věčné hlad... Však láskou nebylo, co rozum zamýšlel dát svému zajatci... Jej sprostit nízkých zel, kramářů, svůdných žen a pitek proklatých, sobeckých požitků, vždy nově počatých... 109 Měl každou velkost rád, i tu, jež sráží v zem svým neosobním chladem, spásy pathosem. Leč býti zachráněn? Vždyť toužil po žáru a po citu, jenž zaplá v rudém požáru... Ten čistý intellekt jak pramen tišil jej, on přišel pít, – nic víc. Pak zíral oddaněj’, a spíš se zdálo mu, ten výraz nebeský je lásky nezřené a kultur odlesky svítící v duchu tom. zlení jeho rozžehlém... Leč k lásce daleko v budoucnu odlehlém... V. V.
 V tom, když se s frivolností mladou posmíval sosákům, přetvářkám, smích zhořklý rozsíval, ba nedbal dlužníků, již zdáli sroceni se chystati mu tvrdou pryčnu vězení, on suchým humorem se loučil večer s ní, ji v zmatku zanechal, v bolesti noblesní... Tu vůlí hnána svou, jej vždy zas zachránit, s mateřskou lstivostí svých záchran předla nit, a bděla k půlnoci, když všecko spalo juž, bytosti na loži i oddaný jí muž, zmrtvěla ulice, v níž ticho jasných hvězd se nad střechou chví tak, že tišej’ v duši jest: Tu cosi zpívalo jí v duši jako sen, sen z kosmu, zpívaný budoucích krásných žen Duchu, jenž rozžíhá, však příliš člověkem, by ruky záchranné nechopil s povděkem... A prosta marnivosti žen, jež v snech mní svých, že vše se zrodilo jen zvýšit kouzlo jich, 110 šperk vzala svatební a za stůl usednouc sčítala kameje, horoucím přáním žhnouc i vypočítavým, by cena stačila vykoupit soudruha, jej tíhy zbavila, soudruha Myšlenky, snad protichůdných gest, však z cechu nemnohých, již hoří září hvězd... Tak myslí pokojnou měřila šperku třpyt a zřela démanty naposled zazářit, však bez lítosti, smutku, strachu, před chvílí, kdy v jamkách démanty jak slzy ožily, až vsazen pouhý střep lesk šperku bude lhát a hrůze sosáků se bude posmívat... VI. VI.
 Nuž, takto zachráněn, přejemných citů host, ač vděčen, neztrácel svou čestnou frivolnost... Leč... pak již nepřišel... Snad vztek jej rval a stud, že jí byv zachráněn, zas o ni, zdá se, schud’... Ne láska, obdiv byl, však jako k vzdáleným my máme bytostem, jen velce myšleným, tak prázdno bylo teď... leželo mlčení i mezi ním i jí za pomluv klíčení... Co šperk ten svatební, mstou kovu, podlostí záměrů nečistých, salonní žvavostí, co šperk ten svatební lhal broušenými skly, jež v pomluvačů úsměvech se zableskly, a v muže nechápavých, trapných otázkách, jakousi pochybnost po celý věk mu táh’... 111 Pak roky míjely... V nich očištěný duch po mládí bouřlivém již splatil činům dluh... Za shaslou epochou odešly tužby dob a vášně vyhasly a otevřel se hrob... Tak roky zanikly. Pak oba, z cechu hvězd, se nesetkali již... Jen v srdcích našich čest jim zpívá nesmrtná. Hrob jejich buď jim tich... Hosanna Bohu, který určil sílu jich a tvůrčí neklid těm, kdož ssáli z jejich míz a procítili boj, jich krví velký kdys... Jim budiž nesmrtnost. Milenci krásných snů, ať ruku v ruce jdou, v nás, dětech, ku věčnu... 112

Kniha Kniha baladická (in Spisy Antonína Sovy, svazek 9) (1915)
Autor Antonín Sova

Další vydání

PŘÁTELSKÁ SONATA. v knize Kniha baladická (in Dílo Antonína Sovy, svazek 20) (1928)