Kniha baladická (in Spisy Antonína Sovy, svazek 9) (1915)

Antonín Sova

Spisy Antonína Sovy IX.
KNIHA BALLADICKÁ
ROMANCE O ŠÍLENCI ZTRACENÉ KRÁSY.
DRAČÍ HLAVY.
I.
II.
III.
IV.
V.
VI.
VII.
VIII.
MŮRA.
I.
II.
III.
IV.
V.
VI.
Ballada o Andělce.
I.
II.
III.
IV.
V.
VII.
VIII.
NĚKOLIK KRATŠÍCH BALLAD A BÁSNÍ.
SMRT BÁSNÍKOVA.
BALLADA O MILENCE „VZPOMENEŠ“.
BÁSEŇ O KNĚZI, VOJÍNU, KARATELI A KATU ZÁROVEŇ.
BALLADICKÁ BÁSEŇ O MARCELE Z TOHOTO SVĚTA.
I.
II.
III.
IV.
V.
VI.
PŘÁTELSKÁ SONATA.
I.
II.
III.
IV.
V.
VI.
BALLADA O JEDNOM ČLOVĚKU A JEHO RADOSTECH.

Spisy Antonína Sovy
IX.
Kniha balladická
[1] Antonín Sova:
KNIHA
BALLADICKÁ
Praha. Nakladatelství * Hejda & Tuček * knihkupectví
[3] Tiskem E. Leschingra v Praze.
[4]

ROMANCE O ŠÍLENCI ZTRACENÉ
KRÁSY.
[5] Do samoty v horách zabloudil kdys... Tam panna mu krásná přišla vstříc... Tak chvěla se křehkou bázní bříz, že v studu a v zmatku skrývala líc... A podala pít mu, ač nevěděla víc o něm, než lovec že smělý jest, jenž u večer kráčel tu za prvních hvězd, když už se louka stměla... Víc nevěděla ni tehdy, když přicházel v každý a každý čas, když milenkou sladkou mu byla již a rozpuštěný vlas vál jarním větrem a velké oko vábilo smutně, přehluboko a vábilo zas a zas... Tu na louce tančili, zlatý svit hrál v travách a v lodyhách a jakýsi nebeský pokoj a klid nad lesy táh’, 7 zvěř míjela, hodin rychlý let, šum jezera zněl a borů vzdech a tajemstvím lásky jich ve hvozdech žhnul přissátý jejich ret... Tu svlačec si vetknouc v pletence šla, pěla mu po boku, až květy jeho a prsténce je šlehaly v poskoku... To věděla jen, že lovec jest, na klobouku zelenou ratolest... Víc byla mu, než je lidský tvor, v ní ztajené kouzlo všech kouzel a kras... V ní červánky nebes a zlato hor a východu cudný žas ... Nad umění, hudbu a přemítání, jež plachty dmou mladých jar, ten nejkrásnější mu byla dar, nad tuchy, skutečnost, zdání, i nad vše, co vídal a o čem snil, čím syt byl, když osaměl, v ní miloval vše, čím svět krásný byl, co něhy a kouzla měl, ji v obrazech krásných a ve mramorech a v hudbě, již tušíval, v rozhovorech, když s duší svou mluvit směl... Však zrádce a štváče že každý má, jenž na kořist cení svůj zub, jenž shltnout zná štěstí očima, tká útky zla na odstup, 8 též kněžic měl zrádce. Ten denně se plíže jak úlisný za ním stín, naň popudil otce, jímž stařecký kníže, a obvinil z tolika vin. Hněv ze svobodné té volby ryl v zámyslech starcových, že o mstě již snil, ač zášť svou skryl přetvářkou v prsou svých. Tu nezvanou lásku mnil zašlápnout, zlo, v cestu jež kněžici viděl se pnout a tajený jeho hřích... Nad soutěskou horskou čněl starý hrad... Tam přepyšný kníže k synovi děl: Můj synu, dočkal bych se rád, bych nevěstu vaši uviděl... Čas na cestu vydat se, slavné rody pozdravit. V klání a na turnaj za devatery lesy, vody si vyjet, poznat krajů taj... Čas vyjet a nevěstu vznešeně krásnou a mocnou svým rodem si k oltáři vést... Nuž jeďte. To odpovědí jasnou buď na moji otázku, na mou i čest... Zrak do očí mladých tak stařec mu vbod’ a jak by v něm vzbouřil se starý rod číms pohoršený, co nelze snést, té řeči byl smysl, že ryl jak hrot... O poddané starat se nastal čas, a vladařským žezlem pevně vlást... 9 A proto chci jinak vidět vás, čas, účty klást... Své štěstí když národ od nás čeká, nesníme vlastním o štěstí. Utvrdnout musí duše měkká v odříkání a bolesti... Sny, horování, lži mladých chvil věk mladý již pohrobil. A jak se už stařecky, tence smál, vous šedý mu vítr odvíval. Jak moudrostí krutou i šlechetnou ty myšlenky v tahy mu přelétnou, vše, kněžic vše vytušil... Na bělouše vsed’ a dal se v let, v zlé předtuše rozjel se k milence... Již tolik jel mil, však uvidět ji musil v chvílence... Tu rekovným mečem se zapřisáh’: Své mečem si ubrání... A bělouš jak samotou uhání, děs hrůzy mu k srdci sáh’... – Háj popleněn, domek je rozmetán, vše leží tu popelem, jen zbytek pahýlů oblétán je kouřem v dnu setmělém, les hučí a jezero tmí se a bouří, však ponuré místo víc děsí a chmouří se neblahým ortelem... že takto by se mu loučilo, toť hroznější nad každý žel. 10 Vsak že by tak strašně to skončilo, to netušil, nevěděl... Že takto naplnit otec dal svou horkou nenávist, a na ten květ samoty, jenž čist, že by ho pohledal, svůj podpatek zdvih’ a vyčíhat dal svými žoldnéři a jako Istný se připlížil had, zda člověk uvěří? A uvěří ten-li, zda tíži vin uvěřit může vlastní syn? Les prohledal, lučiny, doubravy a volal ji, ozvěn křik v dálce lkal... Vryl horkou svou hlavu do trávy a na noc uléhal... A zdálo se mu, na neshledání že lesa šum zpíval, z lučin třas’ se tenounký, známý, krotký hlas a tichounké s bohem dání. A jak by po lukách laškoval, tu zaplakal a tu zase ztich’, tu zaleh’, tu tančil a tu se smál, tu zavzlykal, jako když v objetích kdys přepadaly je otázky a kapaly budoucí do lásky tuchu o prokletích... A všude, jak hledal, jak pro ni lkal, kde stál, tam slůvka tři slech’... 11 Hlas tenounký jak by z hloubky skal „spím pohřbena tady“, dech’... A pod sosnou kůň-li zaržál v lese, vzdych’ její se tmící stín, a jako by hrob to byl nevěstin, tří slůvek se výkřikem třese: „Spím pohřbena tady.“ A k jezeru jak stočil se bezděky kůň, kopyta vykřísla k večeru z křemene jiskry a tůň tak hladká a tichá a hluboká a zmrtvělá, tichá zátoka poslední červánků sluň rozdýchla břehů za náspy: „Spí pohřbena tady, tady spí?“ By poznal svůj osud a její též, on procit a vracel se v rodný hrad, jak divoká bouře se hnal, vrch, věž, vsi, za ním vše zůstalo stát... Vjel v bránu a vrátného pohledem měře a zbrojnoše, sluhy a služebnic tlum, zřel hodovních sálů ku světlům a skrze stromy a zkvetlé keře on viděl, jak ponurých starců kruh si v radu sed’, přišedší ze všech stran a přikyvoval druhu druh, jak odzvánění přetichých hran... Tu hrdost mu bránila... Do polí zas se vrátil a tryskem, ráz na ráz kraj projel a nad ním hejna vran... 12 Tak hledal ji noci a hledal ji dny a lidí se v chatrčích ptal... Jej hospodář, čeledín nevlídný prost zájmu uvítal... On za její zmizelou stopou krad’ se za vřavou do ulic, a naslouchal... Ale posléz v nic květ naděje zvadal až zvad’... Byl smrtelně raněn, to věděl už: je po kráse, naději, to zmizelo navždy, co ztrácí muž a co vždy dravěji zas bolí: že ztrácí blaživou a velikou, jedinou lásku svou, jež bolí vždy žhavěji... Krev pobouřená mu barvila řeč, jíž zamýšlel otce zdrtit a sklát: Tys neměl práva, tu strašnou léč bys na život čistý klad’... Se zhrdáním svojím těžký soud ti vznáším na hlavu. Tu za bolest všecku a otravu chci věčně jí vzpomenout... A kde bych jen chodil a o ní snil, jak odešlé božství uctívat, ji, vyšší zjev, jenž mi vždycky byl, ji zosobněním snů krásných zvát, zřít na věky přečistý její zjev... Ne vzdoru jen věčný na projev, leč proto, že se mnou byl spiat... 13 Jak bouře vjel ve hrad... A v světlech sál se večeřadla stkvěl... Jej čekal již kníže a zavolal ho před svoje milce, tak děl: Sny, zdání vždy hynou včerejší, by příští dny mohly kvést... Ten vladařem v posled blaženým jest, kdo vyrvati doved’, co hroznější, co pro celou zem být hrozilo zlem, co musilo zničeno být, co bylo by hanbou před žezlem, rod schopno pohrobit... A to jak řek’ s mírnou moudrostí, syn se zhrdavou naň příkrostí zřel, počal šílenstvím vřít... Leč na jílci ruku, slov nedořek’, jež otci chtěl vmetnout v líc, hned spoutal jej žalářník, do věže vlek’ za všecko to, co chtěl říc’; zde osud jej poučil o marném žití i o všem, co zaniká, co nevrátí se, co zamyká se v rakev, by musilo ztlíti... Dny prchaly, noci... On o jednom snil; Jak s ní kdys šťasten byl... A jediný jemu jen zdál se sen, kam zahleděl se, ji zřel, v ten kouzelný kraj byl unesen, že zbožněním sešílel, té zbožněním, které již nebylo, 14 leč jejíž kouzlo se jevilo a půvab nesmrtný vřel... Tím zšílel a šílet když neustal, byl smeten až v odlehlý kout, kde z údolí zámek vyrůstal, zřel nad jezerem se jej pnout... Tu, nazýván prostě „Šílencem krásy“, jejž nadzemský láká zpěv, s nímž nebeský, neznámý krásy zjev rozmlouvá, tančí a hrá si... Ji v obrazech, v barev hře miloval a v záření poklidných hvězd... on histrionů si sbory zval, by uzřel ji z jejich gest, on v nástrojů souzvuku nebeském a přítmím ji hledal a zábleskem jí tušil, že na blízku jest... A roky tu bloudil tou samotou byv střežen krok za krokem, kam se hnul, on stopoval života nicotou sen zmizelý,... z doubí kdes vykřiknul, tu z jezera, zelené vlny jež čeří, a pod kmeny v šeru hnijícím cos volalo hlasem vždy nyjícím „Spím pohřbena tady.“ Zda slyší? zda věří? A často on hodiny prostál tu tich, vyslechl vln těch pláč i smích a prosycen touhy své bolestí v svůj útulek odcházel zas,... hlad po kráse zmizelé, po štěstí 15 v něm zjitřil až k šílenství čas... Vždy v prostotě, krásné již dají snové, vždy v přepychu, v nádheře pohádkové ten musil slyšet hlas... Vlas kněžice krouživě bujný zšed’ jak hustého stříbra rozteklý proud... Zde nad jezerem stál denně bled, ta slova tři slýchával vykřiknout... Jak sem a tam procházel se, vždy vály tak žhavé vůně z květin všech a omamný když byl jejich dech, že stráže usínaly, tu jednou se dočkal... Nad samý břeh „spím pohřbena tady“ když zakvílit slech’, on s rozepiatými se rameny vrh’ tam v jezerní zelenou hloub, hlídače zmoh’ a v hlubinu strh’, i utonul, oči v sloup, neb k věčnu, co ztraceno, volá nás, a kouzlo své neztrácí do smrti hlas, hlas tragický, v cestu jenž stoup’... 16

DRAČÍ HLAVY.
[17] I. I.
Strojí dlouho vzpouru šlechtic mladý, zástupy štve valné proti králi... Mluví k zástupům, ty naslouchají, naslouchají, dřív, než počne práce v úřadech a zakouřených dílnách... Proti králi takto mluví, bouří: Shrabujeť on zlato, vymačkává ze všech měšců. Milenkám a milcům rozdává je, do ciziny vnáší, po zvycích a starých mravech šlape, ubírá z práv, jeho strašní sluzi zpupně panují a vykrádajívykrádají, kde co ještě v chudé zbývá zemi... Z rána nešťastnýť tak jinoch kázal, šlechtic pravdou slepý, nebázlivý, souhlasnými podporován davy... V poledne jat, zmrskán za svá slova. Večer hlava jeho pověšená 19 na bráně se šklebila a jazyk na potupu visel vyplazený nad řemeslníčků kotci, v středu největšího ruchu na potupu... V ten den večer král si sezval muže i jich ženy, od každého stavu, vybrané dle víry jich a mravů. Bez počtu jich bylo, hedváb, purpur, brnění i přílby tvrdým leskem svítily se, prostý šat se šedal v pestrých barev posílené tříšti... Svědomí mu ozvalo se z hloubky v ten den ještě. Lid svůj sezvat musil, jak se věrně tváří, zvěděti chtěl, blízkostí svou vření v lidu ztišit, kořeny své v jeho prsti vhloubit... V ten den večer, když už hvězdy vzešly, král, až příliš spokojený, pravil při hostině pozdní svému milci, urozenému a přepyšnému dvořanovi, jehož bystrým zrakem měšťanských dcer krásu cenil vždycky: Pevnou, železnou vždy rukou zkrotit nutno vzpouru v zárodku. Neb zlata nelze každému dát, ani ženy, krásné ženy, která usmířila by jej s osudem, neb ku starostem jiným odvedla by jeho žádost, nebo pudy, které převrátiti 20 touží světa řády... Proto umřít musil ten, jenž sít chtěl zmar a vzpouru... To, co řek’ jsem, nechť je světu zjevno. Když tak pravil šeptem, zase k boku přiklonil se královně a smál se na ni zrakem, který nejvěrnější ze všech zraků zdát se musil hostům, tak se díval v manželčiny zraky, ztravované od slz dlouhých nocí; potom na účinek pozřel, věrní jak jsou poddaní mu přesvědčeni o manželské shodě, o věrnosti, o ničemných řečech, které z rána marně vykřikla v svět sťatá hlava... V královském tak sedí večeřadle v středu měšťanů svých král a září... Zlato s brokátových šatů svítí, sobolina oslepuje sněhem... Mluví mnohý měšťan nahrbený lichocením spíš, než oddaností. Mluví ten i onen, ale oči svítí při tom blesky přechytrými, přechytrými blesky, které tají vždycky význam krásně zdobných řečí... Hudba hřímá, lustry světel září nad obrovskou tabulí, jež sálem dlouží se, že jako mušky drobní hosté na jeho se konci hemží... 21 Hejno sluhů proplétá se jimi s mísami, jež zdobí pyšní ptáci, pávi, bažanti i věže dortů, ovoce a granátného vína... II. II.
Konec hostiny, dne konec. Ale v noci cesta myšlenek se dlouží, jasní se, jak mléčná svítí dráha... Královna jak stane zamyšlena o samotě s manželem, tak praví, takto praví hlasem dětsky znícím a přec krutým výčitkou, co kámen: Králi můj! Nuž mládce popraviti dal jste. Ale přece srdce vaše ode mne se navždy odvrátilo. Odvrátilo se, neb k jiným ženám zahořelo láskou... Mlčel, syknul: Dosti. Ale ona vidouc zmatek, mdlobu v zracích zbaběle se plížit, sílu v sobě pocítila dravčí postižené vlčice, jíž odňat někdo byl, kdo nad vše byl jí drahým, vztekem vlčice, tak zakousla se v rezavý svůj řetěz skřípající: Pravda přetvářkou se nepečetí, pravda není zločinem. Ten jinoch popraven byl za smělost té pravdy, 22 pochopte, ó králi. Překvapil vás smělostí svou mladou? Choulostiv jste vždycky, umí-li kdo dobře čísti hříchy tajné nebo zatajené vámi, ale celému již světu známé. Zločin ten již pomstu najde... Do rukou jí vztekem prsty zaťal, Odvlek’ ji a přivlek’ zas, však tichem komnaty se ztišil, jak by kroky slechl, hlasy naslouchavé, větrem tlumené a rozražené, rozražené o sloupoví, klenby, vížky gotické a o přístěnky hrozivé a pusté... Vztek v něm hasnul, povýšenou vůlí, ironickou, chladná v sobě, krutá nalez’ slova: Dobře čísti uměl ten, kdo zradu přejal z úst, jež mstít se zamýšlejí... Královno, jste především má žena, potom teprv spojenkyně pravdy. Pravda pokud osobě a moci mojí do cesty se staví, vznesu nedotčeného já nad ni sebe, kdybych pohřbít mel i to, co draho. Jinak dávno vím už, jinochovy myšlenky že před dneškem jste znala. Znala-li jste, nebo neznala-li, lhostejno mi. Povznesen chci zůstat, nevzpomínat, vždy však zahledět se, 23 zda se v dračím hnízdě cosi hýbá jako předzvěst bouře;... jděte spáti, jděte spáti, jděte spat... je dobře... III. III.
Nazítří král s milcem, hlavu k hlavě přikloněnu sedí, víno pije, o té dvojí vzpouře uvažuje: Drakovi já hlavy dvě jsem uťal. Jedna mládec zpupný, druhá žena... Mládec pohřben, ale žena živa, vzpoura tedy pod popelem doutná, vzpoura, jež mou setnout měla hlavu... Těžkomyslná teď královna je. Ona v kvítí živa mřít má, s nikým, s nikým nepromluvit souzeno jí, s nikým z lidu nevyměnit slůvka... Dotud souzeno jí, nepromluvit s nikým na světe, já dokavad jí slavnému umění nenaučím, královati bez nátlaku lidu nebo choutek ctižádostných stavů, rozmazlenců královniny přízně, dokud kralovat ji nenaučím povzneseně, necitně a velce, vášně v úkrytu a nad oblaky Boha, u paty však z povzdálečí ode trůnu lidí miliony, ochočené železnou mou mocí. 24 Sedí s milcem svým tak hlavu k hlavě, po své duši srdce obnažuje, obnažuje srdce, bolest cítí, v ní se topit zdají velká slova... Hlídačem mé ženy ode dneška budeš, tvé jsou buřičovy statky, jeho výsady a pocty všecky. Ale slabým-li se zjevíš, menší budeš o hlavu, jak dosud každý, kdo chtěl mistrovati svého krále, neb chtěl větší svého krále býti... Královnina vášeň: probouzeti vzpouru v lidech, kteří kol ní žijí, o mne hrát a v záhubu je vrhat, svědomím jich v okna se mi dívat; – buď mi věrný, sluho, hlídači můj, nezapomeň, pamětliv buď, střež se... IV. IV.
Vždy v ten den, kdy národ ku hostině vybraný se tísní večeřadlem, pod paží si královnu král vede... Sedá v čelo, sladce usmívá se, s jedné strany král a s druhé milec v zajetí jí drží mezi sebou... S tím neb oním možno vyměniti slůvka dvorná, ale ona mlčí, prsty štíhlými si pokrm bere, a když pohár zdvihá, oči mlčí, mlčí ústa, nepohne se tělo... 25 Sedí vždycky na odiv, ač lidu její víčka ztrávená spíš mluví: že je kralovat jí těžké břímě, těžší tím, že nutno chodit lehce s koulemi, jež k nohám přivázány, běda, běda, nelze odepnout jich před zvědavě číhajícím davem. A pak v komnatách zas uvězněna na čas dlouhý, než se lidu zjeví, než ji zase přivede král s milcem, ukázat svou věrnost, něhu, lásku davům dáti zkoumat, obdiv vzbouzet... Krutě král se odemstívat umí nevěrou a příkrou nemilostí... Dračí hlavy sťaty... Ale símě roztroušeno zde i po národě, ten už zákon přírody je zrůdné. Král to ví a denně myslí na to... Zbystřen sluch mít musí každodenně... Hlídače mít u ženiných dveří, naslouchati v temnu děr a ulic, rozumět i bouřným koncům sněmů. Snad i připravit se po hostině, až vše lampy shasnou po schodišti, násilím že rozevřou se dvéře. Postav chumle v šatě hodovníků, vojínů a věrných, v ctižádostných pěstech dýky, ticho na svých ústech, že se pod kuklemi zjeví hlavy, aneb žena, ve svých lžích jen velká, sobectví již z plebejského rodu 26 tíží, mysl lyrikou svou těžká, vyvstane snad, mstitelka své lásky oklamané, spojená vždy s těmi, kteří svědomím se hájí, pravdou proti vůli královské a moci... Aneb ten, kdož bude následovat v řadě, z krve královské krev vzešlá, probrodí se mečem snad, kde zráda před katafalk vyšle noční stráže... V. V.
V královniných sálech dřímá ticho, ticho dřímá, unavená vůně skleníkových květin v přítmí světel... Na boku tam bez pohnutí leží na koberci, na pardalí kůži královna, rty zaťaté, a mlčí... Kolik dní již němě, bez ustání stojí hlídač, marně usiluje ptáti se, neb slůvka jen jí říci... Královna zří cize, dravci oči zelenými drahokamy svítí, povržení má v nich, posměch, zlobu. Nenávistí hoří k dědicovi, jenž se ujal za svou podlou službu zboží, statků, po mládenci sťatém. Dávná to a první její láska, poslední to její probuzení... 27 Těžkomyslné jak ticho plouží dlouhými se kroky šerem sálů, tupě královna zří na strašného svého hlídače a bílé zuby vlčice čas k času vyceňuje hrozným zívnutím, v němž jak poušť sama písky svými žhavými až zeje... Čas se vlek’ a smrtníka zněl tikot v zdivu kdesi, jak když s hlavy kape čerstvá krev a vytrvale crčí... A že čas byl oběma zde hrozný, první den vzal loutnu hlídač strašný, předojemných ballad navlék’ šňůru nekonečnou řadu od svítání k půlnoci až pro královnu smutnou a v nich rytířský svět ožil dávný... Druhý den, že čas už neubíhal, dívenkám dal tančit před královnou vzdušné tance v šatech pavučinných, sám jim na svou mandolinu klepal rhytmy bujné, od svítání k noci, unaven až mdlobou pousínal... Královna však mlčí... Dravci oči zelenými drahokamy hoří, ztajená tam pomsta mlčí, mlčí... Hrozným zívnutím čas odměřuje, čas od času dělí jako propast, jež se v neznámo kams otevřela... 28 Třetí den však čas už nehýbal se, zdál se věčně dlouhý, k sešílení. Strašný hlídač marně usiluje ptáti se cos, neb jen slůvko říci, dojatým jí hlasem vyprávěti... Touží, vzpomíná si na dny mládí, na hrad její rodný, na labutě plující kdes po jezeře spícím v černém lese pod sráznými svahy, kam se s propastné hrad díval výšky. O hodech a tancích, o výpravách družin vítězných a o rodičích jejích vypráví, ba zdá se, všecko dnes že prožil to, jak prožívá jen, vyslán-li byl člověk do ciziny v prvním vnímavém a krásném mládí... Královna v den prvý, druhý, třetí mlčí, mlčí, neposlouchá, mlčí a zas mlčí, slyší hudbu, tanec, nekonečné slyší vyprávění, nekonečnou trpí, strašnou trýzní... Hlídači je hrozně, k sešílení;... pak dny jdou, kdy oba mlčí, mlčí, loutna padá, rozbíjí se s třeskem... VI. VI.
A ten hlídač, když už šílel hrůzou, s královnou co měl by počíti si, sám se zděsil těžké služby svojí, 29 služby těžké, v řemeslo jež hnusné po nocích a dnech se proměnila, na kolena vrh’ se před ní, prosil, aspoň slůvko jedno aby děla, jedno slůvko, života hlas pouhý, slůvko jedno, třebas nejkrutější aby vyřkla na důkaz, že žije v světě stejném jako on i lidé... Těžká služba za úkol mi dána, smysly moje mate, srdce děsí... Královno má, buď mi milosrdná... Královno má, přimluv ty se králi, aby zbavil mne té strašné služby, děsnější ta služba nad vězení, bolestnější chvíle nad mučení, tady teprv cítím, s tebou zavřen spoluvinu svou tvém na trápení... A ten hlídač, když tak šílel hrůzou s královnou co počít, pohnula se... Usmála se, jak by náhle zjihla zázrakem a jak žár horký k němu dul by, života zas palná žízeň na rty jak by vstoupila jí, v očích nová naděj prosvítala jasně, zkrásněla a ovečka jak tichá dívala se na trapiče svého... Proto snad, že ozvalo se srdce, vybrala se z tuposti své němé, takto děla k mučiteli svému hlasem temné vůně violovým. 30 Hlas když tak zněl, každého si získal, kdo jej slyšel jednou vyčítati: Kdyby těžká byla ti tak služba, tož bys, mučiteli, nemučil mne, tož bys osívati nedal, vláčit darované po buřiči lány, po svém příteli i mém, kdys dobrém, krále protivníku však až na hrob. Kdyby těžká byla ti tak služba, mučitel ne, chrabrý byl bys mládec, osvobodil bys mne, sirou ženu, abych nemusila s králem žíti, nikdy nemusila, nikdy sedět s hrůzovládcem svým a ku posměchu lidem, tvářiti se za to vděčnou... A co takto sladce hovořila, hned mu srdce volněj poskočilo, strašné chvíle měnily se v žaly, žaly v soucit, soucit v trpkou rozkoš, litující čin svůj, ale marně hledající pro královnu spásy, spásy královně i spásy sobě... Líbezněji jak se usmívala, první den kdy minul od té chvíle, nemoh’ na ni zříti bez úžasu, druhý den k ní láskou smutnou vzhořel, třetí den jí šeptal lásku svoji... To jak dosáhla svých strašných sítí zaplétáním, krutěji si hrála 31 s jeho srdcem a tak drásala je unylými, bezmocnými slovy: Hlídač jsi ty strašný, dnes neb zítra půjdeš ke králi, mne zradíš, vím to. Raděj dřív jdi, neprodlužuj lhůtu. Nelze-li mne osvobodit, marná láska tvá je ke mně, je-li nutno s králem žíti, po boku mu kráčet, láska tvá je mrtva, aneb umřít musí jednou vlastní krále rukou, ubohý jsi, nelze osvobodit, nelze milovat a nelze zradit,... ubohý, a jedno z tré těch věcí tvým i mým je osudem a koncem... A jak královna naň hledí, hryze prsty sobě v krutém přemýšlení, duše zrak tkví na přeludu vzdušném... VII. VII.
Ubíhá den, ubíhá den druhý, hlídač váhá jako přikouzlený, nerozhodnáť mučí spánek jeho slova vděku, ku králi jež cítí. Vděk ten tráví vášní pološero, smývá plamen, šlehající prudce, živen sliby královniných očí, nad vše oddanější líbezností jejich slov, jež zvučí písní ptačí... 32 Královna, žár cítíc vzplanout taký, velikýma očima se dívá, dmýchá v něj a ustydlé své srdce na něm hřeje, přání dávná všecka jako kruté sny mu vypravuje po bezesných vznikající nocích:... Hlídači můj .strašný, neúprosný, zdálo se mi k ránu, král že zabit. Král že zabit, k ránu se mi zdálo, dýkou, podobnou tvé dýce štíhlé... Ale nebyla to dýka tvoje, tebe nelze milovat, jsi strašný. Nebude to dýka tvá, však toho, jehož srdce mé si zamiluje. Zdálo se mi, spojena s ním budu, na věky s ním půjdu, blahořečíc za svobodu, za život a lásku, za odvahu, že mne zbavil hrůzy mladá léta do hrobu až vléci s nenávistným srdcem ku člověku, – vždyť mi zabil to, co nejdražšího, přátelům mým zabil vše, co smělé, nad svědomím věřících se rouhal, cudným šlapal ženskost, soucit, něhu... Ač v mém srdci dávno, dávno mrtvý, zdálo se mi k ránu, král že zabit, a že ten, kdo dýku přinese mi kouřící se ještě horkou krví, tomu osudu že volbou slepou ženou stanu se i otrokyní. 33 Hlídači můj strašný, usmívej se, strašný hlídači můj, jdi a vyzraď králi sen můj dříve, než se splní, vyzraď srdce mého pokušení,... líp mi bude umřít, než se trápit... Prsty sobě hlídač v koutě hryze, kouzlem hrůzy, ohromením mlčí, zmaten nadějí a nejistotou výzvy skryté do snu příšerného... Královna tak chví se po svých slovech jako bříza, vítr když ji schýlí třesa všemi větvemi a listy, krutost v ní tak couvá přemožena... Prsty sobě hlídač v koutě hryze, na kolena potom před ní padá, lačnými rty ruce její chytá: Děsný sen tvůj, královno, a nikdy nemá se už taký sen ti zdáti... Smutnáť služba za úkol mi dána, těžší tím, že srdce moje hoří láskou k tobě a má mysl šílí. Děsný sen tvůj nevyjde mi z hlavy, vrah že rty tvé rudé líbat bude, tělo obejímat, v oči zříti dlouhé hodiny, tvým bude věčně. Královno, tvůj děsný sen mne trápí, vrah že rty tvé rudé líbat bude... 34 Královna se dívá naň a hlavu hladí jemu, chlácholí jej, šepce, dítě jak když uspávají matky v spánek tvrdý, dlouhý, somnambulní... Usmívá se tiše... Vrah že pouze bude líbati rty její rudé?... VIII. VIII.
Noc když vzešla, hvězdy okny chodeb lesk svůj kladly na dlaždice chladné, mlčelivé tichem pozdní noci. Obět velká, odměna je větší. Pokušení dlouho obcházelo, hlídač strašný než se vypotácel s rukou na jílci své úzké dýky... A když tajemný krok jeho zanik’ dlouhou chodbou, královna v smích tichý, křečovitý, nenávistí plný propukla tak na mžik, na vteřinu jako chorá, zapomnít jíž nelze, ušlápnul-li někdo její lásku. Čekáním se zornice jí šíří, srdce buší divě, tak se sní jí: Střez se, králi! V tuto právě chvíli, noc když mlčí, střez se, rozpomeň se na hroby, jež čerstvou hlínou voní... Manžele můj, králi, tys též zabil, zabil jsi, co nejdražší mi bylo. Mrtví dlouho v hrobě mstu svou tají. 35 Mrtví tají mstu v svých moudrých očích. Nedají spát živým do té chvíle, dokud msty své útky nedopředou jako pavouk ve tmě číhající... Hlídače jsi dal mi strašlivého, ale on, že nemohl mne vraždit, sliby lásky jsem jej dochovala na tvého, ó manžele můj, vraha... Dlouhý cvik to přetvářky a hrůzy, lži a klamu. Dlouhé dny to, noci... Teď se hlídač můj už vrátí, vrátí, s dýkou, na níž kapka krve rudé ještě viset bude,... teď se vrátí, bude bledý, mlčet bude, sklenný šílet bude zrak... a já to chtěla... Nechť vše skončeno je, nechť však nezví, jak jsem zklamala ho, nechť je skryto, hnusný nástroj msty jak protiví se... Jednou jen lze milovati silně, pak buď živořit jen, nebo nežít, není-Ii zač vítězit neb zemřít. Rty se chvěly jí a náhle děsem větším rostly chvíle v nekonečno. Zraky vytřeštěné na veřeje upialy se, sluch jak potopený v ticho, zděsil šeré kouty duše každým chvěním, hnutím nejjemnějším od zrníčka odvátého písku... Pak... co plíživé a tiché kroky blížiti se zdály... nedýchala... 36 pak, když dvéře povolily tiše, úzkým otvorem když hlídač strašný vsunul tělo svoje, z jeho hledu šíleného těkavá šla hrůza, dýku když dal padnout u rouch jejích, z konce jejíž rubín krve zkanul,... když se před ni vrhnul, hrůzou podťat,..podťat,... – – – zdvihla teprv ona s velkým klidem osvobození tu dýku, v srdce vetkla si ji prudce, ku strašnému hlídači, teď milenci i vrahu děla: Mrtva jsem. Tak lze mne líbat. 37

MŮRA.
[39] Po čaji, v cerclu, den kdy shas’, se ozval nový tón a hlas... To tajemný byl, zvláštní host. Ne nálada, ne učenost. Tak vyprávěl s klidem zdánlivým, se světáckým gestem, však pravdivým historku z dob, kdy v mnohý div svět věřil kdysi, pověrčiv... I. I.
Dům uprostřed zahrad pod lesy spí za dne jak hrob, až uděsí... Leč z večera po ruchu horkých dní, když vzduch se vůněmi zneklidní, se z daleka ženiši sjíždějí. Jich zpocení koňové v aleji vedení štolbů pevnou rukou se staví a řehtají, kopyty tlukou... To vdovin je dům, dcer hostí tré, jsou líbezné, krásné, přechytré, 41 a komu jen jedinou bylo zřít, už musil se smutný probudit a nemohl již bez ní žít... Nejstarší s hlavou Medusí, svým zrakem dravec i po chůzi, uměla muže zvolna ssát, přivábit, hrát si, tisíckrát slíbit a slovo nazpět brát... Hra studeného srdce tato tak skoupá, třpytná jako zlato, zřídka jen koho zabila. Však démonicky vábila... Ta prostřední samý tanec, smích a nástrah zosobněný hřích. uměla muže okouzlit. Však okouzlivši, v cudný klid se halila, neb byl jí host jen každý věcí pro radost, pro nezávazný okamžik a pro zábavu, chvalný zvyk... Však třetí byla ještě květ, jenž rozkvést měl co nevidět... Ta ze sestřiných prázdných her stesk cítila vždy v podvečer. Ta o mužích a slovech jich, o výjevech a o dějích jak dítě ještě přemýšlela. Nešťastnou jakous touhou mřela tu v pochybách, tu v nadějích... 42 II. II.
Byl ženich té nejstarší uspán v svůj trud: ne vyvolen jí, ne odmítnut, dny kapou mu v srdce týž prudký jed, a on ho musí vypíjet, jak Medusa démon poručí, vždy v kouzel moci a v područí... A marně hled prosebný, pátravý šle uprostřed smíchu a zábavy k své nevěste, ta ke všem stejně se zdvořile tváří, blahodějně a chladně, leč k němu víc upiata má dražší slůvka jak ze zlata... Tu nevšímán jednou když odcházel, jak bouře když srdce pročistí,... jej pocit samoty provázel. A vytrativ se k schodišti, šel tmavým parkem k domovu tíž na srdci, podobnou olovu... Park temný byl a světla za ním se smála stromů prosvítáním, leč on hrou otráven a syt byl rozhodnut dnes, vše ukončit... A jak tak myslí, bezů květ z tmy voní, smysly láká svět, a palčivěj ta bolí rána nočními vany dotýkána... 43 A teď jak slavík v houští kdesi se rozklokotal na podlesí, on stane, naslouchá a zří... Z tmy měsíc cestu ostříbří a zas, teď zas, ten bezů květ z tmy voní, smysly láká svět,... a teď – stín při stezce se zved’. A jak by chvěl se, jak by plakal a jak by kýval, jak by lákal... On přikročil... Zří nejsladší to dítě, sestru nejmladší,... květ první když dá růže keř, slaboučký tak a křehký, věř... Proč pláčeš, dítě? Tak jí děl, když přesmutnou ji uviděl... A cítil horký její dech, zrak po velkých jak neklidech žhnul temnem, ňader první puk se naléval, zdvih štíhlých ruk a drobných, vláčně tak se nes’ a k bílému se rouchu svez’... Hle, dítě vzlyká, brvami plá veliký zrak slzami a takto dí: Proč lituji? Proč trpí ti, kdož milují? A že i ty jsi nešťasten a že ti zhořknul život ten... 44 On podivil se její řeči, líc vzeplála jí do krve... A jak by vyrostla a větší tu před ním stála po prvé... Tož děl a jak by zkoumal dítě: Ty víš? tak pravil, bolest cítě své samoty, v níž osiřel, své lásky, v zrak jí pevně zřel... Zrak klopíc tak se tiše chvěla, jak by se chvěním rozzvučela. Teď pramen vlasů svez’ se s čela... Nic, nic, jak ptáče počla lkát: Ty, pane, sestru mou máš rád... Já kolikrát jsem dívala se, chtěls hladit ji po temném vlase a šeptat jí a zasypat růžemi její věčný chlad... A to jak děla, cítil on, v tom dětinný již nezněl tón, však vášeň výčitky, jež tíží, zpovědi, jež se k srdci blíží... Ohromen kouzlem poznání, ji zří, jak hlavu odklání, a jak by počala se bát slov svých, zas dětsky počla lkát: Mne nikdo v světě nemá rád... A jak to děla, jal ji stud tak hluboký. Pak odněkud 45 šelestem větším stromy vzdychly. Tu její útěk do tmy rychlý jak bělavého ptáka let se podobal. Zmizela hned... Co ženich temnem pozírá, štěk’ pes, kdos dvířka zavírá, – a teď se ticho rozhostí... A ohromen tou smělostí, zvuk dlouho slyší její řeči, a jak by vyrostla a větší kráčela cestou po boku, choval ji v duše hluboku... III. III.
Když druhý večer touhou hnán šel parkem, jenž květy posypán, na stezce nikdo nečekal. Hlas kdesi z lesů halekal... Ve chvíli ženich v nepokoji se u nevěsty octnul svojí... Však zkušeností nekliden, již včerejší mu přines’ den, zřel, čas jak míjí jednotvárně, že lásku zardousil týž stín, že to, co chtěl zas, hledal marně, že lhostejný zrak nevěstin sám volá: líp vše ukončit... 46 On tedy v srdci taký cit, ne veden mstou, však chtivostí cit utopiti v lítosti, též dokázat klid chladné masky, neb klíčení své nové lásky, tam odešel, kde dlela ta, včerejším snem svým dojatá... Svět o ní dosud neslyšel. V té komnatě, kde vyšívala, jí nikdo hledat nepřišel, až dnes. A tak se polekala, že vzkřiknouc zbledla bez hnutí v podivu, v sladkém ztrnutí... Vy? ozvala se, sladký hlas se jarním projihnutím třás’. Tak přece vy! A složila své ruce v klín, hra ožila jí koutky rtů, však velký zrak se radostí jí přimknul tak, že nechtíc vidět, naslouchala a všemi smysly radost ssála... l jemu zdálo se, že zná již dávno, jak je líbezná, jak ženou již a jak se u ní propadá žal, jak v hloubce tůní. Leč láska? umíněný host, se vrací stále v minulost, k té, která lhostejná a chladná, jak sfinga posměšná a zrádná... 47 To dítě milovat by chtěl, však lásky k ní, ó není, žel... A přec ho svádí taký žár a cudnost mladých jejích jar, a přec ho svádí její rety, že žhnou tak peklem touhy, klety; však byl by hřích to, klamat jich. Hra krásná to, či podlý hřích? Vyrostlý v ženu sladký tvor s ním taký vede rozhovor: Již neodcházej, zůstaň u mě. Tvé touhy hynou nerozumně. Má sestra nešťastná a hrdá vždy šlape city na všecky, a ve svůj sen, tak sobecký, se zavírá. Je vždy tak tvrdá. Nač toužíš, vracíš se a čekáš, nač doprošuješ se a lekáš? A petrklíčů držíc hrst, tak zvolní v pohrdě prst a prst, ty trousily se zvolna v zem... Tak zatahuje provazem mu hrdlo... Krutý boj byl v něm... IV. IV.
A jak v ní žena vyrůstala, svou mocí bičovat ho znala, i lásky věrnou bdělostí, svým kouzlem, vášně vřelostí... 48 Tu po té touže, která v chlad se halila a posmívat si zvykla denně, druhou znaven, jíž zrak byl láskou rozežhaven, leč kterou líbal bez lásky mře hrůzou němé otázky: zlo vášně stejné jak zlo chladu a obé vzbouzí pocit hladu... Tak unaven a tak byl mdlý, hlas jeho zlomen, uvadlý, zrak hasnul. Noc vždy nastala pak dlouhá, jež se smrákala, chlad zavál z lesních rybníků, lkal vítr jak hlas vinníků. Tu v dvorci svém bděl k úsvitu, svou duši zmatkem ubitu... A třetí noc a třetí den když probděl, ničím nerušen, když nešel k té, jež čekala, ni k té, jež chladem ho zlekala, tu usnul divným, silným snem a oct’ se v světě překrásném... A taký živý sen měl as: Hlas té, již vroucně miloval, jej v zelený háj lákal, zval... On šel... A náhle její vlas se na šíj mu a na hruď střás’, 49 polibek prudce palčivý mu přenes’ oheň na čivy, závratí pocit tančivý... Nuž, přišla’s přece, moje drahá, v tu jarní noc, jež tolik vlahá... A tak jak nikdy žhne tvůj zrak, a dech tvůj vře, jak nikdy tak... Teď krásná jsi, tvůj zmizel chlad: Jsi odhodlána milovat? Medusí černá hlava tiskne se na prsa mu, oko blýskne, a palčivá v tom rozkoš jest, na prsou tíž tu sladkou nést, co zpívá prudkost jarních míz, zrak vnořen do pučících bříz, jichž dálkou mizí lesk i tvar ve chvění zlatoslunných par... A jak tu hlavu uchvátí, jež dusí sladkou závratí, a jak ji líbá, rukou třímá, až hrůza bolestná jej jímá,... a teď... jak zří jí do očí a v srostlé líbá obočí, jež jak dva oblouky se klenou, tou též je líbán, objat ženou... Teď do krve se přissál ret pod amulet... a ne již zpět... 50 Je bolest prudká, palčivá, až tělo v ohni zemdlívá. Však nad hlavu a nad vlas její zrak zří vše hořet zářiveji, – ó hrůzo slunečného dne! V pozadí břízek průhledné kdo jde tam? Sestra nejmladší. Teď stojí, pláče. Nekráčí, rukama lomí, v úděsu zoufá si němě, bez hlesu. A jak ta hledí postava, – Medusí hlava přissává se víc a více, odervati ji chce, tím pevněji ji schvátí, nic platno, přissáta je již. Na prsou hroznější vždy tíž. Tam... za slzou jen slza kane, do krve oči vyplakané zří z dálky slunné do žhava. Rvát marně, co se přissává? V. V.
V tom vzbudil se a tisknul prudce angorskou bílou kočku v ruce. A jak ji drží, kape z tlamky jí krev, již ssála. Z oční jamky 51 dvé očí světelný šle proud, jak drápky schystány jsou tnout, hřbet zježen v první zoře vzniku, srst jiskří slabě při dotyku. A jak ji s hrůzou drží, zmítá se celou délkou, sem tam lítá, tak volně visíc, jak ji zdvih‘ a svírá v prstech usláblých. Krev potůčkem jak s krku crčí, žádostí krve kočka vrčí, – a té se jí též dostane. Je Můra to a kočka ne. To Můra jen šle sen tak sladký, a uspí-Ii, v mžik jeden krátký vždy změní krásný v strašný sen. A jak ji držel, bílý den prosvítal okny. Hřeb chtěl vzít a ke stěně ji přirazit. Tu kladivo – hřeb hledá kdesi – Leč pološílen vzpomene si: že zabiv Můru, rozdrtil by tělo s ní a usmrtil. 52 A cosi hrozného že tuší, v čí – pozná – Můra bydlí duši, z čí vyšla asi v nočním čase, když tvrdým spánkem spát vše zdá se, on potácí se z jizby ven svou hroznou tuchou udiven, vzduch čerstvý lapá, hříšně touží to zvědět, kdo tak v noci souží, kdo ssaje krev mu a kdo jest, jenž z očí angorských zří hvězd? A v zahradě, jež poblíž je tu, před hyacintem modrým v květu si stoup‘ a kočce takto velí: Ten květ si přijdeš utrhnouti. A pak ji pouští, rozechvělý. Dřív, než se mohla rozplynouti, jak přízrak v keřů hustém proutí zmizela. Do trav zahrady pad‘ vysílen a bez vlády. VI. VI.
Jak dlouho ležel, neví ani, tak v polobdění, v polospaní. Však slunce dávno žhnulo již. Den modrý, bez mráčků se lesk‘, a vše, co zřel, se zdálo blíž, zvuk, ptačí štěbot, dětí vřesk. 53 Usedl v trávě, o kmen stromu podepřen, v tichý jas zřel domu, na stezek běl a zeleň puků, na čerstvé svojí ráně ruku. Chtěl pevnou svojí vůlí bdít, kdo že si pro květ přijde, zřít. Leč nikdo nešel, hasla touha, hodina za hodinou dlouhá se vlékla, crčící jen spěch vždy krve zaschnul na prstech. A slyš... a slyš... To ona byla? - - - Teď konečně... se objevila v krajkovém šatě, celá bílá. to poprv zde v svém životě, a děs, děs byl v té jistotě, jak po pěšiny drobném písku šla, vzhůru hlavu Medusí. Květ hyacintu v jednom stisku urvala. Pak se zasmála v líc, neživou již od hrůzy, a žhavým probodajíc okem to tělo, jež tu kleslo bokem, zpět odcházela štěpnicí, svůj sluník žlutě křičící nad hlavou držíc v plném jase a rozplynouc se v nic v témž čase. 54

Ballada o Andělce.
[55] I. I.
Ne, Andělka nesměla z domu jít, že měla to s psíkem nakázáno. Jen mohla si s pannou promluvit. Tož šeptala: „Ty má hloupoučká panno!“ Ale pak v dlouhé odpoledne slunce když v záření na vše si sedne, ubíhal nějak pomalu čas. Byla jí dlouhá, dlouhá chvíle, i psíčkovy uši ji zmrzely bílé i jeho chraptivý, zlobivý hlas. V tom pojednou muziky ozvaly se do tiché návsi z povzdálí. Hle, ženich a mládenci na koních. Zní zpěvy návsí, žert a smích. Jak fábory vlají, rozmarýny. Teď zanikly, průvod jak vrh' sem stíny. S nevěstou dvojspřeží bujné letí, – a vida, sta za průvodem dětí, že oči se nemohou dohleděti. Jak Andělka pobíhá po světnici zavřené uvnitř na petlici. Vše přehnalo se jak vidění divé, vichřice barev a hlasů všech, hle, chrpy a máky a koukoly živé, teď klarinet zapísk' a dozněl plech. Již Andělka dveře otevřela, 57 jak vrzly a zůstaly dokořán, květ utrhla v zahrádce, kolem čela jej vpletla si, vyběhla. Se všech stran takové podzimní ticho vlažné, nad hlavou jíkalo ptactvo tažné, a podzim se loučil, padal list za listem jak vybledlý ametyst. A k večeru jak se schylovalo, údolí v stínu spočívalo. A běží již Andělka za průvodem a za hudbou, mizící do polních cest, jež prorvány místy stříbřitým brodem kams vedly, kde sousední vesnice jest. II. II.
A brzy, jak průvod dohonila, hned vmísila se, hned zatančila, jak se svatebčany by za jedno byla. Tu najednou tolik neznámých dětí se k řebřinám dralo, kde houpavé se nadnášely a zpívaly ženy, kde výskaly, hravě rozdováděny, co vozy se počaly předháněti, ty předjíždět, příliš loudavé. Jak s rozmarin pentle vzduchem šlehly, hned slunce se rozhořelo v nich, až slzy tím hýřením do očí vběhly, 58 až bujněji, volněji zahýřil smích! Jak člověk se ztratí tu, ani neví: tak láká ten výskot a ty zpěvy, a všecko jak pohádka se jeví. Kůň ženichův tábory potřásá! Ty do výše vlají. A u uzdy visí z tak překrásných šátků okrasa, že červeň se v žlutavé kvítky mísí. Křik mládencův echem zachytla louka. Teď klarinet zaštěbetal a písk', hlas hromový bombardonu houká, a zástup jak jedním by výskotem výsk'. Huš! Koláčů zbytek se rozletěl. Své Andělka drobné ruce zdvihá a její zrak černý div za divem stíhá, ty pohyby steré horkých těl. Oj, čtyři mládenci, krásní jsou, na opentlených koních jedou, se svojí každý družičkou potajmé jakés řeči vedou. A zase divoký koní skok. Ves před nimi, neznámá je, blízká. Tu jako by Andělce vázl hrok,krok, tak cizí se jevila jí víska. To svírá jí srdce... oh, vrátit se chtěla. Leč nejmladší mládenec družně k ní děl: „Tys Andělka? Tak jsi mi vyrostla celá...“ A usmál se na ni a poodjel. 59 III. III.
Let dvanáct Andělce v podzimi bylo a otec vždy říkával: Potěcha má... To dítě se moudré již narodilo, v něm žiji, jak Bůh je nad náma... S ní princezna vešla do chalupy hloupého chlapa, jenž neví, jak si na poli spočíst sena kupy, den ode dne žije všelijak... Tak říkával vdovec... Však v poslední čas kams za hory srdce jej lákalo zas, on Andělku políbil, sehnul se k skráni, děl: Dárek ti přinesu od hodné paní... Tož Andělka k noci až čekávala, však někdy ji podivná tesknota jala a někdy se tolik všeho bála... Ji schvátila mnohdy chvíle stesku, když od sousedů cos zvěděla, když po mamičce tam na nebesku si zastesknouc u okna seděla, ni nežvatlala, ni nepěla... 60 Vždy bývá tak: Sedá doma s psíkem a s pannou si hrá a s pidimužíkem, jenž ze dřeva hrubě vyřezán, špinavý, černý, pln sedřených ran, jak zemitý kořen, jenž ohlodán... Neb k sousedním dětem odskočí si a hraje si chvíli. Plavý cop jí vzduchem se rozlétne, na pás až visí, – však za chvíli po dětech není stop... A přece jen domov hlídat musí. Tož vrací se zas a hlídat zkusí... Vše hlídá: Skříň, stůl a kámen brusu, stůl truhlářský, pod ním hoblin pár a několik čerstvě páchnoucích kusů dřev rozestavených a mnohý cár visících hadrů na šňůrečkách, pár pestrých kytek na stonečkách, pár pružin, močících se v bečkách... Tam za pořízem, jenž v stmělý kout je postaven, vždy místo její, tam večer bývá tajemněji, když stíny jabloně se stmějí, jak by se křídla měla vzdout... Snad někdy dočte do smrákání pohádku. Dlouho ještě sní o Zlatých zámcích, Vodní paní, o Záři zlatých jabloní a o Růžence v planých růžích, o vodnících a pidimužích... 61 A přece se Andělka zapomněla... Tu zaslechši hudbu, blahem se chvěla, hned zatančila, pozapěla... Na vrchy, na lesy, na planiny se odpolední kladly stíny... IV. IV.
Toť cizí ves, cizí. A na návsi se za svatbou všichni sběhli psi. A k hospodě jak se dojíždělo pomalým klusem, víc zpívat se chtělo... V tom divočeji si zavýskly ženy, když před nimi na prostor zatažený pan družba si vkročil, vyjednával výkupné jakés a holí mával, jež pentlemi plála, rozmarýnou... Cos zvučnou řečí spustil a plynnou, však slova se ztrácela... Zahráli v tom hudci. Jak koně se vzpínali!... V tom hrbáček s výkupným drobný se sklonil... Hned rachotem zákolesník zvonil, a vozy se hnuly... Až před hospodou kdes postály... Ženy v seskoku jak zapískly, braly se kol boků vždy pár a pár, svázány přátelskou shodou a drobnými, rychlými krůčky vběhly do taneční síně... Tu každý svou jak uchytil, lačnými pohledy střehli je staří, jak pomlouvačni jsou... 62 A hej a hoj! To tančí se divě! A hoj a hej! Ten rovně, ten křivě, ten šoupá se a ten shrbený k zemi, ten ušklíbá se a ten bez hlesu němý, ten krouží, ten cifruje, ten jak by trny měl v nohou, jak šlape opatrný... A hudba jak hraje a tanec jak víří, jak páry v kole rostou, se šíří, to okny je spatřit a veřejemi se stromů a plotů až dolů k zemi, kde k umačkání se chumelí hlavy, kde každý se hlučně a pitvorně baví a vydrží státi do únavy... Andělka mrštně se protáhla k dveřím a s obdivem v taneční zřela rej... Teď vrátím se domů a otci se svěřím... Teď musím již domů, děj se co děj... Ne, na to čas není pomýšleti... A hodina za hodinou letí. Blíž Andělka sálu, blíž je, blíž, teď ve víru tanečníků již, oh, Andělko, slyšíš, neslyšíš? Co Andělka v sále stranou stála, nějaká ruka ji za rámě jala, a kde se vzal, nejmladší mládenec na tvářích nachový ruměnec se sklonil k ní, ujal ji kolem pasu, že rozlítly se jí copy vlasů, a s výskotem jinocha křepčit se jal a takovou píseň jí zazpíval: 63 „Už, Andělko, na tebe dávno jsem čekal, už o tebe jsem se dávno lekal... Však dobře, žes přišla, budeš mou rozmarýnkou a družičkou...“ Tu láhev jí podal, k rtům sklonil dolů, až hrdlem to kloktalo: glu, glu, glu, glu... Andělka pila... však styděla se – před mládencem hlavu svěsila v žase a svlačec, jejž měla v ní vpletený, se mládence dotýkal prsteny a korunkou z květů, jež rozvila se... Ni jediné slovo jí nenapadlo... V tom oko se upřelo na zrcadlo... A nějaký strašný pocit i krásný, jak s výše by v blankyt klesala jasný za hudby a zpěvu, tak zdálo se jí sevřené v loktech divočeji, – se točila hoj a hej! rychleji stále a v blaženosti neskonalé... Pak pustil ji, zmizel... Však dosud cítí žár v útrobách svojich stisků těch... Jí blažené oči se smějí a svítí a hoří zrychlený jí dech... Je po tanci... Hle! Jdou ku hostině... A mládenec dí jí: „Pojď ty též...“ Již muzika táhne po dědině, hle, zahýbá ku statku nevěstině, – oh, Andělko, domů nemůžeš... ne, domů ty ještě nemůžeš... 64 V. V.
To selský je statek... Sad jabloňový svou žlutí civí do oken... Štít obílen je, jako nový, a jak by smál se sousedovi, jenž rozbit, věkem nahrben. A dveře v předsíni dokořán tu vřavu, podobnou hejnu vran, nestačí pojmout, hltat, skrývat, staříky, které zříš se kývat a řváti rozjařeně „vivat“, svá místa hledat podél stěn u dlouhých stolů, na nichž bílý je všudy ubrus rozestřen... To na nich kytky rozhodily děvečky, jež vesele švitořily a zrak jichž plál jak modrý len... V zápecí muzikanti sedli, fanfáru spouští, řvavou tuš... Plecháče ke rtům zprahlým zvedli, co vedle již u všech stolů jedli a o talíř jich zvonil nůž... A jeden jak upíjel, druhý jak krájel a třetí jak vidličkou do mísy zajel, jak jiný se zařehtal nakažlivě, řeč družba spustil, vtipně, tak tklivě i lišácky selsky i humorně živě, že bylo slyšet, jak moucha bzučí, tak ticho, jak ve škole když se učí... A vtipně že skončil, cos do všech vjelo, zas chumelilo se to, připíjelo, 65 a plecháče s pentlemi z ručky do ručky nad hlavami kolují, drobnými krůčky kol stolu se děvčata s mísami točí a štědřejší jsou, své milé-li zočí... Na zápecí hemží se kupa dětí i po zemi všude i pod stoly... A kornout-li pokroutek mezi ně sletí, jak rvou se, jak křik jich hlaholí... A hej a hoj! Soused, jenž used’ si v čelo, své obrovské za stolem roztáhl tělo... On, největší jedlík a piják a zpěvák, rváč největší, furiant, do práce levák, již notuje k průvodu nástrojů znících, cos štěbetajících a hledajících... A hej a hoj! Bohatá selka z Blat se zahanbit nedá. Chce zazpívat... Své růžové tělo kypré a silné ve veselosti kratochvilné na židlici skákavě nadnášela, jí očka hned hrála, jak naivně pěla: Byl jednou jeden domeček... A v tom domečku panenka vykoukala z okénka... VI. V té vřavě Andělka přikrčena kdes u zápecí tam stojí blíž... Je večer a síň již osvětlena... Oh, Andělko, slyšíš? Neslyšíš? 66 Vše kouzlem plane v tom osvětlení... Nevěsta náladu jak mění... Je snědá v tom bílém, šat krásný má, ach, s růžovýma pentlema, – jak z pohádky to krásná paní, Andělka oči nechá na ní... zří na ni a zří na věnec... Tu kde se vzal tak z nenadání, zas objevil se mládenec... Jen muzikanty obsloužil, již po boku zas u ní byl a takto děl k ní, zatoužil:... „Tys, Andělko, má, to nikdo neví, to netuší nikdo a nevyjeví... Dobře, žes přišla, budeš mojí, ať nás to třebas život stojí... Dobře, žes přišla, budeš mou rozmarýnkou a družičkou... Za muzikantský tě posadím stůl, a od všeho, co mám, já dám ti půl... tu fíky a hrozinky, jabka zlatá, je miska tvá, Andělko, vrchovatá, – nuž, připijeme si pospolu...“ A v láhvi to kloktalo: glu, glu, glu... Měl mládenec nápady jako dítě, jak hračka když krásná okouzlí tě... V tom, na muzikanty co zapomíná, jen Andělce přeje, ulévá vína i rosolky ulévá do kalíšků, jen pro Andělku svou, drobnou myšku... 67 Ta upejpavě jak připíjí si, cos v povědomí se jejím křísí, a hlava jak se jí zatočila, tak sladce, tak ospale umdlena byla... Čím pozdnější večer zapadá, vždy divější vzbouzí se nálada, a hoj a hej! mládenec, jak by byl zpilý, je nějak podivně rozpustilý, i ona je veselá, potácivá, ručkama tápe, zrak sklenný se dívá, – a mládenec cosi jí do ucha zpívá... Ven s Andělkou vyjdou... Noc je tmavá. bezhvězdná klenba promodrává... Zde klátí se chatrč... Tam dýmají hutě... Oh, Andělko drahá, já povedu tě... A za pás jak vzal ji, za ní krokem, přes chomáče květů jak prchala skokem, tu Andělce šeptal: „Zda vzpomeneš?“ „„Tam za vršek, viď, mne vyvedeš?““ „Ne, k tátovi nechoď, ne, nechoď domů, tak nikdo tě neměl rád, nebude mít... Tam neutečeš tak ledakomu, tam brzy už macecha bude tě bít... Radš nemysli na domov, holka zlatá, to každý zmane-li si táta, zas oženit se znovu chvátá...“ To slyšet, a oči jí zesmutní. A nohy se jí bázní chvějí... 68 Mládenec, žhavě skloněn k ní vede si stále útočněji... Však jak se k ní sklonil a v loktech ji svíral, hlas v hrdle jí náhle strachem zmíral, pláč úzkosti se v očích sbíral... V tom sevřel ji krutě. A takový děs ji přepad, ji k útěku šíleně vznes’, že ještěrkou vymkla se... Klopýtavě se potácel za ní, tmou řítil se, žhavě dech’ v líc jí... a jak by kdes propad’ se v trávě. I zahoukly hlasy od statku zdola... Kdos na prahu osvětlen stojí a kývá... Kdos za mládencem se rozbíhá, volá... Leč Andělka prchá a neumdlívá... Tma, neznámé končiny, šumot, les jak na blízku dech by z hlubin svých vznes’... I minula vršek, již byl tu jiný a stromů i lesů a hájů stíny, mhou chladně se kouřící doubraviny... To neznámé, podivné krajiny kout, – oh, Andělka bojí se ohlédnout... Jej vidí a cítí... ne, nemá jej ráda, div hanbou se do země nepropadá... jak oči mu žhnuly, jak z tmy se zdál růsti... A rákosí uschlé jí pod nohou šustí, – teď proti ní leskne se tmavých vod ústí... Tu pojednou v hlavě mrákot tíž se zdvihá jako pára ranní... 69 Andělko, slyšíš, neslyšíš? Kdos jak by stále volal za ní... Však probuzena již, střízliva se rozhlíží a tápe kolem... Je sama... Je sama... Noc chladivá, jen listí šustí v háji holém... Teď Andělka bojí se... Bože můj. neopouštěj mne, při mne stůj... V tom ;na domov jak si vzpomněla, v nic nálada bujná se poděla, a mládenec jak by se propad’ v noc, zaniklo kouzlo jeho, moc... Andělka unavena klesá v mech trávný u černého lesa,... jejž tušit vedle... Olší hájem tma jako černý popel padá... Podzimní palouk zvadá, zvadá, a ticho mlčí celým krajem... Mlhy se vláčí před ní zdola, kdes poblíž za ní sýček volá, pak ticho neproniklé, dusné... Andělka tiše pláče... Usne... VII. VII.
A tu se jí zdá, že otec čeká, Že doma ji hledá a že se leká, a vyhlíží noci do daleka... Tak ráda by běžela, neví kudy, dál běžeti, nebo se vrátit zpět? Líp hlavičku přitisknout na chladné hrudy, ni neozvat se a dotrpět... 70 Ah, zdá se jí, že se bělá ráno, však dosud je v jizbě neodestláno. A před hrozným trestem za vinu o přímluvu modlí se matčinu... Pak v neklidném spánku ještě vzlykne, jak ptáče když pohne se a tikne... Je umdlena... Chví se. Těžký sen má po něčem truchlících princezen... Ne, ráda už mládence dávno nemá... Jak uchvátil krutě ji rukama těma... Ooh... Prstečky cudně se pokřižuje... V tom úlevu pocítí, zadřimuje... A tichý šum vod jak paloukem svistí, jak větrové jacísi křísí se skoční, jak s korun keřů sprchává listí, jde temná chvíle popůlnoční... Tu zdály se světliti vrchy kolem, snad měsíc měl vyjíti nad údolem, kraj zcela byl neznámý, otevřený, v mhu pohlceny skalní stěny... A tu se jí zdá: jak v luční trávě by srny se zjevily... Postály hravě a větřily. Mlhy svitem bledým skleněným leskem modrošedým u lesů houstly... Tu měsíc vyšel, a její sluch jemný vše zvuky slyšel... Tu pidimuž jeden a druhý a třetí a sto se jich zjeví a počnou pěti a tančiti jako droboučké děti... Jim z vousů rosa stříbrná visí, jich kahany žlutý kruh do mhy křísí... 71 a jak se jen zjeví, kraj oživí cizí... V tom srny letem větrů mizí, jich útěkem rozšumí se břízy... Teď jak by pokračoval rej z vesnické divé hospody... Juch! Tralala... Juch! Hoj a hej! V zcuchané trávě u vody... V zcuchané trávě nad vodou pidimužíci tancujou, a kde se vzal v tom okamžení na huňatém svém medvídku – – to budí sladké podivení! – princ jede, v klusu nadskakuje, ji žhnoucím okem pozoruje, jak svou by končil přehlídku... Zvuk rohů houknul krajinou, pidimuž semknut s pidimužem, teď řadí se blíže, blíže jdou, snad obklíčí ji, odvedou? Ne, nebyl to princ... Oh, jak se dívá To mládenec je, a hle, a zpívá... To on je, on zas... Ve snu vzkřikne. ne, dnes již, dnes mu neunikne... Jak usmívá se, oči žhnou, jak zpívá: „Andělko, jsi mou...“ A jak to pravil, mha se přede, šum zavzní, jak když kdosi jede... Cválají srnky, šedé a hnědé... 72 A nežli zvěděl, devět vil na srnkách drobných přiklusalo. Na žádnou nevzhléd’, nemluvil se žádnou. Srdce umíralo úzkostí... jen se blížil k ní: „Andělko, má jsi... prohlédni...“ A jak to dořek’, tichý smích zněl závistných těch vil a zlých... A jak by v útočivém ryku se na ni vrhly v okamžiku, než dostih’ jí, než ruku vztáh’ po vlasů jejích kučerách... A jak se dech ji hrůzou krátil, a jak ji jal a jak ji schvátil, – z hrozného snu se probudila... Však navždy v jeho moci byla. Tma nevidný kraj zatopila. Krčíc se vstala, ze klubíčka jak by se vymotala, víčka tak těžká měla, horká líčka... Jak cestou by jí zpíval, svítil: „Už na věčnost jsem tebe chytil... Andělko,“ zpíval, „tiše hajej...“ Údivem trávy vzdychly: ajej! A každý strom jak děs by cítil... Tajnými hlasy noci štvána, tím děsem pronásledována, 73 po svahu letí... Louka koupá se v tiché vodě ... Louka houpá se pod nohou jí... zastaví se... Dál... Musí... Jak by mluvil močál a jak by tiše mlaskat počal, – – – teď všecky kře a trávy chví se... Zpět, zpět se vrátit... srdce buší... Ne, nevrátit se... Vzkřikne. V hluši hlas zapadne... Ne, kamsi dále se vyhnout musí... Hlava hoří... Krok za krokem se hlouběj boří... Vzkřik hrůzy... Ne. V tom zmizet moři?... VIII. VIII.
Den bílý hoří houštinou, a slunce tančí nad bahnisky tou močálovou lučinou, již skrz opadlé zříti lísky... A nad močály v ranní šeř, to otec jde její, pátrá a slídí, šat servaný má, je umdlen jak zvěř, v své ruce kyj, ořezaný keř tam v bahno noří, kde zdá se, cos vidí... A nad močály stojí on a houká v kraj, dále se jíti bojí... Jdou stopy až sem, v ten bahnitý sklon, pak bláto jen pouhé, hláď bažiny stojí... „Kdo viděl zlatou děvečku mou?!“ tak křičí a do údolí volá... „Kdo viděl mou děvečku nešťastnou?“ Bublinka tichá prýskla zdola... 74

NĚKOLIK KRATŠÍCH BALLAD
A BÁSNÍ.
[75]

SMRT BÁSNÍKOVA.
Mimosa – Klára, když k podzimu již jí schýlil se život, že shasínal spíš, kdes v sežloutlém dopise našla dvé slov. Na podzimních snů svých se vydala lov. Tož za štěstím, které kdys mohla žít, a ztracené dny jím oblažit... Je rozloučil kdysi zlých pomluv stín. Byl básník a proto měl více snad vin. Teď, mnila, kdy k smrti churaví, snad vykoupí ho a pozdraví, zvlášť vůni-li přinese z rodných lad, zpěv pasáků prostý a zvonků stád... Ač přežila modu i starý zvyk, zas promluvil z dopisu milovník. Ač minulo dlouhých čtyřicet let, je skandoval skelet o skelet, ač převálo listí tolika jar, v těch slovech dvou starý hořel žár... 77 Nuž, v město, jež mívala nejraděj’, že dopisu toho tam ústil děj, ji dobrodružství a touha zas a předtuchy divné vedl hlas... Ta síla dvou slov ji hnala sem zmocněná vůlí a úžasem... Dům nalezla známý a zahradu v kaštanů rozkvetlých prochladu... A lehce a tančivě chtěla se brát, závory tknout se zavřených vrat, však sotva se vlékla, jak bylo jí mdlo, když zdvihala kovové klepadlo... A sladkým a ptačím hlaholem vzduch naplnit chtěla kolkolem a vůní, jež růže dýchaly, jež ve svadlou ruku ji píchaly, však slova jí vázla na retech a sevřeno srdce, ztajen dech... To bylo tak divno, že dlouhý řad se postav před ní počal brát, i za ní, že každého drtil žel, proud odtud nový a proud tam zas šel i milenci spolu tu kráčeli, květ z nich opojně voněl, zvuk stříbrných vět... A všichni šli chodbou, v klid antických váz dne přísvit se tlumeně okny třás’ a všecko tu vzdušno a do kořán, a všemu tu tichý poklid přán, 78 svit zašeřen v dřímavý, zlatový tón. – Též vkročila přes práh... A vidí, – toť on... Spal v lenošce, stařec byl, na šíj vlas tek’, byl bílý, z tmy svítil jak paprsek, a že byl vždy básník a polobůh, kol mladých Mus tančil neslyšný kruh... Ty na loutny hrály a zpívaly a velkými zraky se dívaly... A právě že krásně umíral, jak žil a jak rosil a jak zrál, vše zapěly života o kráse, o lehkosti mráčků, vln o jase, o vítězství duší, jež přemohou mátožnou mdlobu nebohou... O hrdinné síle, v níž ožije ctnost prastará, k světlu se probije, o dobrodružstvích všech příkrých cest, kde ve výší duše sama jest, jak somnambul horských po srázech květ hledá v dnech žhnoucích a ve mrazech... Co zpívaly takto a tančily kol starce, již hodiny zračily, že života jeho se staví běh. Poslední rozplýval se dech... I štkali, kdož přišli mu vzdáti čest pokorného srdce, jež vděčno jest... A Musy se tratily, hasnul tón na loutny hraný a barbiton, 79 do urny, jež u jeho stála hlav, jen pršel pozdrav na pozdrav a kytice prosté i nádherné, zpěv hymnický, vzlyky důvěrné... A všichni když odešli, naposled jen Mimosa zbyla... Jej líbala v ret. Byl němý a ztuhlý, byl přestuden. Den shledání, smrti a smíru den... A mezi nimi co stalo se kdys, truchlícím stínem přikryl tis... 80

BALLADA O MILENCE „VZPOMENEŠ“.
Co stalo se dnes ženichu, že chodí sám tou zahradou? Že usilovně potichu trápí se těžkou záhadou a umírá zlou náladou? Kdo dal se uspat, okouzlit, toho víc bolí hrozná lež. Jak z propasti se ozval cit, několik slůvek: Vzpomeneš? To musí srdce rozdrtit... Bdí stará láska, dobře ví, že tak je mstít se nejlépe, když z hrůzy nebo z úlevy na naše dveře zaklepe, jdouc křísit mrtvé úsměvy... Jít zítra s jinou k oltáři však osudný již určil den. A kouzlo dneškem dozáří hříchu i vášně, život ten pak zmařen bude, odcizen... 81 Dům osvětlen jak vrhá stín, vylhanou šumí nádherou, myrt lesk a vůně rozmarýn, vše dýše lží a pověrou, ohledy, kterým vděčí syn. Vše šílí, zvoní, klopýtá naivní jakous radostí, jen jeho duše rozryta, cos křičí ze dnů mladosti: zoufalá láska odbytá... Stůl prostřen zítra hostí stům, bažanti v mísách pečení, vín příchut vdechne vášně rtům, – rodiče hrdí, vznešení se budou klonit v hostí šum... To vše jak rve ho bolestí, otevřel dvířka zahradní. V ulice vyšel, v náměstí a kráčel stranou západní, zřel hořet světlá návěstí... Jak náměsíčný kráčel, shon bil jako vlny v jezů hřbet, tramwayí vyplašený zvon mhou zástupů rozrážel střed a zanik’ v ulic příkrý sklon... Pak v rovných, tišších ulicích vše novou mlčí pustotou. Zří světla domů olbřímích 82 jak Ameriky cizotou. Ni květ nevoněl nocí tou... Šel rozloučit se s milenkou, „Vzpomeneš“ bylo jméno jí, s ní spiat byl stále myšlenkou a ranou, jež se nehojí, společnou ranou obojí... V dům jeden vešel, otevřel pak její dvéře, vkročil k ní... A jak ji v záři lampy zřel, výčitku němou zašlých dní, šílenou, dávnou láskou mřel... Co zakázáno, vábí víc, co pohřbeno, zas oživí, co prokleto, ti vyjde vstříc a větším kouzlem udiví, „Vzpomeneš“ pouze stačí říc’... Nevztáhla ruky, chví se tak a sotva věří, nevěří, leč hypnotisující zrak jí probod’ srdce, od dveří jak rozjasněný vpad’ sem mrak... Jak vichřice ji schvátil, jal, ji prudce k sobě ponadzdvih ‘ a všechen žal svůj vylíbal, zoufalost k smrti určených jí bledých lící na ovál, 83 noc probděl u ní v přísahách, v rozkoši muk a v šílení, však ráno den jak bělil práh, „Vzpomeneš“ šeptla v loučení, a rozkoší se plížil strach... Tu pravil: Dnes, až budu mřít... A ona: Ve dvou mřít je líp... Tu on děl: Sňatek uzavřít, je krví zpečetit svůj slib... I řekla: Tvá chci věčně být... Den rudnul krví, zlatil věž... Zvědavci mohli viděti v ulici rovné, tiché, kdež milenka mrtvá „Vzpomeneš“ ženichu spala v objetí... 84

BÁSEŇ O KNĚZI, VOJÍNU, KARATELI
A KATU ZÁROVEŇ.
Krajiny starodávný hvozd zemanské, zpustlé sídlo kryl... Jen divočeji kolem rost’, byl hrozný spíš a netěšil... Válečné kouře dávných dob té krajiny byl šedý háv. V ní trupy mrtvol beze stop vrůstaly v moře trav. Tu – složit chtěje s beder svých řemesla válečného tíž, pobožný zeman vtáhl sem pro pokoj duše svojí spíš, a ženu, komusi zloupenou, za dobrou ránu koupenou, jak lup si vnesl ve svou skrýš... Ač přísný kázní vojenskou bděl, ač hrozný, když zbraní svou o zbroj řink’, ač kněz byl i vojín i karatel, ač kat byl, ač vším byl jak Knipperdolingk, 85 zahořel láskou zvroucnělou k své ženě vášní zloupené, i lhostejnost její ztupělou jak zlo si střežil koupené, a kdos-li tu šel, on pozor měl, a její zrak-li divoce stesk’, on podchycoval její žel i jejích očí černý lesk... A prostý jak trávy boží jsou chtěl v Boha věřit a v ženu svou... Tu jednou, když se psy ve hvozd vtáh’, se srdce mu sevřelo v předtuše... i vrátil se náhle – však vlastní práh se krčil cize a bez duše... Oř bujný před obydlím stál, teď zaržál, jak z bronzu ulitou plec, a v tom, jak potřetí zařehtal, vyběhl s prahu cizinec a rukou na zad pokynuv, zářící oči zavlhlé tajemstvím ukojených snův, v šeř lesů s ořem zmizel, hle... Dle cizích barev nohavic to páže, ne však rytíř byl... Ta tvář a ten blesk zřítelnic zapomnít nelze, dokuds žil... To zřít – v tmě lesů hučící vše vytušil svou bolestí... Našel svou ženu mlčící, složenou hlavu v zápěstí... 86 A jako víno rozlité když za žertů se prázdnil měch, z té hlavy, květy ovité. mu do chřípí až zavál dech... Jak z oka ženy žhavého uzřel jen pohled jediný, jak z lůžka odestlaného zadýchly lesní květiny, hřích stál tu zaryt, nepomstěn, že zatvrzelý, těžší byl, ze všech těch věcí smál se jen, však nelitoval, neprosil. I probudil v něm taký hřích úmysl katův ďábelský. Ač v něžných slůvkách popravčích, tak zradu mstil cit manželský; „Žes mé mu lůžko strojila, jak nikdy nestrojilas mně, a žes v ně květy nosila, tvé hoře bude náramné... A že Bůh spravedlivý je, odplaty žádá si tvůj hřích... Holoubku, někdo upije se ve tvých černých vrkočích... Teď svoji hříšnou hlavičku položíš za trest na můj štít, a vše, cos měla v srdíčku, musí tam dole v zemi hnít... 87 To hoře trojí znamená. mít zrádnou ženu jako ty... Je boží pomsta plamenná, však plna moudré dobroty... Pojď, holoubku, a nemeškej, a hned se připrav na cestu. Květ s lůžka vem’ a chceš-li, pěj si v půlnočních cest šelestu... Vše umře, co zde nechávám, ďáblovo hnízdo zapálím... Že uzrál čas, vše vrhnu tmám, modlitbou Boha pochválím...“ A křižuje se vyšel v tmu, jež sosny mrtvě zalila... Šla podle boku žena mu a rouška jak bílá ji halila, hlas její z hloubek lesa štkal při větru náhlém zadutí, pláč v moři skal se utloukal, až navždy shas’ jak šeptnutí. Noc temná navždy tížila vše zmizelé a nezvěstné... Pak v temnotu svou vhřížila co určeno mřít, nehlesne... Však ráno, den když růže stlal, zemanský střás’ je na údol, již s mečem svým tam zeman stál, skryt číhal, v očích černý bol, jak socha, bez hnutí a snu, upřené oči na svůj práh – 88 den čekal, noc a kolik dnů... – Zvuk kopyt slech’. – Tu ruku vztáh’ a hlasem, horkým vášní vzkřik’: „Vše mé i tvé když mrtvo již, vítězný v lásce zápasník, ty mečem se mi zodpovíš...“ Ta tvář i ten blesk zřítelnic zapomnít nelze, dokud’s žil... Zasvítilo se oko víc mládenci, jak vlk pozavyl, a s koně dolů seskočiv zamával mečem taseným, leč dříve než tnul, krve chtiv, kles’ na znak s okem zhašeným, hruď, blýsknutím meče protknutou zbarvila stříkající krev – – Stál vítěz s tváří nehnutou, crčící krve slyšel zpěv... Pak šel. A rudý kohout zlíh’ se nad vším zbožím. Rozmetav je do všech úhlů světových zřel koně divě řehtat, brav utíkat v prales ze stájí, křik nevolníků zmatený puštěných doznít po kraji a plazící se plameny dohasnout dálkou... On tak chtěl se věky věkův ztratit kdes, kněz, vojín, kat i karatel. V hluboký zmizet ve prales... 89 A nový když se rozzářil den slunce jasem kovovým, v hlubinách lesa něžně kryl hrob drnem on a hlasem svým po bouřích smíru píseň pěl... Měl hábit již jak poustevník, svou bílou hlavu v kukli měl, zmatený bohu zpíval dík, v poustevnu zmizel ukrytou ve skále, kterou stínil strom. A holubičku ubitou měl vedle sebe v hrobě tom...

BALLADICKÁ BÁSEŇ O MARCELE
Z TOHOTO SVĚTA.
[91] I. I.
Dí Marcela hlasem, jenž zoufat si chtěl: Zas nepřišel dnes. A nevzpomněl... Ó, kolik as důvěřivých žen se musilo utrápit po dnešní den? Děl bratr, jenž barvu k barvě klad’ do iniciál zhnědlých zlat, jak zralé když klasy v slunci svítí a zelené jimi se proplétá sítí, – děl bratr: druh z mládí to bouřný jest. Vždy k ženám jej vedlo na sta cest. Jak šťasten jsem, že náš míjí práh. Já o tebe, měl, dítě, strach... Tak pravil v svou práci ponořen, sny nadpozemskými rozhořen. Vždy k budoucnu upíral velké zraky a stále jen duchem nad oblaky, nad přítomnem, lidmi a nad vášněmi a nad tou, již z doslechu znal jen, zemí... 93 Však veselý host a lichotník ten tu sestoupil s koně každý den Marcelou okouzlen, by do jizby vstoupil, by hovory ved’ vždy honosné, by za stůl sed’ k Marcele, vzrostlé v ten právě čas, jež stříbrný hlas a z ebenu vlas a citlivost měla jak ryzí kov i touhy, jež hledaly smysl slov... A záhy jí žádostně pozřel v zrak, až nad smysly temný se prostřel mrak, ji zlíbal, až zbarvil rty krve trysk a tak ji k hrudi tisk’...– Pak svody vášní když neustaly a její víry žhnoucí kdy rvaly i křehký vzdor i důvěru prudce v žádostném objetí svůdce, – – – v den onen když měl, co toužil mít, – byl jejího těla syt... II. II.
Pak uplynulo dní několik. A Marcela v prsou svých děs a vzlyk... Ne, nebyla z duší těch radostných jak bratr, leč z lačných těch, žádostných a neklidných věčně a vášněmi hnaných a náruživostmi bičovaných... 94 Tu jednoho večera chtěla zřít zas toho, jenž nepřišel, na koni hřmít, jak často jej vídala, plání kdy míjí, kdy bouřlivě víny o břeh bijí... I vyšla. A v háji u modravých vod, kde slyšet vln stálý doprovod, se ukryla za stromů mohutné kmeny, jež rudnuly, sluncem ozářeny a v šatě, jenž plál jak mech zasedlý, se ukryla v stíny pod jedlí... Tu uviděla... ó úžasu chvíle! Kdo jede s ním, jako zjevení bílé? Oh, neznámá paní, jejíž smích probouzí echa v prohlubních a za nimi lovci se sokoly v kruzích, již unaveně tak křídly tlukou, kol jezera v zelených vrací se luzích, otěže znavených koní v rukou... Když vše to v svit luny se potopíc, když nádherný průvod zmizel k lesu, v pláč vypukla Marcela pochopíc, co zklamání v touze, v té lásce co děsu... III. III.
Děl bratr k snu rozkošem připoután: Buď na věky blahoslaven Pán... On řídí dny naše, směr našich cest. Dík za každý květ a ratolest 95 a za píseň ptáků, v paprscích jitra jež uvolňuje se, jak jásot z nitra k nesmírným výškám nad oblak, kam dojatý zalétá lidský zrak... Žal sestřin že roste a ticho že sije tak tupé až k úzkosti melancholie, jí bratr chce vesmíru slávu pět, za pozemskou lásku dát nebeský svět, ji teší a hymnicky pozdvihá hlas, jenž nad krásou světa a dobrem žas’... I naslouchá sestra s tím zrakem žen, jenž v dálky zří upiat, roztoužen, a spíše ji dráždí, co utišit mělo, jí rozžhaví oči a svraští čelo,... co bratr tká rostlinných do guirland slez, plazivě přimknutý na akant, a za fantastickou písmenou svou spřádá báj, radostí vznícenou... Co k vesmíru zdvihá se jeho duch tisíci láskami a tuch, víc sestra jen cítí vášní svou, víc rozdírá ji, krvavou, a pozemského vždy cítění tvor, jež nebes výš ni velkost hor neumí změřit mocnou touhou, ni odříkáním a hrůzou dlouhou, neschopna smysly očistit, – jen cítí růst, co chce se mstít... A Marcela naslouchá bratrovi. Jak déšť by pral v kamenné ostrovy, 96 tak jeho řeč šumí, je marná, je lichá, smír neznámých jakýchsi světů dýchá, leč hloubky se duše neumí tknout... Ta mstít by se chtěla, mstou vykřiknout... O největším sní jen prohřešení: lží vášně jak krade kdos potěšení, jak jinak zas vzplál a zahořel, lhal jinou zas vášní a přetvářkou mřel. Neb zklamaná láska pátrá denně a o každém tajném kroku zví... O posledních láskách a každé změně, jež každý dech jeho napoví... Zná jeho hry s ženami, závratně smělé a zahloubána v jich spleť a v jich spád, v tu rozkoš, tak sobeckou vzněcovatele, jej stopuje po stopách jeho zrad... A bratr co nad prací zpívá čist, v ní vyrůstá msta a nenávist... IV. IV.
Žen nasycen, zrádce si vzpomněl zas. Vzplál lásky plamen, jenž pouhas’... Tak toužný přišel a kajicný, žár vzbudit chtěl v ohni vychladlém... A jeho líc bledá, jak nad svícny vzhořela v osvětlení mdlém, tu starý zas počla lháti žár vzplanulé vášně na požár... 97 Však hrozná je Marcela. Dojímá, že posměšně hrdější zraky má, že bez bázně naslouchá, bez chvění a lhostejná k lásky umění, zří zhrdavýma naň očima... A lásku když začal jí opět lhát, řek’ to jen, co řekl již tisíckrát... A ruku když uchopit chtěl, by ji zlíbal, ji skryla. Tak stokrát se k jiným shýbal... A když se šat jeho jejího tknul, zrak ošklivostí se zablýsknul, jak před housenkou, jež přilne a leze. Ah, kterak se ubránit podlé něze?... A vědouc již o všem, o ženách, jimž předstíral lásku, je zničil pak, zalétne touhy o změnách, přelítajících jako pták, po rozmarném vždy dobrodružství bezohledného jeho mužství, ó, nemohla, nemohla odpustit. Ba, na věčnost se chtěla mstít... Když krásu zřel takou i odpor a chlad, tu zvůle své ucítil nezkrotný hlad. A marně ji lákal, v svou náruč zval, svou vyvolenou ji nazýval... Pak rozkoše líčil. Kams do polí se tratící lovy sokolí. A loděk let modrém na jezeru při pochodních planoucích v nočním šeru 98 a slavnostní tance v domě rodném, všedi údiv nad nevěstou svou za žehnání matčina, v srdci shodném s radostnou volbou synovou. Tak líčil a nevěstou ji zval, ba rozkoš v tom novou prožíval umění svůdce, jenž směle staví své vzdušné zámky a ve vír dravý loď bludnou jímá, než ztopí ji a o skaliska rozbíjí... A v chvíli té vědouc, že musí se mstít, za tuto hru podlou, svůj zapřela cit. A pevná, že musí se zbavit jej, jej umlčet navždy, děj se, co děj, tož líbezně tak, jak on líbezně lhal, ku schůzce jej zvala, jak sám .kdys ji zval. Na shledání ve vlastním domě jeho, v té komnatě, ve vůni omamného kde bezu ji v náruč poprvé tisk’. – A její zrak zlověstně blysk’... V. V.
To v podzimní bylo jasný den, když svadáním den byl nekliden, že barvami svítil a odstíny, – kdes v úžlabí tiché rokliny se jezdci dva zdravili. Marcela, on... Stín jedlí chlad vrhal hustých clon... 99 Tu cesta šla kolem jezera, skal, zřels v dáli dům, okny zablýskal, dům jeho. Zde živého člověka jsi nepotkal, z blízka ni z daleka... Snad že už si zvykla stopovat a nacházet důkazy jeho zrad, v té poušti, jíž vévodil jeho dům, nic nemělo jejím pohledům ni ujít, ni skrýt se v tmu nejista... Však mlčela nenávistná msta... Když v důlu se tenkráte setkali, on s koněm jí po boku do kroku... Paprsky slunce smekaly se s příkrých strání, se skály a mizely v jezera hluboku. On samý byl žert a lichotnost, však tajemně mlčel jeho host. I mlčela na ňadrech skrytá zbraň... A usmívavě když projeli stráň, když vjeli tajně do nádvoří pustého domu, jenž sluncem hoří a odtud když prošli komnatami neobydlenými, kde octli se sami – a potom – když došli oné síně, kde patřila jemu kdys, – ve vteřině té blýskla se v drobné ruce zbraň... – – – 100 VI. VI.
Když před nocí v šera již pozdní čas se vrátila sestra a její hlas se vzdáleným, puklým zvonem třás’, tu bratr vstříc do cesty jí vkročí. A vidí, že uhlíky žhnou jí oči, však prsty se všeho jen dotknou chabě a její krok se ozývá slabě, pak váhavá mlčí a rozplétá vlas. Ty prsty, jak štítivý nad vším žas by prostřen byl, nejistě jak se chví. A podivné její jsou úsměvy... A ničeho neznav nad radostný sen, hru vášní, ni sílu jich, přimísen k nimž pelyněk hořký, jejž vypíti máš řízením osudu ke dnu až, tak uvítal sestru jásotem svým a radostným nitra vítězstvím... Tož zazpíval života hymnickou chválou i jeho krásou věcí zralou modlitbu síly úžasnou se vším, co snil kdys, souhlasnou... A života jeho že nadešlo ráno, děl: Dílo mé velké dnes dokonáno. V něm vložena krása všech mojich dní chlad půlnocí, a žár polední. Jím nové jsem vyzpíval období člověka, svět jenž podrobí si radostným chtěním a silou a vůlí, nad pochybami, jež zahynuly... 101 To o svátku duše, jejž prožívá, dí sestře... Ta, výčitka hrozivá mu naslouchá, slova se kladou jak stín: I já dnes svůj vykonala čin... Co rdousí tě, nič a zabíjej... Tož, bratře, – já zabila jsem jej... 102

PŘÁTELSKÁ SONATA. PAMÁTCE J. NERUDY A K. SVĚTLÉ.
[103] I. I.
Slul Felix. Žitím však již dávno přesycen, hrou vášní, stárnutím, vadnoucím kouzlem žen... Svým duchem lačný byl, však krví lačnější, živořil v póse své, vždy ironičtější: Nad blízkou propastí, bouřící ironik, byl rozervancem, dnů svých oběť, mučedník... Duch velký, bouřlivý, snil o nejvyšší metě, již dáno člověku dosíci jenom v světě. Však negace a žal vždy v duši zaskuhrá: že marno všecko je a vše jen pro hrob zrá... Tak duchem k výšinám se belhal skepsí svou, lpěl na hmotě smyslnou vášní fysickou a tak se vybíjel jak bouře jarních dní, jež povrch rozrývá, než hloubky zúrodní... Myslitel velkých gest, byl rozervaný host, jenž maskou ohlušit chtěl suchou přítomnost. Svět prostopášníka v něm zřít se obává, jenž srdce paní rve, je bleskem sžehává 105 a soky rdousí své, je s výšek vášní vrhá a mezi rakvemi své růže rve a trhá... Svět mní, krev jeho těly žen se nenasytí, jsou duši jeho úsměvy jich svadlé kvítí, nevinnost, prostota a křehké něhy pel jej vyrvat nemůže z prokletí hrozných zel. Prý lačný duchem svým, však lačnější svou krví si k smrti krátil dny, ba chtěl být u ní prvý... Prý po bohatství toužil, krásy po vděku i po všem marném, nedostupném člověku,... jak po vyžití vášní všech a radostí, po smyslů šílenství, říjení mladostí... Prý o tom denně snil, tím nenasycen plál: Noc každá jeho je, taneční jeho sál, a každý pohled žen, jenž výzvu tají rád, panenské zardění a každou stopu zrad... Tak hnízda vzbouřená zle pohoršena jsou: on syku mužských rtů uniká chytrou hrou, čím příchod bouřnější, chladnější rozluka, on zná se v umění, div srdce nepuká... A potom na dlouho, hrob čerstvý, mlčenliv svou lásky mrtvolu když pohřbil, jako dřív jde hrdě cynický a navždy uhaslý... Kus sebe pohřbívá... Tak svět dí užaslý... Přec vše snad bylo lží. Ve lžích vždy člověk mřel. On, chudší nad všecky – „had hada nepozřel“ – byl metlou počestných jen rodin, zděděných předsudků urážky se čítaly mu v hřích... A to, co bájil svět, když pověst šířil zlou, to, básník nesmrtný, žil vášní školu svou... 106 To blesky, s vrcholů když pajdá člověk v hnus, to smutky pohlaví, výlučnost hrdá Mus, jež denně utkají se s lidskou všedností... Toť kletba genia... Cíl jeho hrdosti... II. II.
Sní paní líbezná a širý řeky tok své zlato hasnoucí schytává do zátok, pak mlhou večerní se dálkou pomísí, kde město skizzuje své hradní obrysy... Ne mladá, krásná však a hrdá, zdá se, ví, co velkých odříkání ztají úsměvy, než bolest umlkne, své vléknouc řetězy, než nad smysly a hmotou duše zvítězí, a k síle povznese mdlou vůli, ubitou divokou vášní v temnu duše ukrytou... Zří mlčky. Po boku jí Felix, v ustárlých rtech, tazích, vráskách, první stopy bouří zlých, čas mnohé odplavil, jen žhnoucí jeho zrak večerním zášeřím žádostně hořel tak... A jako vždycky s ní když v klidu přemítal, on masku cynika, svůdného ďábla bral, vždy zhnusen fadessou a tichošlapstvím zlým, tím staroměšťanským životem otřelým, žalostným uměním, knih pustou prázdnotou, bezcharakterní, příslovečnou žebrotou... A tak že miloval, vždy vycházel jí vstříc: že v to vše nevěřil, on věřiti chtěl víc... 107 Že tak ji miloval, rád rouhačem se stal, by její námitky i bázně vyvolal,... i její úžasy a její bolesti, v nichž mohou velké sny a city rozkvésti... On hloubky miloval, jež prostodušně zní... Co do nich zvoláno, to navždy uvězní... Tož, aby vyvolal v ní žárlivosti ryk, zlé nechal pověsti bujeti, ironik, o láskách výstředních i nocích probděných, o pitkách divokých, penězích, vhozených nevěstkám do klínu, prodejným radostem, a vybouřit se nechat smyslům, žádostem... Tak blátem kálet dal, svou znetvořovat líc... Pak zachráněn chtěl být... Chtěl lásky, lásky víc.. III. III.
A když tak před ní stál, tož paní krásná dí, svůj chladně žhnoucí zrak až v nitro zařídí a pátrá, zraněna, by jeho zranila, a to, co mučí ji, by v sobě ztajila... Když světem souzený jste odsoudil se sám, teď zraněného do krve vás v dlani mám... Jste zhnusen žitím svým, však jdete v nový hnus, však ve všem nehne se ni srdce drobný kus... Kde srdce nechal jste, odvážný traviči svých hodin, dnů, a svého ducha trapiči?... Má touha nesmírná je ukázat vám sráz, vás vrátit, přesvědčit a zachrániti vás... 108 Však ke mně, ke mně ne, mou cti čest věrných žen i chci, by hlas můj, slyšný vám, byl zatajen... Chci větší láskou vzplát, než smysly mohou dát, přátelstvím bez mezí, dny, jež by chtěly zrát vašimi činy již, co velké ve vás, vším, a co se ubíjí zklamáním pod vaším a co jak odlesk mdlý si z vás vždy odnáším... A to jak pravila, on usmál se. Pak řek’ svým suchým posměškem, v němž citu pramének: Ledovcem zůstati mým slibujete snům... Však souzeno mi stoupat k jeho vrcholům... Chlad jeho napíná můj rozum na skřipec... Ať tál, ať hořel v červáncích, byl ledovec... Můj žhnoucí kdyby silně zbožňoval vás cit, chlad lásky rozumné bych nemoh’ pochopit,... neb jinak miluji. Od těla nelze mi odloučit ducha s velkostmi i s vášněmi... IV. IV.
Tak mluvívali vždy a každý dobře hrál svých povah úlohu... By poseurem se zdál, člověkem ztraceným, by nechal pověst růst, – vzpíral se záchraně, již slýchal z jejích úst, ba trochu frivolně jí vážný zájem krad’, i velký její po čistotě věčné hlad... Však láskou nebylo, co rozum zamýšlel dát svému zajatci... Jej sprostit nízkých zel, kramářů, svůdných žen a pitek proklatých, sobeckých požitků, vždy nově počatých... 109 Měl každou velkost rád, i tu, jež sráží v zem svým neosobním chladem, spásy pathosem. Leč býti zachráněn? Vždyť toužil po žáru a po citu, jenž zaplá v rudém požáru... Ten čistý intellekt jak pramen tišil jej, on přišel pít, – nic víc. Pak zíral oddaněj’, a spíš se zdálo mu, ten výraz nebeský je lásky nezřené a kultur odlesky svítící v duchu tom. zlení jeho rozžehlém... Leč k lásce daleko v budoucnu odlehlém... V. V.
V tom, když se s frivolností mladou posmíval sosákům, přetvářkám, smích zhořklý rozsíval, ba nedbal dlužníků, již zdáli sroceni se chystati mu tvrdou pryčnu vězení, on suchým humorem se loučil večer s ní, ji v zmatku zanechal, v bolesti noblesní... Tu vůlí hnána svou, jej vždy zas zachránit, s mateřskou lstivostí svých záchran předla nit, a bděla k půlnoci, když všecko spalo juž, bytosti na loži i oddaný jí muž, zmrtvěla ulice, v níž ticho jasných hvězd se nad střechou chví tak, že tišej’ v duši jest: Tu cosi zpívalo jí v duši jako sen, sen z kosmu, zpívaný budoucích krásných žen Duchu, jenž rozžíhá, však příliš člověkem, by ruky záchranné nechopil s povděkem... A prosta marnivosti žen, jež v snech mní svých, že vše se zrodilo jen zvýšit kouzlo jich, 110 šperk vzala svatební a za stůl usednouc sčítala kameje, horoucím přáním žhnouc i vypočítavým, by cena stačila vykoupit soudruha, jej tíhy zbavila, soudruha Myšlenky, snad protichůdných gest, však z cechu nemnohých, již hoří září hvězd... Tak myslí pokojnou měřila šperku třpyt a zřela démanty naposled zazářit, však bez lítosti, smutku, strachu, před chvílí, kdy v jamkách démanty jak slzy ožily, až vsazen pouhý střep lesk šperku bude lhát a hrůze sosáků se bude posmívat... VI. VI.
Nuž, takto zachráněn, přejemných citů host, ač vděčen, neztrácel svou čestnou frivolnost... Leč... pak již nepřišel... Snad vztek jej rval a stud, že jí byv zachráněn, zas o ni, zdá se, schud’... Ne láska, obdiv byl, však jako k vzdáleným my máme bytostem, jen velce myšleným, tak prázdno bylo teď... leželo mlčení i mezi ním i jí za pomluv klíčení... Co šperk ten svatební, mstou kovu, podlostí záměrů nečistých, salonní žvavostí, co šperk ten svatební lhal broušenými skly, jež v pomluvačů úsměvech se zableskly, a v muže nechápavých, trapných otázkách, jakousi pochybnost po celý věk mu táh’... 111 Pak roky míjely... V nich očištěný duch po mládí bouřlivém již splatil činům dluh... Za shaslou epochou odešly tužby dob a vášně vyhasly a otevřel se hrob... Tak roky zanikly. Pak oba, z cechu hvězd, se nesetkali již... Jen v srdcích našich čest jim zpívá nesmrtná. Hrob jejich buď jim tich... Hosanna Bohu, který určil sílu jich a tvůrčí neklid těm, kdož ssáli z jejich míz a procítili boj, jich krví velký kdys... Jim budiž nesmrtnost. Milenci krásných snů, ať ruku v ruce jdou, v nás, dětech, ku věčnu... 112

BALLADA O JEDNOM ČLOVĚKU
A JEHO RADOSTECH.
(1903.)
Dru Ant. Štolcovi.
[113] I. Je právě večer sněživý, jenž chystá duši překvapení. Ač chladný vždy a neživý, dům otřásá se něčím v chvění. Je v krbu oheň praskavý... Síň empirová v běl se ztrácí, na stěnách v zeleň do trávy si stoupli štíhlí plameňáci a každá socha, zábradlí se na podlaze zrcadlí... II. Pán dřímá v křesle. – Mraky jdou přes měsíc – a tu rázem tmí se... Óooh.... S kočkovitou grimassou hle, šašek před ním uklání se... Je vážný skorem, tajemný, ni rolničky mu nezachřestí. Hle, jejich pohled vzájemný směr určující život věstí a nepochopitelno, jak zelený hoří jeho zrak. 115 III. „Je masopustní úterý,“ – tak začal – „jsem dnes králem světa. Jen míti trochu důvěry a vždy je po bolestech veta. Tvých radostí já nespatřil, a to mne vskutku dráždí, pane. A tuze rád bych jednou byl, je vidět bujné, nespoutané a číší vína opilé. jak lehké, smavé motýle... IV. Je nutno užit radostí. Hle, vše jsi měl a vše ti schází. Kde nesmělost se zahostí, tam všecko smutek doprovází... Ty s radostmi byls doma sám, ničeho ony nepoznaly a vzdáleny vždy světským hrám, vše viděly jen pouze z dáli, – ó pohleď na ně, malé jsou, a malými též zahynou...“ V. „Ho, ho,“ řek’ pán a více nic, „ho, ho,“ řek’ suše, vyčkávavě a s nedůvěrou zří mu v líc a v křesle sedí kolébavě. To ironická chvíle je. 116 Možno se smát, však není čemu. Déšť jisker časem vyreje žár větší ohni pohaslému... „O radostech,“ dí, „nemluvím, a že jsou malé, dobře vím...“ VI. A na šaška jak pohlíží zdiveným, překvapeným okem, jež tmavé je a ostříží, tančivým šašek blíž jde krokem. Pln filigránu, stříbra šat, na spodcích fialové pruhy, rolniček žvavých stálý chvat, skla trojhranná své pouští duhy... A chlapisko to vetřelé je směšné spíš než veselé... VII. „Čas mluvit je o radostech,“ – zas dí a sedá v nízké křeslo. „Říkají: smích byl na retech, leč srdce štěstí neuneslo... Já nepřišel však pokoušet: i malá radost stojí za to jít životem a projít svět, a sbírat cestou drobné zlato, a mince k minci, kdož to ví, vyroste v celé bohactví...“ 117 VIII. Pán dívá se tak zamyšlen. Ta zádumčivá nedůvěra! Je skutečnost anebo sen, jenž vyhoupnul se z duše šera? „Jen míti trochu důvěry,“ zas dí, „a po bolesti veta... Je masopustní úterý a jsem, jak známo, králem světa. Mám lehkou krev a tanec rád, chci slavně, mocně kralovat...“ IX. A šašek mluví laskavě, za jiskrou jiskry řečí šlehly a vymýšlí k té zábavě vzpomínky, jež se dávno sběhly: dědičné smutky z empiru i oživené zámku sály;... – jsou vinny písně klavíru;... – a něčí oči plakávaly;... – odešli muži s jinými, stejně jak ony vinnými... – X. To potomek ví, ví to již... Však láká jej to poslouchati; – snad nové zprávy uslyšíš, neb šašek líp vše musí znáti. 118 A ostatně, tak nejchudším on také není na radosti, je tajit však je uměním, je upřít nezvanému hosti. Host vskutku přišel nevolán. A zatvrzele mlčel pán... XI. Leč šašek jak by vystih’ běh myšlenek těchto bleskurychle, smích zlý mu used’ na retech, vše zplálo siným chladem ztichlé. A šašek jak by vystihnul, že nutno stvořit vážné zdání, své husté brvy pozdvihnul a stíny vrásčily se v skráni, – to inkvisitorský táh’ klid, v něm šaškem nezdál se již být... XII. To vteřina – to chvilka jen... Co všecko vycítí v ní duše: snad dobrodružný jakýs den po čemsi přišel pátrat suše, snad člověk pouhým nástrojem a je to chvíle mimořádná,... nesená tajů prazdrojem a vážná tak, jak jiná žádná... Leč zdání hlodá... Dobolí. A duše posléz povolí... 119 XIII. „Nuž, duši svou ti otvírám,“ dí pán, „zde radosti mé všecky. To není otevřený chrám,“ – se omlouvat zdá úsměv děcký. – V tvář krev se žene v rozpacích, tepnami buší v tiši šeré a něco, nesmělý jak smích, když z prsou stlačených se dere... Tam venku plane plno hvězd,... krb shas’, zde odlesk nebe jest. XIV. A v odlesku tom všecko spí, nehnutě spí vše modře bílé... Tu strnulost kdo pochopí takové jedné zvláštní chvíle? „Nuž, zde viz, šašku, duši mou, mnohá tam radost na dně dřímá, je mnohá duše nehodnou a mnohá úzkostí mne jímá a všecky jsou však smutny spíš: nuž pohleď, šašku,... nevidíš?“ XV. „Jsem vskutku dychtiv,“ šašek řek’, „leč otevři mi duši celou. Je masopustní úterek a rád mám každou radost smělou. 120 I starou, plachou, setřelou, bez barev, bez chuti a síly, bez odvahy a nesmělou, jež drobnými jde kroky k cíli a stálou prosbu v pohledu, bojí se vzbudit sousedů...“ XVI. Tak dí a zří, jak veřeje se duše otvírají v mžiku, – tu tam smích jakýs převěje, leč podoben jest spíše vzlyku, – a veřeje jak skřípají, dech svadlých luk a podzim zadých’ a nálada si netají, že konec radostí je mladých a že to pevnost v dobách zlých se zbytky vojsk je ubitých... XVII. Z bran vyšly v tlupách... Radosti, ty, kterých užíváme v taji, i nezkojené žádosti, jež tvářnost pravšedních dnů mají, tu náklonnosti s láskami a moudré příliš meditace, a úsměv jich je praznámý, jak dávno přešlé generace. Ba v ničem není krve žeh, jen mdloba na rtech, na křídlech... 121 XVIII. Teď lásky k dávným maitressám, na které touhy zapomněly, i lásky k čistým dívenkám, o kterých dívky nezvěděly, i drobná, malá přátelství, jež bez křídel u země chodí, tu tam jak plaz se objeví, jsou náhle něžná, náhle škodí: ty radosti z bran duše šly, za mírného však veselí... XIX. Pak ty, jež chudším dávaly vždy práce dost a málo za to, ty, na burse jež hrávaly a střádaly si čest i zlato, ty, dědictví jež čekaly, predikát, výsady a řády, ty, které nikdy nespaly, když umíral sok trpký hlady, ty, do cizích jež padly cest, na jiných úkor chtěly kvést. XX. Šla jedna radost za druhou a všecky byly zamyšlené, ty byly zvykem, zásluhou, ty ješitností probuzené, 122 ty pouhou vášní, obětí, ty mstou a samolibou chválou a jejich celé rozpětí určeno bylo duší malou a vždycky nízko toužící a vlastnímu „já“ sloužící... XXI. Hle, šašek mlčky na vše zřel a usmíval se ironicky, posměšně hvízdnul, vymýšlel si vteřinový vtip, jak vždycky. Udeřil pána na čelo a křížkem ironisoval jej, stoje, tak pitvorně a veselo, a hloupě otevřel rty svoje... Leč nechal žertů na konec a vážně posoudil tu věc. XXII. „To tedy radosti tvé jsou,“ tak dí a do očí mu hledí a rty se směšně přiklapnou. Pak šašek vážně v křesle sedí... Je vážnější jíž než pán sám, jenž na rozpacích usmívá se... A zvyklý společenským hrám, být velkým znalcem žití zdá se i přítomna i příštích dnů i v hloubce věčna skrytých snů. 123 XXIII. „Já vím, he, he: že truchlivým už někde bývá lidské štěstí, tak truchlivým, he, he, já vím, že celou bídu doby věstí. A v jakém rouchu střízlivém! Tak jak je nosí u vás v kraji. A v jakém chodu plíživém! Ni nezajiskří, nezahrají ty smíchy barev setřelých, ty radosti, jež tlumí smích... XXIV. A líto duše tvé mi je, nad mnohé vskutku vznešenější, vždyť ona nízce nežije a touží v kraje čarovnější, – tvá duše plna soucitu ku všemu, co je dobré, plane, a na dně v ní, kdes v úkrytu jsou dary ještě nerozdané; já chtěl bych její radosti poučit lepším o štěstí...“ XXV. To děl a v sítě lapena tou řečí duše udivená cítila, že to znamená být něčím navždy pobouřena 124 a toužit kamsi výš a výš, kam vedou touhy pošetilé za daných skutečností mříž, kde vlají roušky snů jen bílé, těch, které z dětství s námi šly a sladce tak nás trápily... XXVI. A šašek jen se usmíval tak lstivě a tak zamyšleně; byl tichý hlas to, jemuž dal tak zníti sladce, rozechvěně: „Nuž hleď, a já tu moc dnes mám, tvé radosti chci všecky vzíti, je ustrojit, k snů cisternám je vést a žíznivým dát píti a ošatit je v pestrý šat, jim lehká křídla navázat... XXVII. Hle, karneval můj začal dnes při měsíčním již modrém světle, neslyšíš hudbu? – znící kdes? – a při ní lilje v ledu zkvětlé paprsky kreslí měsíční. Tam na rozlehlou řeku z délí, nad kterou mlžné hory ční, z ker vystavil jsem palác smělý. Tam z veleměsta, krajů všech radosti letí na křídlech... 125 XXVIII. Tam všecky jsou již, smíchy zní, tam všecky bruslí v bujných kruzích, o lásce pějí, o přízni, o láskách svých a o svých druzích i o těch, kdož odešli výš, kams do hor seřídlého vzduchu, kam vyhnala je zemská tíž a nic jim nedoniká k uchu: jen věčna zvěsti laskavé chytají v snivé duše své... XXIX. Tvé radosti já chci dnes mít a proto jsem si přišel pro ně. Uvidíš, kterak zatřpytit se dovedou a v divém shoně jak v bujném kole zakrouží, – blesk, barvy, soulad, udivení, – že leckdos po nich zatouží, velkými budou v jeho snění. Tvé radosti chci dneska mít, a s jinými je seznámit... XXX. Radosti králů, ministrů a biskupů i politiků, i vychytralých filistrů a bursiánů, peněžníků. 126 Tam radosti jsou nezměrné, jež těžko změřit prostým okem, a mnohé slůvko důvěrné lze zachytit a krok za krokem na blízku dlíti záře jich, těch urozených, vznešených...“ XXXI. To uslyšet – byl proměněn a září vzplály svadlé rysy; – byl získán již a připraven a vše v něm touhy mladé křísí. Dnes k nedostižným radostem své radosti moh’ připoutati na chvíli jen a jako snem dnes měl, zač toužil život dáti, oh – konečně! To bude ples! Tam celý svět se sejde dnes!... XXXII. „Svět celý“ – šašek přisvědčil... Zamávnul žezlem čtyřmi směry. „Svět celý“ – temně řek’ a vpil své oko v radostí tlum šerý. Ty jako tajnou pod mocí hned řadily se, nadzdvihaly, jít chystaly se do noci, jak světlušky nad sněhem plály. Stál modrý měsíc v nížinách a v rozsochatých vrbinách... 127 XXXIII. I slíbil šašek: celý svět, jenž jásá... Svět, jenž mnoho značí, že pročištěný, bez všech běd a vzdálen všem, kdož touží v pláči. To povědět, – jen pokyne a pán jak stroj se v plášť svůj halí, to povědět, – pláň rozvine nádherné řady světel dálí a fantastických saní řad po pláni svistí odevšad. XXXIV. Tak byly lehké, vzdušné tak, jak z musselínů zlatých stkané a rychlé jako mořský pták, jenž před svým cílem neustane; a ze saní, jež zdvihaly nad sníh své zohýbané nosy, se pyšně masky dívaly, ve vlasech skvosty, péra pštrosí, a perlových sta plálo šňůr a mnohde blýsk’ i Kohinoor. XXXV. Jde šašek s pánem. – Větry jsou a poněkud i metelice. Leč stálé světlo oblohou se k zemi níží, víc a více... 128 Po větru pánu vlaje vlas zpod klobouku, jenž vtisknut v čelo a cos-Ii řekne, hasne hlas, neb všecko kolem oněmělo i stíny sosen skloněných... Jdou větry... Neuslyšíš jich... XXXVI. Jde šašek s pánem. – Před nimi radosti jeho všecky krouží, zří pán, pohyby měkkými jak tulí se a jak se hrouží do saní šaškem schystaných, odkudsi vykouzlených mžikem, – hrd, že jsou také z pozvaných a on že kráčí s kouzelníkem, a že, jak dí si potají, se mnohým jiným rovnají... XXXVII. Za řekou širou, širokou, na břehu v mlhu zahaleném stavili chodci chůzi svou... A v zraku pána udiveném nezřené nikdy divadlo údivu náhlé jiskry vzňalo, a cos jak smích se přikradlo a zbavilo ho pláčů; smálo a smálo se tak dětinně, tančíc po ledné hladině. 129 XXXVIII. Na sloupech palác krystalný se zdvihá v prostřed ledné hládi, vjezd k němu hoří spirálný a na sta sání blíže pádí... A z nich radostí tisíce bez mask i s nimi seskakují, a hned na bruslích tančíce se mísí v rej. Tam seznamují se s poklonou vždy galantní, co hudba sotva slyšně zní... XXXIX. A stále noví ořové před palácem let prudký staví, čabraky temně okrové, jak západ na nich has’ by hravý, jich postroj zlatem hořící, kopyta stříbrem ukována, a v páru z nozder kouřící je mnohá živá scéna vtkána... Prázdní se sáně, – po pláni jich řada zpět zas uhání. XL. Konečně... bijí hodiny zaváty sněhem, – vše tak prosté. A sáně mizí z roviny. – Teď přítomni jsou všichni hosté. 130 do jedné přišly radosti, do jedné, je jich na tisíce; a jedny kypí mladostí, ty druhé vyčkávají, sníce, a staré stojí v skupinách a rokují o příštích hrách... XLI. Na břehu kdes však směrem tím, kde šašek s pánem stál, v té chvíli síň vykouzlena mžiknutím... Hned k oknu křeslo přistavili. Je šerá síň. Však laskavý je výhled na palác a pláně do světelné té záplavy, tak na sklo přitisknuty skráně, že kouzelnějších do barev skrz okno hra žluť, karmín, krev... XLII. Pán v křeslo sed’ a pozírá do nekonečných, ledných plání a šašek za ním, opírá se o vysoké křeslo dlaní. – Je nemluvný po celý čas, co pán zří udiven a němý, zdá se: tu vymřel zvuk i hlas, jen odlesk radostí jde zděmi, tu krčí se, tu zdvihají a po stěnách se míhají... 131 XLIII. Tam dole právě karneval se bujný rozproudil tou dobou, ledový palác, řeka v dál rozkvetla lampiónů zdobou, a divočeji bruslící radosti vášní zabouřily a do kola jak vichřicí se lehce zdvihly, zatočily, i pod maskami zářivé hned oči vzplály blouznivé. XLIV. Hle, mnohá radost masky má pastýřů krotkých z dávných věků, tu v před se dere, nadýmá v brnění směšných, zašlých reků... Tam sedá na vítězný vůz (pardalí kůže za ní nesli) a trofeje si veze z hrůz těch, pod mečem kdož dávno klesli, tam Don Quichota masku má, jenž nad zřejmým se zadumá... XLV. A masky mnichů pobožných, svobodných zednářů zříš bloudit, z jichž úsměvů vždy mátožných lze na státnický důvtip soudit, 132 zříš, mnohé masky podobny jsou tomu, co jsme žili, známe, třpyt každé cetky ozdobný je ten, jejž často cítíváme u přátel, na dně duší svých a v dobách dávno minulých... XLVI. Pán zří však s jakýms podivem ty radosti, jež neznal dosud, jež vzácný v chování jsou svém a samotářské jsou jak osud, jen vyvoleným dostupný a vznešený nad nízké chtění, vždy skoro samy, posupny se ocitají v zamyšlení a s touhou v srdci hlubokou samotný krouží zátokou. XLVII. Leč tu se šašek smál a smál a děl: „těch nemožno si všímat, to v samotářských duších hrál snů odlesk, jenž chtěl štěstím jímat... Leč pohleď tam, zda uvidíš ty v purpur zahalené stíny, jim lehčí říšských jablek tíž i zlatých korun dávné viny; já dal jim lehce vyjíti a vína štěstí připíti... 133 XLVIII. Dej pozor: tam jsou vznešené radosti králů, hostin pudy, a vášně lovci, spředené msty důtky na kraj něčí chudý, ty radosti, jež zpívají o pevných trůnech, lidské ctnosti, o otrocích, již kývají a vytrvají v oddanosti, o církvích, jež jdou na pomoc a upevňují světskou moc. XLIX. A pozor dej: Tam radosti výsadní, šlechtické dlí v kruhu, s tou povznesenou hravostí se dívají na národ sluhů, jsou dědiční a sváteční, bez mozolů a přemýšlení, zří svrchu na lid páteční a na to hloupé lopocení... Psi, hřebci, šerm a těla žen. – To jejich noc a jejich den. L. „He, he, he,“ šašek smál se, bil v hruď svoji pěstí, smíchem plakal... „Já vše již chytře zařídil, radosti všecky v jedno zlákal. 134 He, he, zda zříš ty kulhavé a slepé, žebrácké, tam v dáli, he, he, zda zříš ty churavé, o berlích jak se blíží králi? – he, he, – teď snad se pokusí, a vlečku zdvihnou komusi?...“ LI. Tím nemile pán dojat byl, tím tónem škodolibě znícím, byl pokorným, vrchnosti ctil, byl pro vznešené horujícím. „„Čest velká poblíž velkým být,““ děl vážně: „„králi dej, co krále, k úkolům státním povznes lid a k pokoji i k boží chvále, a rovnej cesty vznešeným, připravíš přízeň dětem svým... LII. A trní sbírej na polích, plej, zalívej a okopávej, služ pánům rád a s loďmi jich na válečné se cesty dávej, chtěj pro ně sbírat poklady, chtěj vraždit jejich nepřítele a chtěj se vmísit do rady, kde osudy se kují smělé člověka, zemí, národů dle osvědčených návodů...““ 135 LIII. Tak pravil povážlivě pán, – hned šašek zapřel kartu svoji; – hned vážně zřel, jak zadumán a v starostlivém nepokoji. – „Oh, jenom říci... Může být, tvé radosti chtí sloužit jiným, chceš uznání si vysloužit, leč neznáš říc’ to slohem plynným, a naivně to obcházíš a mnohé, co jsi nechtěl, díš... LIV. Já znám však starou bolest tvou: – řád nějaký? – být radou říše? – To vše je hříčkou lehoučkou, jen když se loyálně dýše. Nuž, pohleď, pozor dobrý dej, tvé radosti se seskupily, kde vznešených radostí rej a lev kde ulehnul si bílý, a dávno mrtvý v zmaru svém své tlapy zkřížil před trůnem... LV. Nuž viz... A záhy uvidíš,... tvé radosti cos oznamují... hle, krouží velkým stále blíž, hle, pod trůn samý seskakují, 136 oh, jak se k zemi uklání, teď nesou krásným paním vlečky, kol říšských hrabat uhání tak radost za radostí, všecky, už si jich všimli náhodou a dí: čí radosti to jsou?“ LVI. A pán zří dálkou v napětí na hláď a v palác osvětlený, odkud zvuk hudby zaletí a tříští se o ledu stěny, – pán zří skrz sloupy průhledné, jež paláce strop vyvyšují, že touhy velké, důsledné radosti jeho shromažďují blíž mocným, velkým, slaveným, – leč věrných sluhů zbaveným... LVII. Proč byli sluhů zbaveni, v té chvíli těžko soudit dá se... Leč velcí kývli znaveni na nižší radosti v tom čase... V tom čase bujném, bez nástrah, jenž každému přál mnoho zdaru, vždy v bližších kroužit spirálách jim kázali v lamp rudých žáru; a spokojeně kývali, že do služeb je přijali... 137 LVIII. A hle, vzplál palác jisker stem, déšť jisker stříbrných vzplál ryzí, a jeho radosti tkly rtem se lemů mnohé drahé řízy, tu zdvihly vlečku, sklonily se k zemi, pohár podávaly, kol stolů panstva nosily podnosy s bažanty a hrály na housle, flétny,... bruslily blíž velkým, závist budily... LIX. A brzy byly nejblíž jim radosti jeho... Přišly klidně. A proto bylo podivným, že byly přijaty tak vlídně, ač nevtíravé, dávno již je čekali tu, bylo zříti, a soudruhy jim byli spíš než pány, nutili je píti z pohárů zlatých na zdraví a pohled jich byl laskavý... LX. Ten obrat pán zří za řekou. A s žasem vše to pozoruje, co ledu hládí dalekou zář fosforečná světélkuje... 138 Karneval bouří, ohně dmou se na všech stranách, masky vlní se na prostoře, tísní, hnou se sotva v před, vše kouty plní, tu zasmějí se, postojí, tu šampaňským se opojí. LXI. A vměšují se v bujný vír radosti jeho ponížené, a poletují jako pýr, když vichřice je v kruzích žene, jsou poblíž panských radostí, jich shovívavá slůvka loví, a vědomé jich slabostí poníženými mluví slovy. A po čem pán snil neskojen, to splňuje se v tento den. LXII. Kdys v mládí počal toužiti radosti jiných poznat lidí, těm velkým moci sloužiti, kdož osud i vkus lidský řídí, a vysloužit si stupínek ku cti a slávě, snad i časem se rovnat jim, jich sklízet vděk, neb vyrůst nad ně aspoň vlasem, he, he, to chtěla dosíci ta jeho duše blouznící... 139 LXIII. Blouznící duše! Všecko jest splněno; – radosti, hle, slouží, a čekají zdar příštích cest, i po odměnách srdce touží... A jak to cítí, vidí tam: že radosti se vínem spijí, – poháry třeskly, k lehkým hrám jsou těžké mdlou již ironií a potácí se tancem zlým na slabých nohách tančeným... LXIV. Co to? Ta divná nálada se nějak chmurně zašeřila... A je to stará záhada: hodina jistá udeřila. – Tu radosti jak na povel se znenáhla zas vytrácely, řad saní kouzlem zašuměl. opilým echem břehy zněly, i měsíc opilý zde stál a přes lesy se nahýbal. LXV. A za radostí radost pryč, za smíchem smích, vše pustne rázem; cos prasklo, jak kdy šlehne bič po ledné hládi tenkým plazem; – 140 a po planinách, po březích radosti k městům rozjely se, ku chatrčím, v hor němý sníh a k mořským loděnicím, tmí se, po světlu světlo shasíná, kde palác je, kde hladina... LXVI. Jak rosou těžké motýle radosti pána opožděné tam krouží dosud opilé, moc tajná ještě v kruh je žene, kol paláce, jenž hasne již. hledají cosi nenasytné, jak světlušek roj v noční tiš kdy nad rašeliništi kmitne a počíná sny světlé příst, a z jedněch nepohne se míst... LXVII. Jaká to úzkost. – Chladný pot pánovi na čele se blyští... Teď paláce has’ ledný hrot, vichřice strašně vyje, sviští, – „„oh, kde jsi, šašku, – šašku můj – óooh, oh, oh,““ – šašek vzadu mlčí – „„oh, šašku, pověz, – šašku, stůj, – tvé nepřátelské oči vlčí! – oh, co jsem ti jen udělal,... já pevnou víru svou ti dal... 141 LXVIII. Oh, šašku, – pověz, hloupou hrou to všecko, – vrať mi radosti mé. – Já zavolám je: – „Hou! hej! hou!“ Kraj nepřátelský kolem dříme... Oh, radosti však neslyší. že zoufalý je volám zpátky, – což zůstanou tam, neztiší mou úzkost? – palác chví se vratký, vše otřásá se na březích, – oh, šašku, hřích máš, děsný hřích...““ LXIX. Leč nepohnutě šašek stál a smál se, smál, své zdvihnuv brvy, až slzel, jak se hrozně smál... A obzor zbarvoval se krví, led rudý, palác, dálek svah, tajemné ticho zrudlých břehů, – radostí jak by tknul se strach, v zmateném křižovaly běhu a jako podchyceny, zpět mířily divoký svůj let... LXX. Teď šašek ustál v smíchu svém... Neb pána vzlyk se zatřás’ síní a v jeho srdci ubohém výčitky ze zrady jej viní. 142 Pán ruce zdvihá skroušeně, pán kleká, bije o zem čelem, pán prosí, srdce vzbouřeně krev rozeštvala v těle celém, pán pokořen, den zmaru je... A nemluví, jen žaluje... LXXI. A zase volá: „„Hou! Hej! Hou!““ Leč ozvěna zní ironicky... „„Oh, radosti se vzdalujou! Nuž takový že osud lidský? Oh, dej mi radosti mé, dej, a vrať mi některé jen zpátky, ne, aspoň jedinou mi přej, vždyť život úžasně je krátký, jen jednu, pouze jedinou...““ A zděšen volá: „„Hou, hej, hou!...““ LXXII. „Nevolej,“ šašek sklesle dí, „to zdá se býti předurčeno, radosti, možná, nevědí, že dopito a dotančeno... Já konce toho nečekal, – sám osud své si razí dráhy, nemohu za to, život dal to tak: jsou pryč, zmizely záhy radosti všecky, a ty tvé je hledají snad... Bláznivé... 143 LXXIII. Vždyť víš, já chtěl je seznámit, já život chtěl jim určit nový a vznešený, jim dáti klid, je velikými učit slovy... Teď ani nevím, zmizely, – to bylo proti vůli mojí... Já nevěděl, kdy vyjely. A zatím palác prázdný stojí“... Tak děl... „To proti vůli mé... Neb dne, hodiny nevíme... LXXIV. A seznámit jich nemůžem’, příznivé nutno vyčkat roky, jsou časy zlé, neplodná zem a lidé rostou na otroky“... Co děl to, jako temná krev se pomíchaly břehů kraje, křik jakýsi a táhlý řev se zdvihnul a zas umdlévaje zalehnul dálkou, zas se zdvih’ a všemi prostorami tíh’... LXXV. Pán zoufale se posmívá, slzy mu kanou s rudých očí, a křik jak v dáli doznívá, pán šaškův šat rve, k němu skočí 144 a zaúpí; „„Ó pryč jsou již! – A to že proti tvojí vůli?““ – ... – – – Leč v tom cos prasklo v mrtvou tiš, – obrovské zrcadlo je v půli a ledu plochy tříštíce se lomí v třepů tisíce... LXXVI. Zrcadlo ledu tříští se a praská cosi, bouří zdola, ledový palác řítí se a hrozným hlasem kdosi volá, sta hlasů křičí o pomoc a vše se kácí, bouří, duní, ledový palác zmizel v noc a ponořil se v černé tůni a kry jak domy plují tmou, o sebe zoufale se trou... LXXVII. Jak bílých kopců vrcholy, obrovské hlavy vlků bílých když s obětí svou zápolí a dohání ji v šťastných chvílích, tak plovou kry, tak vzbouřeny dál potměšile pospíchají chyceny o vrb kořeny, vše rdousí a vše pohřbívají, korytem řeky vře jich spěch a vztek jich slin, hle, máčí břeh... 145 LXXVIII. Tak pustě hučí, řítí v před se ledu spousty nocí tmavou, – a světel nikde nevidět, neslyšet slova děsnou vřavou, – pán stojí omráčen – však sám, – pán jak by procit, jasně cítí, že vylákán, že vše je klam, že zaskočen, že vše se řítí, že o radosti okraden, že vylákán, že zaskočen... LXXIX. A zmizel šašek. Síň kde jest? A křeslo pryč i okno nízké, pryč výhled, palác, jeho vjezd, i sloupy, pryč jsou břehy blízké, óooh, oh, oh, radosti kde jsou? přec čekal, že se jednou vrátí, óoo oh, a radosti kde mrou, tam na dně hlubin již se tratí, – a pusto, prázdno dokola..dokola... Oh, kdo se mrtvých dovolá? LXXX. Na břehu pustém stojí pán jak šílený, je prostovlasý, sám stojí, umřít odhodlán, neb volají jej zdola hlasy... 146 Tak počítá: vše ztraceno a vše si uvědomit nutno. A srdce žalem schváceno již rozvážilo, jak vše smutno... Tu v šílený jak propuk’ smích, jej lidé slyší na březích... LXXXI. Neb lidé jdou a objeví se tam, kde velká podívaná... Jich děravé jsou oděvy, soucitně kupí se kol pána a s tyčemi a vesly jdou, své loďky k lupům připravují, až vlny ztichnou, opadnou, za kořistí svou zaveslují a ponoří se do vln zlých ta rota lidí hladových... LXXXII. A jak pán pláče, do dálek svůj upírá zrak vytřeštěný, utichá zoufalství i vztek... Leč s osudem je nesmířený... A na pobřeží shluklý lid jej zasypal teď otázkami, chce povzbudit jej, utěšit, leč nechápe té celé drámy. Otázky bolest jitří víc a ret ji sotva umí říc’... 147 LXXXIII. A ptají se a ptají zas... A konečně již zvědí dosti... Je ubožák jak oni as a přišel všecky o radosti... A diví se: „toť tedy on, – dvůr jeho živly zničen celý. Nás pozdě přilákal ten shon, když sýpky zbrakovány zely... toť on, je štěstí měnivé: na burse prohrál jmění své“... LXXXIV. „Toť on,“ – kdos vykřik’ pištivým zlým hlasem, – a to mrazí v kostech... „Soudruha představit vám smím? Hle, teď má vskutku po radostech. Též odřekly mu maitressy... A na mnohé se přišlo ještě... Vždy člověk více přeje si,... a když ho bída chytí v kleště, je konec všemu, rád je, rád, – i malou lžící počne brát...“ LXXXV. To slyší pán, v zlém tušení se potácí pryč nocí černou; je vzdálen řeky šumění, leč za sebou má smečku věrnou, 148 jež v záhadných stop otisku chce po radostech jeho slídit, za několik jen penízků chce blahobyt mu znovu zřídit a tisíc rad mu udílí, těch rad, jež všecky studily... LXXXVI. Konečně... řídne rádců dav, konečně sám se octnul v poli. Krajiny smutný zbělen háv a mrazné svítání spíš bolí, vše skutečnosti rysy má, jež ode snu se odlučují, vše tvářnost přísnou přijímá, – po pláni ostré větry dují a vše se dní tak střízlivé... Je slunce chladné, plíživé... LXXXVII. Jde sám, šat větry vlá, jde sám, vous pokryt sněhem sluncem hoří, – jde sám a neví ani kam. Tam k městům dalekým, či k moři, ku loděnicím, do stepí, tam k rolníkům či námořníkům? Hle, slunce skorem oslepí, nádherný průvod k lidským vzlykům, stráž nádherná nad květy jar, nad hřbitovy i smutky mar... 149 LXXXVIII. A jak se v kraji rozdnilo, zřel v blízku dvůr svůj opuštěný; dne světlo dálkou rozlilo vln lehkých odstřiknuté pěny, dým kroužil nad hřebeny střech, ležely v sněhu černé trámy, – a tři poslové, v jeden spěch na černých brůnách jedou sami po bílém sněhu, zda je zříš? a vždy jsou blíž, jsou jemu blíž... LXXXIX. Proč ku světu byl připoután, proč žil, proč myslil a proč sníval, vše zničeno, – to věděl pán a tupě do kraje se díval; ty malé radosti, jež měl, do věcí vklíněny jež byly, vše zmizelo, svět odumřel, jen upomínky na vše žily, – A život nový započít, – ne, nemoh’ se již přerodit. XC. To tuší, – a tři posli již na černých brůnách dojíždějí, tři zprávy, každou jako tíž, jak balvan nesou s beznadějí, 150 pod každou víc je nahrben, až k zemi zničeně se sklání, již věří, že to nebyl sen, jak černí posli mizí strání; – v té chvíli – pryč je přátel vděk, pryč zlato, láska milenek... XCI. A vskutku je teď žebrákem... Tam za horami posli mizí... Jak statek pust je, němá zem, jak lesy, stráně jsou mu cizí... To vše za jeden okamžik, v němž radosti se bujné vzpjaly, zrál, uzrál hrozné zhouby vznik, (snad zrádné oči čarovaly?) ten okamžik teď proklínal, v němž srdce šašku zaprodal... XCII. A onen šašek! – kdo jen byl? že osudně tak našeptával? radosti oklamal a spil, pak ve mžiku se propadával, radosti přišel pokořit, radosti opil a pak škrtil, a zdá se, musil mocným být, pod ledy mrtvoly jak drtil. – Co pán tak myslí, pod horou zachází slunce s pokorou. 151 XCIII. Též slunce, – pán si pomyslí, též večer, – pokorné vše, smutné; na něčem každý odvislý a všecko zdá se v světe nutné... Pokorně třeba jíti též, pokorně v odvěkém tom řádu...,řádu,... a jak to cítí, věž a věž, stožárů tisíc roste vzadu... A zemdlen již a hladový zří slunce hasnout v lanoví. XCIV. Pomořské město, čpí to z lan, a lodníci jsou drsní, snědí; ti, shrbený jak vlík’ se pán, hned žertovat a smát se vědí... A ptají se ho: „Odkud? kam? Je práce dost, však peněz málo; snad z daleka ty jdeš a sám, – to možná, by se povídalo o zkušenostech, co kdo ví u vdovy v krčmě, v podkroví“... XCV. On zamítavě hlavou kýv’, leč do krčmy vtáh’ za lodníky a nad stolem se přikrčiv, chléb z jejich rukou přijal s díky. 152 Byl pestrý život... Snědých žen smích vášnivý, ty hrozby divé. Síň hudbou zněla. Překocen stůl pod rváči se válel; chtivé se oči kouřem blýskaly a hlasy temnem výskaly... XCVI. Na divné radosti ty zřel ten, radosti jenž všecky ztratil, a strašně pusto v srdci měl, když vzpomínkami noc si krátil, když věděl, – vše teď bez ceny: ty radosti jsou příliš nízky a s odporem a zděšený jen zřel, jak zoufalství je blízký, že nevžil se, nechápal jich, že nechtěl žít a růsti z nich... XCVII. A k ránu krčma prázdní se, jen starý lodník mlčenlivý blíž usedá, dí: „napij se“. Pak nemluví již, v kouty civí, že podivnou pán cítí tíž, – tvář podobna Karyatidě – už poznává ho, – poznal již – jak děl: „ty neuvykneš bídě“. Pak zachechtal se, sklínkou třesk’ a ztratil se jak sírný blesk... 153 XCVIII. „„Óooh, oh, – ó šašku, šašku ty! Stůj, šašku!““ – s hrůzou vykřik’ prudce přes dubový stůl nahnutý, své marně po něm tyčil ruce, leč nezadržel v letu stín, jenž zjevil se mu tady znova, tíž nevyzvěděl svojich vin, jen cítil, jeho těžká slova jak s dravou chutí šakala se na srdce mu sápala... XCIX. Ven vyšel z krčmy za rána. Tisíce lodí na pobřeží. A slunce svítí na lana, balkony zlatí, hroty věží, a na všem leží klidný dech, to moře zvolna oddychuje a bárky plují v zástupech, jak vítr jarní křepce duje, sedají kajky na stěžních a na pobřeží taje sníh... C. Bez konce město... Bloudí v něm... Óh, mocný král je v slavné říši... Leč život přestává být snem, když hlad se touhou neutiší... 154 Hle, pod gothickou radnicí písaři srotili se, stáli. Nad nimi vížky strmící jak ruce hroziti se zdály. A kdos je štval. A potupu konšelům kázal zástupu... CI. Zbraň blýskla, než se nadáli... Náměstí zpustlo... Den se krátí. A ještě se tam hádali konšelé, ubohým co dáti. – Hle, okny gothickými zří v záplavě lustrů na náměstí, zda zástup se již nebouří, zda nehrozí sto zhublých pěstí. Pak milostivý dán byl spis, že přidali jim o peníz... CII. Pán druhého dne, neví jak, pán s davem ocitá se v síni, na stěnách v řadách mnohý znak obrazy primátorů stíní... Dav přijat v milosti... A zas kams rozchází se, sedá k stolům; tím zažehnán je vzpoury hlas a uložen ku protokolům... Pán pokorně též prosit šel: jen kdyby v klidu sedět směl... 155 CIII. A směl... A píše, píše tam, tak důležité věci píše, a sedí, píše, ne však sám, sto písařů tu sedí tiše, je sto jich, péra těžká jsou, a každý píše svojí krví a jezdí rukou vyhublou, že sotva pozdvihne své brvy; tu za skřípotu těžkých per sny v minulost svůj míří směr... CIV. Jen vzpomenout, – sto druhů hned od práce nahýbá se k sobě: „Toť on... Byl bohat... Dívku sved’... A na burse hrál v jisté době... Též jiné věci staly se... K severu onen statek ležel...“ A kdosi vykřik’: „Zabij se!“ Ten kdosi od práce vstal, běžel, a plný krve kalamář na jeho bledou vylil tvář... CV. Pán ohlédne se, spatří jej. – Tvář podobná Karyatidě – „„Stůj, šašku! radost zpět mi dej! jen jednu radost v mojí bídě!““ 156 Leč šašek v ráz se vytratil, – jen druzi poštvaní se smějí, jak tvář si utíral, jak bil svou hlavou o stůl v beznaději. Pak ze dveří se potácel... A nikdy již se nevracel... CVI. Daleko, dál od velkých měst pod hornatými úbočími pak hledal ticha skrytých cest a roklinami hlubokými se plahočil ku vesnicím... Rád pomoh’ by snad hospodáři a tu tam hlasem chvějícím požádal o chléb, v potu tváři pomáhal v poli, při pluhu a stáda pásal na luhu... CVII. Leč stále myslil: přijdou dny, kdy radosti se opět vrátí, kdos propustí je, podloudný. A stále myslil: dny se krátí... Leč ještě radost nevrací se žádná, nejsou doby k tomu, jsou malými ti sedláci, jich pluhy, stáda, tíseň domů, a radosti jich divné jsou, jsou malé, srdcem nepohnou... 157 CVIII. A co tak váhá, blíž a blíž zpěv divný ozývá se z mýtin, po svahu horském stoupá výš z dna lesních luk a vlhkých sítin. Zpěv kolem vane jako v snách, a jako tanec v kruzích víří, – to radosti jdou po horách, výš stoupají, až k hrotu míří, – jsou vzdušné, celé v červáncích, a lehkost mají, žár a smích... CIX. A ptá se... Ty však zpívají: „My radosti jsme oněch duchů, jež v svět se jasně dívají, věčnosti hudba zní nám v sluchu, květ, červánky a hloubku tmy, my ledovce milujem’, gesta, a tančit chcem’ nad propastmi, my jdem’, kde nerovná je cesta. Nuž, chceš-li, můžeš s námi jít, být šťastným s námi, volným být... CX. Neb jediné jsme radosti nelpící na zlatu a hmotě, a z heroických žádostí jdem’ štěstí spřádat o samotě, 158 nad obyčejný svět jít výš, nad každodenní kramaření, a vše-li ztraceno, tím spíš, tím víc se připoutati k snění, mít ruce třebas v okovu, leč v duši štěstí heroů...“ CXI. „Ne,“ zalkal, jak to uslyšel a těžce po zemi se plížil... On křídel nemoh’ zdvihnout, žel, on do hloubek se nepohřížil, on nemoh’ orlem k nebi plout od pozemského odpoutaný, a nemoh’ krásu obsáhnout, duch jeho nechápal ji, planý, on nebyl silným, velkým dost, on nad pozemské nevyrost. CXII. A radosti šly, zpívaly, jej zvaly výš v hor srázné tesy, kde propasti se skrývaly pokryté ostružím a vřesy, ty radosti, jimž západy stačily k obdivu a snění, jímž svět plál kouzlem zahrady, vše mělo vyšší posvěcení; o vyšším lidství prosnily tam dny, po výších bloudily... 159 CXIII. Ne, ani radost jedinou, ni jednu radost nepoznával... Ty neznámé mu, cizí jsou; snad za dětství si s nimi hrával. když v sadě kvetly jabloně a ptáci z květů pili rosu na bujně zkvětlém záhoně, kdy z luhů slyšel cinkat kosu, kdy v šero, s dnem jež splývalo, se páví oko zdvihalo... CXIV. Zpěv umlká... A pásmo hor ční nedostupno... Výš a výše mhy na vrcholích, rozhovor neslyšet ani zpěv, tak tiše se zjevy ztratily, jen sám tu stojí pán, dál jít se bojí, a je mu, jak by prchal v chrám, neb zří, všude se pikle strojí. – i za křovím, tam v puklých zdech, neznámých kroků šelest slech’. CXV. Ó v tom je pohled zoufalý... Ó v tom je zamlklost, jež mluví... Krok toulavý je, pomalý; je zděšení, tu jemnost chůvy 160 když k prsům tiskne, chlácholí, tu hrůza pocitu, v němž zříme se odhozeni do polí, kde ani duše nevidíme, tu smysly ve tmách tápají a šílené sny spřádají... CXVI. Šel hladov... Lidí bál se, bál, a každý větru van ho zalek’, šum stromu, jenž se nahýbal a nekonečný obzor dálek, hra světel v řece, tichý hvizd a praskot větví, chřestot travin, a ptáci vylétnuvší z hnízd, noc překloněná do doubravin i zrcadlení temných vod. prám vrzající, smutný brod... CXVII. Les jehličnatý, tesklivý, baldachýn černý který stele; za kmeny kdosi neživý jak zjevil by se s ranou v čele; jak lebky by se bělaly, ne, kameny to, mrtvo, tiše, lile, slídou oči zaplály, – to jakés horko, horko dýše, – ne, srdce buší divě tak a krví zalitý je zrak. 161 CXVIII. Teď jak to srdce sevřelo... Krok v prostřed mýtí, krok za krokem, pod kmeny šero ztemnělo... Kdos’ jde, jej vážným měří okem, zahalen v pytlový je šat, jde kolem důstojně a vážně a ruku chce mu podávat, leč zasměje se krátce, vlažně, až ozvěnou zní mýtina... – „Ve jménu boha i syna“ – CXIX. V tom pryč je, pryč, jen cosi vtisk’ tvrdého v dlaň mu nečekaně. – Jak měsíc klesá do křovisk, pán zří, – že provaz vtisk’ mu v dlaně, – óoh, provaz vtisk’ mu do dlaní, – jak vášnivě krev buší, buší, jak kladivem hřmí do skrání, zoufalstvím hořkost roste v duši. – Sám v mýti stojí, sám a sám za kořist dán těm samotám... CXX. A stojí, – v kruhu kolemkol jej temné sosny obstupují, – pták nepřeletí přes údol, – leč sosny... hle,... se pohybují, – 162 ne, ne, ne,... přec jiou bez hnutí, leč co to? – Na každé z nich tělo, – a houpá se, – ho, leknutí po tváři pánu přeletělo, ho, tolik mrtvých, – ho, ten strach, hóoo, tolik mrtvých na sosnách... CXXI. Rád unik’ by, vsak nelze již, cos mocněji mu hrdlo svírá, vše kácí se v něm, Kristův kříž, i naděj pryč je, pryč je víra... Radosti staré viděl mřít, – leč nových neznal vyhledati, jim přivyknout, se uskrovnit, jen výsměch trpět, jen se báti, být na vše, na vše připraven, a chvíti se o příští den... CXXII. Ten provaz v ruce žhavý jest a pálí, pálí, tolik pálí... Nad vrcholy mdlé světlo hvězd... A svity lezly, komíhaly a svážely se mechem kor, – oh, dobře ví, to ustýlaly těm nebožtíkům... Smutný chór závratných výšek, teskných dálí, všech větví v to a travin zněl. – Oh, neví: zda to spal či bděl?... 163 CXXIII. Tak dlouho ležel bez hnutí na šeré zemi v hrozném boji, – nad ním, hle, z mrtvol klenutí... Jen jedna sosna prázdna stojí... A věděl teď: ty šašku, vtisk’ jsi provaz do ruky mi, blázne, svit hvězd jak padal do křovisk, tys přivedl mne k sosně prázdné a tajemný mi pokyn dal... A šíleně se rozesmál... CXXIV. Noc chechtá se, sta ozvěn v ní... Pak ticho pojednou tak rázem... óoh, – než se smyčka upevní! – Ten studený svit padá na zem... Je brzy k ránu, tich’ je les... Kapradí, hle, jak páry pilo. – Tam na poslední sosně kdes, tam Osud dovršil své dílo. – Sosnami dozněl těžký vzdech o pánu, jeho radostech... 164 V Praze, 15. září 1915.
Vážený pane nakladateli,
raduji se z Vaši odvahy, že ještě letos vydáte IX. Svazek mých spisů, a že bude to „Kniha balladická“. Jsem z duše přesvědčen, že nesmíme v dobách zlých skládati ruce v klín a že kde poměry dovolí, nutno stále pomýšleti na udržování a množení všeho, co dosud utvářelo a posilovalo zdroje našeho duchovního života. Kniha tato není časová. Ale přece její poslání má význam hlubší i se všemi přednostmi i s chybami, jež provázejí básnickou osobnost. Originalitu přítomného úsilí najdete v něčem jiném, než v křísení dávných útvarů, v romantice zašlých dob. Vystopujete ji v naivně myšlené balladisaci symbolu, v prudkém útoku na vše podvědomé v duši, ať jest to šílená láska ku Kráse, podobná lásce Ludvíka bavorského v básni úvodní, ať jest to opojná nástraha a první útok Puberty v „Balladě o Andělce“, ať jest to zrádná potměšilost osudových vírů v „BalIadě o jednom člověku a jeho radostech“. Přeji si, abyste tedy znovu otiskl „BalIadu o jednom člověku“ v této knize. Patří do jejího rámce a mám vzácné doklady, že byla již v prvém vydáni přečtena s interessem. Nebude ani nezajímavé sděliti s Vámi, co v prvním útoku dojmu napsali mi o ní tři tak odlišní vůdcové různých literárních směrů.
Milý příteli, 15. XII. 1902.
poslal Jste mi nové dílo bohatého ducha Vašeho, pročetl jsem je s dychtivostí a chvátám Vám vysloviti za ně svůj upřímný dík. Řeknu jen jedno, že Vy jediný Jste povolán napsati onen český sociální román veršem, o němž se tak dlouho již blouzní a neuděláte-li to v rozměrech větších, že tato Ballada Vaše na dlouho musí jej nahraditi. Přeje Vám ze srdce všeho zdaru a svůj dík opakuje jsem Váš starý, přítel Jar. Vrchlický.
[165] Milý příteli, V Praze, 2. XII. 1902.
dávno neměl jsem z uměleckého díla tak silný, tak dlouho vyznívající dojem jako z Tvojí „Ballady o jednom člověku“. Je napojena zvláštním magnetickým fluidem, něčím démonickým a podmanivým, co chytí člověka první strofou a z čeho se již nevymaní. Má to podivný tragický spád, je to samý potměšilý, zrádný ironický vír, který nepustí nic, co přitáhl. Máš tam scény plné ironie, tragičtější jaksi a významnější než ironie dne, scény viděné s jasnovidností snu a bolestí ducha a srdce a ryté silnou drásavou jehlou do nervového síťoví. A vedle toho zase strofy kouzelně lehké a čisté krásy kresleně jakoby roztřeseným měsíčním svitem do hladin horských vod nebo dechnuté mrazem do jarních květů. A hlavní: celek. Jakou to má velkou linii a jak krásně, silně je to myšleno! Můžeš býti spokojen. Děkuju Ti ještě jednou.
Pozdravuje Tě upřímně Tvůj F. X. Šalda.
Ve Vídni, 4. prosince 1902. Drahý Sovo,
děkuji Ti upřímně za „BalIadu“. Jsem v ní a líbí se mi báječně. A buď ujištěn, že, třebas leželo mezi námi mlčení, jsem vždy přátelsky při Tobě a Tvé velké práci.
S pozdravem Tobě Tvůj Machar.
Děkuji Vám, pane nakladateli, za vzácnou ochotu, jíž jste projevil pokračováním u vydávání mých knih v dobách těžkých, a jsem Váš oddaný Antonín Sova.
[166] Obsah.
Romance o šílenci ztracené krásy5 Dračí hlavy17 Můra39 Ballada o Andělce55 Několik kratších ballad a básní: Smrt básníkova77 Ballada o milence „Vzpomeneš"81 Báseň o knězi, vojínu, karateli a katu zároveň85 Balladická báseň o Marcele z tohoto světa91 Přátelská sonáta103 Ballada o jednom člověku a jeho radostech113
E: pk; 2004 [167]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Hejda, Antonín; Tuček, Bedřich; Leschinger, Edvard
(Nakladatelství Hejda & Tuček knihkupectví - Tiskem E. Leschingra v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 167

Rok vydání, který není v knize uveden, doplňujeme podle Šaldovy studie Antonín Sova, vydané Aventinem v roce 1924. Ve formalizovaném zápisu titulu sbírky aktualizujeme pravopis slova balladická. V celé sbírce měníme znaky uvozovek »« na znaky dnes obvyklé „“, zachováváme však odlišování mluvčích v dialogu rozličným počtem uvozovek. Jinak text co nejvíce šetříme. Důsledně proto respektujeme odchylky od dnešního úzu na rovině hláskoslovné: kvantitu samohlásek (např. kras, vlást, přílby, zráda; včetně kolísání dveře - dvéře), hláskovou kvalitu (obět, příchut), dále hiátové -j- (lilje), hláskové výpustky (mhou, kře) a vkladné hlásky (zavzní) i přizpůsobování pravopisu zvukové podobě slova (jabka, bohactví, děcký) nebo ostatní hláskové alternace (zkvětlé). Na rovině pravopisné zachováváme z dnešního pohledu nenoremní distribuci s a z v předložkách a předponách (např. s brokátových šatů, se všech stran; sešílel, sežloutlém, svadlou), případně předponu z- na místě dnešního vz- (zkvetlé) i variantní pravopis ypsilonu a joty ve slově rozmarin - rozmarýn. Respektujeme i další pravopisné jevy: psaní joty na místě dnešního -j- (spiat, upialy, zdvojené ss- a -nn- (přissátý, ssát; vinníků), kolísání v l-ových participiích, kdy je koncové -l buď otištěno, nahrazeno apostrofem, nebo odpadá bez náhrady (vyslechl - slech' - procit), i kolísající psaní kontrakce slovesa a příčestí minulého s apostrofem nebo bez něho (např. přišla's, chtěls). Nevstupujeme ani do zacházení s hranicemi mezi slovy: šetříme proto oddělené psaní adverbií v před a do kořán. Variantní psaní velkého a malého písmene ve slově Bůh zachováváme, abychom nesetřeli možné významové rozdíly, ponecháváme i počáteční verzály v substantivech obecného či symbolického významu (Myšlenky, Osud). Respektujeme pravopis cizích a přejatých slov (ballad, rhytmy, tramwayí, posseur, intellekt, gothickou). Pouze v ediční poznámce registrujeme odlišnosti v oblasti slovotvorby, lexika a tvarosloví: v substantivech vokativ singuláru manžele můj, lokál singuláru v důlu, v podzimi, životné tvary nominativu plurálu snové, větrové, genitiv plurálu s původní koncovkou -ův (snův, věkův) a bezkoncovkový tvar ruk, akuzativ plurálu motýle, lokál plurálu v pěstech a instrumentál plurálu kuklemi; v adjektivech tvary lstný, trávný, krystalný a spirálný, adjektiva s příklonným -ť (nešťastnýť, nerozhodnáť a smutnáť) a adjektivní složeninu zlatoslunných; tvary zájmen svojím, svojich a mojich; knižní tvary úhrnných číslovek dvé, obé, tré; u verb dnes nenoremní tvary indikativu způsobené například přechodem k jiné slovesné třídě či kontrakcí (plíže se, hrá si, plá, chví se), infinitivní tvary obejímat a zapomnít, přechodník zaslechši a supinové spat. Zachováváme příklonné -li připojené k neslovesným slovním druhům (např. kůň-li, vůni-li, milé-li, kdos-li). Ojediněle vstupujeme do interpunkce: doplňujeme chybějící čárku mezi dvě věty s určitými slovesnými tvary (s. 19, ř. 13 a 14: zpupně panují a vykrádají, / kde co ještě v chudé zbývá zemi...), výjimečně se vyskytující užití dvou teček aktualizujeme na noremní tečky tři. Respektujeme malé písmeno za otazníkem, je-li oslabena jeho ukončovací funkce.