Ballada o Andělce.

Ballada o Andělce.
[55] I. I.
Ne, Andělka nesměla z domu jít, že měla to s psíkem nakázáno. Jen mohla si s pannou promluvit. Tož šeptala: „Ty má hloupoučká panno!“ Ale pak v dlouhé odpoledne slunce když v záření na vše si sedne, ubíhal nějak pomalu čas. Byla jí dlouhá, dlouhá chvíle, i psíčkovy uši ji zmrzely bílé i jeho chraptivý, zlobivý hlas. V tom pojednou muziky ozvaly se do tiché návsi z povzdálí. Hle, ženich a mládenci na koních. Zní zpěvy návsí, žert a smích. Jak fábory vlají, rozmarýny. Teď zanikly, průvod jak vrh' sem stíny. S nevěstou dvojspřeží bujné letí, – a vida, sta za průvodem dětí, že oči se nemohou dohleděti. Jak Andělka pobíhá po světnici zavřené uvnitř na petlici. Vše přehnalo se jak vidění divé, vichřice barev a hlasů všech, hle, chrpy a máky a koukoly živé, teď klarinet zapísk' a dozněl plech. Již Andělka dveře otevřela, 57 jak vrzly a zůstaly dokořán, květ utrhla v zahrádce, kolem čela jej vpletla si, vyběhla. Se všech stran takové podzimní ticho vlažné, nad hlavou jíkalo ptactvo tažné, a podzim se loučil, padal list za listem jak vybledlý ametyst. A k večeru jak se schylovalo, údolí v stínu spočívalo. A běží již Andělka za průvodem a za hudbou, mizící do polních cest, jež prorvány místy stříbřitým brodem kams vedly, kde sousední vesnice jest. II. II.
A brzy, jak průvod dohonila, hned vmísila se, hned zatančila, jak se svatebčany by za jedno byla. Tu najednou tolik neznámých dětí se k řebřinám dralo, kde houpavé se nadnášely a zpívaly ženy, kde výskaly, hravě rozdováděny, co vozy se počaly předháněti, ty předjíždět, příliš loudavé. Jak s rozmarin pentle vzduchem šlehly, hned slunce se rozhořelo v nich, až slzy tím hýřením do očí vběhly, 58 až bujněji, volněji zahýřil smích! Jak člověk se ztratí tu, ani neví: tak láká ten výskot a ty zpěvy, a všecko jak pohádka se jeví. Kůň ženichův tábory potřásá! Ty do výše vlají. A u uzdy visí z tak překrásných šátků okrasa, že červeň se v žlutavé kvítky mísí. Křik mládencův echem zachytla louka. Teď klarinet zaštěbetal a písk', hlas hromový bombardonu houká, a zástup jak jedním by výskotem výsk'. Huš! Koláčů zbytek se rozletěl. Své Andělka drobné ruce zdvihá a její zrak černý div za divem stíhá, ty pohyby steré horkých těl. Oj, čtyři mládenci, krásní jsou, na opentlených koních jedou, se svojí každý družičkou potajmé jakés řeči vedou. A zase divoký koní skok. Ves před nimi, neznámá je, blízká. Tu jako by Andělce vázl hrok,krok, tak cizí se jevila jí víska. To svírá jí srdce... oh, vrátit se chtěla. Leč nejmladší mládenec družně k ní děl: „Tys Andělka? Tak jsi mi vyrostla celá...“ A usmál se na ni a poodjel. 59 III. III.
Let dvanáct Andělce v podzimi bylo a otec vždy říkával: Potěcha má... To dítě se moudré již narodilo, v něm žiji, jak Bůh je nad náma... S ní princezna vešla do chalupy hloupého chlapa, jenž neví, jak si na poli spočíst sena kupy, den ode dne žije všelijak... Tak říkával vdovec... Však v poslední čas kams za hory srdce jej lákalo zas, on Andělku políbil, sehnul se k skráni, děl: Dárek ti přinesu od hodné paní... Tož Andělka k noci až čekávala, však někdy ji podivná tesknota jala a někdy se tolik všeho bála... Ji schvátila mnohdy chvíle stesku, když od sousedů cos zvěděla, když po mamičce tam na nebesku si zastesknouc u okna seděla, ni nežvatlala, ni nepěla... 60 Vždy bývá tak: Sedá doma s psíkem a s pannou si hrá a s pidimužíkem, jenž ze dřeva hrubě vyřezán, špinavý, černý, pln sedřených ran, jak zemitý kořen, jenž ohlodán... Neb k sousedním dětem odskočí si a hraje si chvíli. Plavý cop jí vzduchem se rozlétne, na pás až visí, – však za chvíli po dětech není stop... A přece jen domov hlídat musí. Tož vrací se zas a hlídat zkusí... Vše hlídá: Skříň, stůl a kámen brusu, stůl truhlářský, pod ním hoblin pár a několik čerstvě páchnoucích kusů dřev rozestavených a mnohý cár visících hadrů na šňůrečkách, pár pestrých kytek na stonečkách, pár pružin, močících se v bečkách... Tam za pořízem, jenž v stmělý kout je postaven, vždy místo její, tam večer bývá tajemněji, když stíny jabloně se stmějí, jak by se křídla měla vzdout... Snad někdy dočte do smrákání pohádku. Dlouho ještě sní o Zlatých zámcích, Vodní paní, o Záři zlatých jabloní a o Růžence v planých růžích, o vodnících a pidimužích... 61 A přece se Andělka zapomněla... Tu zaslechši hudbu, blahem se chvěla, hned zatančila, pozapěla... Na vrchy, na lesy, na planiny se odpolední kladly stíny... IV. IV.
Toť cizí ves, cizí. A na návsi se za svatbou všichni sběhli psi. A k hospodě jak se dojíždělo pomalým klusem, víc zpívat se chtělo... V tom divočeji si zavýskly ženy, když před nimi na prostor zatažený pan družba si vkročil, vyjednával výkupné jakés a holí mával, jež pentlemi plála, rozmarýnou... Cos zvučnou řečí spustil a plynnou, však slova se ztrácela... Zahráli v tom hudci. Jak koně se vzpínali!... V tom hrbáček s výkupným drobný se sklonil... Hned rachotem zákolesník zvonil, a vozy se hnuly... Až před hospodou kdes postály... Ženy v seskoku jak zapískly, braly se kol boků vždy pár a pár, svázány přátelskou shodou a drobnými, rychlými krůčky vběhly do taneční síně... Tu každý svou jak uchytil, lačnými pohledy střehli je staří, jak pomlouvačni jsou... 62 A hej a hoj! To tančí se divě! A hoj a hej! Ten rovně, ten křivě, ten šoupá se a ten shrbený k zemi, ten ušklíbá se a ten bez hlesu němý, ten krouží, ten cifruje, ten jak by trny měl v nohou, jak šlape opatrný... A hudba jak hraje a tanec jak víří, jak páry v kole rostou, se šíří, to okny je spatřit a veřejemi se stromů a plotů až dolů k zemi, kde k umačkání se chumelí hlavy, kde každý se hlučně a pitvorně baví a vydrží státi do únavy... Andělka mrštně se protáhla k dveřím a s obdivem v taneční zřela rej... Teď vrátím se domů a otci se svěřím... Teď musím již domů, děj se co děj... Ne, na to čas není pomýšleti... A hodina za hodinou letí. Blíž Andělka sálu, blíž je, blíž, teď ve víru tanečníků již, oh, Andělko, slyšíš, neslyšíš? Co Andělka v sále stranou stála, nějaká ruka ji za rámě jala, a kde se vzal, nejmladší mládenec na tvářích nachový ruměnec se sklonil k ní, ujal ji kolem pasu, že rozlítly se jí copy vlasů, a s výskotem jinocha křepčit se jal a takovou píseň jí zazpíval: 63 „Už, Andělko, na tebe dávno jsem čekal, už o tebe jsem se dávno lekal... Však dobře, žes přišla, budeš mou rozmarýnkou a družičkou...“ Tu láhev jí podal, k rtům sklonil dolů, až hrdlem to kloktalo: glu, glu, glu, glu... Andělka pila... však styděla se – před mládencem hlavu svěsila v žase a svlačec, jejž měla v ní vpletený, se mládence dotýkal prsteny a korunkou z květů, jež rozvila se... Ni jediné slovo jí nenapadlo... V tom oko se upřelo na zrcadlo... A nějaký strašný pocit i krásný, jak s výše by v blankyt klesala jasný za hudby a zpěvu, tak zdálo se jí sevřené v loktech divočeji, – se točila hoj a hej! rychleji stále a v blaženosti neskonalé... Pak pustil ji, zmizel... Však dosud cítí žár v útrobách svojich stisků těch... Jí blažené oči se smějí a svítí a hoří zrychlený jí dech... Je po tanci... Hle! Jdou ku hostině... A mládenec dí jí: „Pojď ty též...“ Již muzika táhne po dědině, hle, zahýbá ku statku nevěstině, – oh, Andělko, domů nemůžeš... ne, domů ty ještě nemůžeš... 64 V. V.
To selský je statek... Sad jabloňový svou žlutí civí do oken... Štít obílen je, jako nový, a jak by smál se sousedovi, jenž rozbit, věkem nahrben. A dveře v předsíni dokořán tu vřavu, podobnou hejnu vran, nestačí pojmout, hltat, skrývat, staříky, které zříš se kývat a řváti rozjařeně „vivat“, svá místa hledat podél stěn u dlouhých stolů, na nichž bílý je všudy ubrus rozestřen... To na nich kytky rozhodily děvečky, jež vesele švitořily a zrak jichž plál jak modrý len... V zápecí muzikanti sedli, fanfáru spouští, řvavou tuš... Plecháče ke rtům zprahlým zvedli, co vedle již u všech stolů jedli a o talíř jich zvonil nůž... A jeden jak upíjel, druhý jak krájel a třetí jak vidličkou do mísy zajel, jak jiný se zařehtal nakažlivě, řeč družba spustil, vtipně, tak tklivě i lišácky selsky i humorně živě, že bylo slyšet, jak moucha bzučí, tak ticho, jak ve škole když se učí... A vtipně že skončil, cos do všech vjelo, zas chumelilo se to, připíjelo, 65 a plecháče s pentlemi z ručky do ručky nad hlavami kolují, drobnými krůčky kol stolu se děvčata s mísami točí a štědřejší jsou, své milé-li zočí... Na zápecí hemží se kupa dětí i po zemi všude i pod stoly... A kornout-li pokroutek mezi ně sletí, jak rvou se, jak křik jich hlaholí... A hej a hoj! Soused, jenž used’ si v čelo, své obrovské za stolem roztáhl tělo... On, největší jedlík a piják a zpěvák, rváč největší, furiant, do práce levák, již notuje k průvodu nástrojů znících, cos štěbetajících a hledajících... A hej a hoj! Bohatá selka z Blat se zahanbit nedá. Chce zazpívat... Své růžové tělo kypré a silné ve veselosti kratochvilné na židlici skákavě nadnášela, jí očka hned hrála, jak naivně pěla: Byl jednou jeden domeček... A v tom domečku panenka vykoukala z okénka... VI. V té vřavě Andělka přikrčena kdes u zápecí tam stojí blíž... Je večer a síň již osvětlena... Oh, Andělko, slyšíš? Neslyšíš? 66 Vše kouzlem plane v tom osvětlení... Nevěsta náladu jak mění... Je snědá v tom bílém, šat krásný má, ach, s růžovýma pentlema, – jak z pohádky to krásná paní, Andělka oči nechá na ní... zří na ni a zří na věnec... Tu kde se vzal tak z nenadání, zas objevil se mládenec... Jen muzikanty obsloužil, již po boku zas u ní byl a takto děl k ní, zatoužil:... „Tys, Andělko, má, to nikdo neví, to netuší nikdo a nevyjeví... Dobře, žes přišla, budeš mojí, ať nás to třebas život stojí... Dobře, žes přišla, budeš mou rozmarýnkou a družičkou... Za muzikantský tě posadím stůl, a od všeho, co mám, já dám ti půl... tu fíky a hrozinky, jabka zlatá, je miska tvá, Andělko, vrchovatá, – nuž, připijeme si pospolu...“ A v láhvi to kloktalo: glu, glu, glu... Měl mládenec nápady jako dítě, jak hračka když krásná okouzlí tě... V tom, na muzikanty co zapomíná, jen Andělce přeje, ulévá vína i rosolky ulévá do kalíšků, jen pro Andělku svou, drobnou myšku... 67 Ta upejpavě jak připíjí si, cos v povědomí se jejím křísí, a hlava jak se jí zatočila, tak sladce, tak ospale umdlena byla... Čím pozdnější večer zapadá, vždy divější vzbouzí se nálada, a hoj a hej! mládenec, jak by byl zpilý, je nějak podivně rozpustilý, i ona je veselá, potácivá, ručkama tápe, zrak sklenný se dívá, – a mládenec cosi jí do ucha zpívá... Ven s Andělkou vyjdou... Noc je tmavá. bezhvězdná klenba promodrává... Zde klátí se chatrč... Tam dýmají hutě... Oh, Andělko drahá, já povedu tě... A za pás jak vzal ji, za ní krokem, přes chomáče květů jak prchala skokem, tu Andělce šeptal: „Zda vzpomeneš?“ „„Tam za vršek, viď, mne vyvedeš?““ „Ne, k tátovi nechoď, ne, nechoď domů, tak nikdo tě neměl rád, nebude mít... Tam neutečeš tak ledakomu, tam brzy už macecha bude tě bít... Radš nemysli na domov, holka zlatá, to každý zmane-li si táta, zas oženit se znovu chvátá...“ To slyšet, a oči jí zesmutní. A nohy se jí bázní chvějí... 68 Mládenec, žhavě skloněn k ní vede si stále útočněji... Však jak se k ní sklonil a v loktech ji svíral, hlas v hrdle jí náhle strachem zmíral, pláč úzkosti se v očích sbíral... V tom sevřel ji krutě. A takový děs ji přepad, ji k útěku šíleně vznes’, že ještěrkou vymkla se... Klopýtavě se potácel za ní, tmou řítil se, žhavě dech’ v líc jí... a jak by kdes propad’ se v trávě. I zahoukly hlasy od statku zdola... Kdos na prahu osvětlen stojí a kývá... Kdos za mládencem se rozbíhá, volá... Leč Andělka prchá a neumdlívá... Tma, neznámé končiny, šumot, les jak na blízku dech by z hlubin svých vznes’... I minula vršek, již byl tu jiný a stromů i lesů a hájů stíny, mhou chladně se kouřící doubraviny... To neznámé, podivné krajiny kout, – oh, Andělka bojí se ohlédnout... Jej vidí a cítí... ne, nemá jej ráda, div hanbou se do země nepropadá... jak oči mu žhnuly, jak z tmy se zdál růsti... A rákosí uschlé jí pod nohou šustí, – teď proti ní leskne se tmavých vod ústí... Tu pojednou v hlavě mrákot tíž se zdvihá jako pára ranní... 69 Andělko, slyšíš, neslyšíš? Kdos jak by stále volal za ní... Však probuzena již, střízliva se rozhlíží a tápe kolem... Je sama... Je sama... Noc chladivá, jen listí šustí v háji holém... Teď Andělka bojí se... Bože můj. neopouštěj mne, při mne stůj... V tom ;na domov jak si vzpomněla, v nic nálada bujná se poděla, a mládenec jak by se propad’ v noc, zaniklo kouzlo jeho, moc... Andělka unavena klesá v mech trávný u černého lesa,... jejž tušit vedle... Olší hájem tma jako černý popel padá... Podzimní palouk zvadá, zvadá, a ticho mlčí celým krajem... Mlhy se vláčí před ní zdola, kdes poblíž za ní sýček volá, pak ticho neproniklé, dusné... Andělka tiše pláče... Usne... VII. VII.
A tu se jí zdá, že otec čeká, Že doma ji hledá a že se leká, a vyhlíží noci do daleka... Tak ráda by běžela, neví kudy, dál běžeti, nebo se vrátit zpět? Líp hlavičku přitisknout na chladné hrudy, ni neozvat se a dotrpět... 70 Ah, zdá se jí, že se bělá ráno, však dosud je v jizbě neodestláno. A před hrozným trestem za vinu o přímluvu modlí se matčinu... Pak v neklidném spánku ještě vzlykne, jak ptáče když pohne se a tikne... Je umdlena... Chví se. Těžký sen má po něčem truchlících princezen... Ne, ráda už mládence dávno nemá... Jak uchvátil krutě ji rukama těma... Ooh... Prstečky cudně se pokřižuje... V tom úlevu pocítí, zadřimuje... A tichý šum vod jak paloukem svistí, jak větrové jacísi křísí se skoční, jak s korun keřů sprchává listí, jde temná chvíle popůlnoční... Tu zdály se světliti vrchy kolem, snad měsíc měl vyjíti nad údolem, kraj zcela byl neznámý, otevřený, v mhu pohlceny skalní stěny... A tu se jí zdá: jak v luční trávě by srny se zjevily... Postály hravě a větřily. Mlhy svitem bledým skleněným leskem modrošedým u lesů houstly... Tu měsíc vyšel, a její sluch jemný vše zvuky slyšel... Tu pidimuž jeden a druhý a třetí a sto se jich zjeví a počnou pěti a tančiti jako droboučké děti... Jim z vousů rosa stříbrná visí, jich kahany žlutý kruh do mhy křísí... 71 a jak se jen zjeví, kraj oživí cizí... V tom srny letem větrů mizí, jich útěkem rozšumí se břízy... Teď jak by pokračoval rej z vesnické divé hospody... Juch! Tralala... Juch! Hoj a hej! V zcuchané trávě u vody... V zcuchané trávě nad vodou pidimužíci tancujou, a kde se vzal v tom okamžení na huňatém svém medvídku – – to budí sladké podivení! – princ jede, v klusu nadskakuje, ji žhnoucím okem pozoruje, jak svou by končil přehlídku... Zvuk rohů houknul krajinou, pidimuž semknut s pidimužem, teď řadí se blíže, blíže jdou, snad obklíčí ji, odvedou? Ne, nebyl to princ... Oh, jak se dívá To mládenec je, a hle, a zpívá... To on je, on zas... Ve snu vzkřikne. ne, dnes již, dnes mu neunikne... Jak usmívá se, oči žhnou, jak zpívá: „Andělko, jsi mou...“ A jak to pravil, mha se přede, šum zavzní, jak když kdosi jede... Cválají srnky, šedé a hnědé... 72 A nežli zvěděl, devět vil na srnkách drobných přiklusalo. Na žádnou nevzhléd’, nemluvil se žádnou. Srdce umíralo úzkostí... jen se blížil k ní: „Andělko, má jsi... prohlédni...“ A jak to dořek’, tichý smích zněl závistných těch vil a zlých... A jak by v útočivém ryku se na ni vrhly v okamžiku, než dostih’ jí, než ruku vztáh’ po vlasů jejích kučerách... A jak se dech ji hrůzou krátil, a jak ji jal a jak ji schvátil, – z hrozného snu se probudila... Však navždy v jeho moci byla. Tma nevidný kraj zatopila. Krčíc se vstala, ze klubíčka jak by se vymotala, víčka tak těžká měla, horká líčka... Jak cestou by jí zpíval, svítil: „Už na věčnost jsem tebe chytil... Andělko,“ zpíval, „tiše hajej...“ Údivem trávy vzdychly: ajej! A každý strom jak děs by cítil... Tajnými hlasy noci štvána, tím děsem pronásledována, 73 po svahu letí... Louka koupá se v tiché vodě ... Louka houpá se pod nohou jí... zastaví se... Dál... Musí... Jak by mluvil močál a jak by tiše mlaskat počal, – – – teď všecky kře a trávy chví se... Zpět, zpět se vrátit... srdce buší... Ne, nevrátit se... Vzkřikne. V hluši hlas zapadne... Ne, kamsi dále se vyhnout musí... Hlava hoří... Krok za krokem se hlouběj boří... Vzkřik hrůzy... Ne. V tom zmizet moři?... VIII. VIII.
Den bílý hoří houštinou, a slunce tančí nad bahnisky tou močálovou lučinou, již skrz opadlé zříti lísky... A nad močály v ranní šeř, to otec jde její, pátrá a slídí, šat servaný má, je umdlen jak zvěř, v své ruce kyj, ořezaný keř tam v bahno noří, kde zdá se, cos vidí... A nad močály stojí on a houká v kraj, dále se jíti bojí... Jdou stopy až sem, v ten bahnitý sklon, pak bláto jen pouhé, hláď bažiny stojí... „Kdo viděl zlatou děvečku mou?!“ tak křičí a do údolí volá... „Kdo viděl mou děvečku nešťastnou?“ Bublinka tichá prýskla zdola... 74