BALLADA O JEDNOM ČLOVĚKU A JEHO RADOSTECH.

BALLADA O JEDNOM ČLOVĚKU
A JEHO RADOSTECH.
(1903.)
Dru Ant. Štolcovi.
[113] I. Je právě večer sněživý, jenž chystá duši překvapení. Ač chladný vždy a neživý, dům otřásá se něčím v chvění. Je v krbu oheň praskavý... Síň empirová v běl se ztrácí, na stěnách v zeleň do trávy si stoupli štíhlí plameňáci a každá socha, zábradlí se na podlaze zrcadlí... II. Pán dřímá v křesle. – Mraky jdou přes měsíc – a tu rázem tmí se... Óooh.... S kočkovitou grimassou hle, šašek před ním uklání se... Je vážný skorem, tajemný, ni rolničky mu nezachřestí. Hle, jejich pohled vzájemný směr určující život věstí a nepochopitelno, jak zelený hoří jeho zrak. 115 III. „Je masopustní úterý,“ – tak začal – „jsem dnes králem světa. Jen míti trochu důvěry a vždy je po bolestech veta. Tvých radostí já nespatřil, a to mne vskutku dráždí, pane. A tuze rád bych jednou byl, je vidět bujné, nespoutané a číší vína opilé. jak lehké, smavé motýle... IV. Je nutno užit radostí. Hle, vše jsi měl a vše ti schází. Kde nesmělost se zahostí, tam všecko smutek doprovází... Ty s radostmi byls doma sám, ničeho ony nepoznaly a vzdáleny vždy světským hrám, vše viděly jen pouze z dáli, – ó pohleď na ně, malé jsou, a malými též zahynou...“ V. „Ho, ho,“ řek’ pán a více nic, „ho, ho,“ řek’ suše, vyčkávavě a s nedůvěrou zří mu v líc a v křesle sedí kolébavě. To ironická chvíle je. 116 Možno se smát, však není čemu. Déšť jisker časem vyreje žár větší ohni pohaslému... „O radostech,“ dí, „nemluvím, a že jsou malé, dobře vím...“ VI. A na šaška jak pohlíží zdiveným, překvapeným okem, jež tmavé je a ostříží, tančivým šašek blíž jde krokem. Pln filigránu, stříbra šat, na spodcích fialové pruhy, rolniček žvavých stálý chvat, skla trojhranná své pouští duhy... A chlapisko to vetřelé je směšné spíš než veselé... VII. „Čas mluvit je o radostech,“ – zas dí a sedá v nízké křeslo. „Říkají: smích byl na retech, leč srdce štěstí neuneslo... Já nepřišel však pokoušet: i malá radost stojí za to jít životem a projít svět, a sbírat cestou drobné zlato, a mince k minci, kdož to ví, vyroste v celé bohactví...“ 117 VIII. Pán dívá se tak zamyšlen. Ta zádumčivá nedůvěra! Je skutečnost anebo sen, jenž vyhoupnul se z duše šera? „Jen míti trochu důvěry,“ zas dí, „a po bolesti veta... Je masopustní úterý a jsem, jak známo, králem světa. Mám lehkou krev a tanec rád, chci slavně, mocně kralovat...“ IX. A šašek mluví laskavě, za jiskrou jiskry řečí šlehly a vymýšlí k té zábavě vzpomínky, jež se dávno sběhly: dědičné smutky z empiru i oživené zámku sály;... – jsou vinny písně klavíru;... – a něčí oči plakávaly;... – odešli muži s jinými, stejně jak ony vinnými... – X. To potomek ví, ví to již... Však láká jej to poslouchati; – snad nové zprávy uslyšíš, neb šašek líp vše musí znáti. 118 A ostatně, tak nejchudším on také není na radosti, je tajit však je uměním, je upřít nezvanému hosti. Host vskutku přišel nevolán. A zatvrzele mlčel pán... XI. Leč šašek jak by vystih’ běh myšlenek těchto bleskurychle, smích zlý mu used’ na retech, vše zplálo siným chladem ztichlé. A šašek jak by vystihnul, že nutno stvořit vážné zdání, své husté brvy pozdvihnul a stíny vrásčily se v skráni, – to inkvisitorský táh’ klid, v něm šaškem nezdál se již být... XII. To vteřina – to chvilka jen... Co všecko vycítí v ní duše: snad dobrodružný jakýs den po čemsi přišel pátrat suše, snad člověk pouhým nástrojem a je to chvíle mimořádná,... nesená tajů prazdrojem a vážná tak, jak jiná žádná... Leč zdání hlodá... Dobolí. A duše posléz povolí... 119 XIII. „Nuž, duši svou ti otvírám,“ dí pán, „zde radosti mé všecky. To není otevřený chrám,“ – se omlouvat zdá úsměv děcký. – V tvář krev se žene v rozpacích, tepnami buší v tiši šeré a něco, nesmělý jak smích, když z prsou stlačených se dere... Tam venku plane plno hvězd,... krb shas’, zde odlesk nebe jest. XIV. A v odlesku tom všecko spí, nehnutě spí vše modře bílé... Tu strnulost kdo pochopí takové jedné zvláštní chvíle? „Nuž, zde viz, šašku, duši mou, mnohá tam radost na dně dřímá, je mnohá duše nehodnou a mnohá úzkostí mne jímá a všecky jsou však smutny spíš: nuž pohleď, šašku,... nevidíš?“ XV. „Jsem vskutku dychtiv,“ šašek řek’, „leč otevři mi duši celou. Je masopustní úterek a rád mám každou radost smělou. 120 I starou, plachou, setřelou, bez barev, bez chuti a síly, bez odvahy a nesmělou, jež drobnými jde kroky k cíli a stálou prosbu v pohledu, bojí se vzbudit sousedů...“ XVI. Tak dí a zří, jak veřeje se duše otvírají v mžiku, – tu tam smích jakýs převěje, leč podoben jest spíše vzlyku, – a veřeje jak skřípají, dech svadlých luk a podzim zadých’ a nálada si netají, že konec radostí je mladých a že to pevnost v dobách zlých se zbytky vojsk je ubitých... XVII. Z bran vyšly v tlupách... Radosti, ty, kterých užíváme v taji, i nezkojené žádosti, jež tvářnost pravšedních dnů mají, tu náklonnosti s láskami a moudré příliš meditace, a úsměv jich je praznámý, jak dávno přešlé generace. Ba v ničem není krve žeh, jen mdloba na rtech, na křídlech... 121 XVIII. Teď lásky k dávným maitressám, na které touhy zapomněly, i lásky k čistým dívenkám, o kterých dívky nezvěděly, i drobná, malá přátelství, jež bez křídel u země chodí, tu tam jak plaz se objeví, jsou náhle něžná, náhle škodí: ty radosti z bran duše šly, za mírného však veselí... XIX. Pak ty, jež chudším dávaly vždy práce dost a málo za to, ty, na burse jež hrávaly a střádaly si čest i zlato, ty, dědictví jež čekaly, predikát, výsady a řády, ty, které nikdy nespaly, když umíral sok trpký hlady, ty, do cizích jež padly cest, na jiných úkor chtěly kvést. XX. Šla jedna radost za druhou a všecky byly zamyšlené, ty byly zvykem, zásluhou, ty ješitností probuzené, 122 ty pouhou vášní, obětí, ty mstou a samolibou chválou a jejich celé rozpětí určeno bylo duší malou a vždycky nízko toužící a vlastnímu „já“ sloužící... XXI. Hle, šašek mlčky na vše zřel a usmíval se ironicky, posměšně hvízdnul, vymýšlel si vteřinový vtip, jak vždycky. Udeřil pána na čelo a křížkem ironisoval jej, stoje, tak pitvorně a veselo, a hloupě otevřel rty svoje... Leč nechal žertů na konec a vážně posoudil tu věc. XXII. „To tedy radosti tvé jsou,“ tak dí a do očí mu hledí a rty se směšně přiklapnou. Pak šašek vážně v křesle sedí... Je vážnější jíž než pán sám, jenž na rozpacích usmívá se... A zvyklý společenským hrám, být velkým znalcem žití zdá se i přítomna i příštích dnů i v hloubce věčna skrytých snů. 123 XXIII. „Já vím, he, he: že truchlivým už někde bývá lidské štěstí, tak truchlivým, he, he, já vím, že celou bídu doby věstí. A v jakém rouchu střízlivém! Tak jak je nosí u vás v kraji. A v jakém chodu plíživém! Ni nezajiskří, nezahrají ty smíchy barev setřelých, ty radosti, jež tlumí smích... XXIV. A líto duše tvé mi je, nad mnohé vskutku vznešenější, vždyť ona nízce nežije a touží v kraje čarovnější, – tvá duše plna soucitu ku všemu, co je dobré, plane, a na dně v ní, kdes v úkrytu jsou dary ještě nerozdané; já chtěl bych její radosti poučit lepším o štěstí...“ XXV. To děl a v sítě lapena tou řečí duše udivená cítila, že to znamená být něčím navždy pobouřena 124 a toužit kamsi výš a výš, kam vedou touhy pošetilé za daných skutečností mříž, kde vlají roušky snů jen bílé, těch, které z dětství s námi šly a sladce tak nás trápily... XXVI. A šašek jen se usmíval tak lstivě a tak zamyšleně; byl tichý hlas to, jemuž dal tak zníti sladce, rozechvěně: „Nuž hleď, a já tu moc dnes mám, tvé radosti chci všecky vzíti, je ustrojit, k snů cisternám je vést a žíznivým dát píti a ošatit je v pestrý šat, jim lehká křídla navázat... XXVII. Hle, karneval můj začal dnes při měsíčním již modrém světle, neslyšíš hudbu? – znící kdes? – a při ní lilje v ledu zkvětlé paprsky kreslí měsíční. Tam na rozlehlou řeku z délí, nad kterou mlžné hory ční, z ker vystavil jsem palác smělý. Tam z veleměsta, krajů všech radosti letí na křídlech... 125 XXVIII. Tam všecky jsou již, smíchy zní, tam všecky bruslí v bujných kruzích, o lásce pějí, o přízni, o láskách svých a o svých druzích i o těch, kdož odešli výš, kams do hor seřídlého vzduchu, kam vyhnala je zemská tíž a nic jim nedoniká k uchu: jen věčna zvěsti laskavé chytají v snivé duše své... XXIX. Tvé radosti já chci dnes mít a proto jsem si přišel pro ně. Uvidíš, kterak zatřpytit se dovedou a v divém shoně jak v bujném kole zakrouží, – blesk, barvy, soulad, udivení, – že leckdos po nich zatouží, velkými budou v jeho snění. Tvé radosti chci dneska mít, a s jinými je seznámit... XXX. Radosti králů, ministrů a biskupů i politiků, i vychytralých filistrů a bursiánů, peněžníků. 126 Tam radosti jsou nezměrné, jež těžko změřit prostým okem, a mnohé slůvko důvěrné lze zachytit a krok za krokem na blízku dlíti záře jich, těch urozených, vznešených...“ XXXI. To uslyšet – byl proměněn a září vzplály svadlé rysy; – byl získán již a připraven a vše v něm touhy mladé křísí. Dnes k nedostižným radostem své radosti moh’ připoutati na chvíli jen a jako snem dnes měl, zač toužil život dáti, oh – konečně! To bude ples! Tam celý svět se sejde dnes!... XXXII. „Svět celý“ – šašek přisvědčil... Zamávnul žezlem čtyřmi směry. „Svět celý“ – temně řek’ a vpil své oko v radostí tlum šerý. Ty jako tajnou pod mocí hned řadily se, nadzdvihaly, jít chystaly se do noci, jak světlušky nad sněhem plály. Stál modrý měsíc v nížinách a v rozsochatých vrbinách... 127 XXXIII. I slíbil šašek: celý svět, jenž jásá... Svět, jenž mnoho značí, že pročištěný, bez všech běd a vzdálen všem, kdož touží v pláči. To povědět, – jen pokyne a pán jak stroj se v plášť svůj halí, to povědět, – pláň rozvine nádherné řady světel dálí a fantastických saní řad po pláni svistí odevšad. XXXIV. Tak byly lehké, vzdušné tak, jak z musselínů zlatých stkané a rychlé jako mořský pták, jenž před svým cílem neustane; a ze saní, jež zdvihaly nad sníh své zohýbané nosy, se pyšně masky dívaly, ve vlasech skvosty, péra pštrosí, a perlových sta plálo šňůr a mnohde blýsk’ i Kohinoor. XXXV. Jde šašek s pánem. – Větry jsou a poněkud i metelice. Leč stálé světlo oblohou se k zemi níží, víc a více... 128 Po větru pánu vlaje vlas zpod klobouku, jenž vtisknut v čelo a cos-Ii řekne, hasne hlas, neb všecko kolem oněmělo i stíny sosen skloněných... Jdou větry... Neuslyšíš jich... XXXVI. Jde šašek s pánem. – Před nimi radosti jeho všecky krouží, zří pán, pohyby měkkými jak tulí se a jak se hrouží do saní šaškem schystaných, odkudsi vykouzlených mžikem, – hrd, že jsou také z pozvaných a on že kráčí s kouzelníkem, a že, jak dí si potají, se mnohým jiným rovnají... XXXVII. Za řekou širou, širokou, na břehu v mlhu zahaleném stavili chodci chůzi svou... A v zraku pána udiveném nezřené nikdy divadlo údivu náhlé jiskry vzňalo, a cos jak smích se přikradlo a zbavilo ho pláčů; smálo a smálo se tak dětinně, tančíc po ledné hladině. 129 XXXVIII. Na sloupech palác krystalný se zdvihá v prostřed ledné hládi, vjezd k němu hoří spirálný a na sta sání blíže pádí... A z nich radostí tisíce bez mask i s nimi seskakují, a hned na bruslích tančíce se mísí v rej. Tam seznamují se s poklonou vždy galantní, co hudba sotva slyšně zní... XXXIX. A stále noví ořové před palácem let prudký staví, čabraky temně okrové, jak západ na nich has’ by hravý, jich postroj zlatem hořící, kopyta stříbrem ukována, a v páru z nozder kouřící je mnohá živá scéna vtkána... Prázdní se sáně, – po pláni jich řada zpět zas uhání. XL. Konečně... bijí hodiny zaváty sněhem, – vše tak prosté. A sáně mizí z roviny. – Teď přítomni jsou všichni hosté. 130 do jedné přišly radosti, do jedné, je jich na tisíce; a jedny kypí mladostí, ty druhé vyčkávají, sníce, a staré stojí v skupinách a rokují o příštích hrách... XLI. Na břehu kdes však směrem tím, kde šašek s pánem stál, v té chvíli síň vykouzlena mžiknutím... Hned k oknu křeslo přistavili. Je šerá síň. Však laskavý je výhled na palác a pláně do světelné té záplavy, tak na sklo přitisknuty skráně, že kouzelnějších do barev skrz okno hra žluť, karmín, krev... XLII. Pán v křeslo sed’ a pozírá do nekonečných, ledných plání a šašek za ním, opírá se o vysoké křeslo dlaní. – Je nemluvný po celý čas, co pán zří udiven a němý, zdá se: tu vymřel zvuk i hlas, jen odlesk radostí jde zděmi, tu krčí se, tu zdvihají a po stěnách se míhají... 131 XLIII. Tam dole právě karneval se bujný rozproudil tou dobou, ledový palác, řeka v dál rozkvetla lampiónů zdobou, a divočeji bruslící radosti vášní zabouřily a do kola jak vichřicí se lehce zdvihly, zatočily, i pod maskami zářivé hned oči vzplály blouznivé. XLIV. Hle, mnohá radost masky má pastýřů krotkých z dávných věků, tu v před se dere, nadýmá v brnění směšných, zašlých reků... Tam sedá na vítězný vůz (pardalí kůže za ní nesli) a trofeje si veze z hrůz těch, pod mečem kdož dávno klesli, tam Don Quichota masku má, jenž nad zřejmým se zadumá... XLV. A masky mnichů pobožných, svobodných zednářů zříš bloudit, z jichž úsměvů vždy mátožných lze na státnický důvtip soudit, 132 zříš, mnohé masky podobny jsou tomu, co jsme žili, známe, třpyt každé cetky ozdobný je ten, jejž často cítíváme u přátel, na dně duší svých a v dobách dávno minulých... XLVI. Pán zří však s jakýms podivem ty radosti, jež neznal dosud, jež vzácný v chování jsou svém a samotářské jsou jak osud, jen vyvoleným dostupný a vznešený nad nízké chtění, vždy skoro samy, posupny se ocitají v zamyšlení a s touhou v srdci hlubokou samotný krouží zátokou. XLVII. Leč tu se šašek smál a smál a děl: „těch nemožno si všímat, to v samotářských duších hrál snů odlesk, jenž chtěl štěstím jímat... Leč pohleď tam, zda uvidíš ty v purpur zahalené stíny, jim lehčí říšských jablek tíž i zlatých korun dávné viny; já dal jim lehce vyjíti a vína štěstí připíti... 133 XLVIII. Dej pozor: tam jsou vznešené radosti králů, hostin pudy, a vášně lovci, spředené msty důtky na kraj něčí chudý, ty radosti, jež zpívají o pevných trůnech, lidské ctnosti, o otrocích, již kývají a vytrvají v oddanosti, o církvích, jež jdou na pomoc a upevňují světskou moc. XLIX. A pozor dej: Tam radosti výsadní, šlechtické dlí v kruhu, s tou povznesenou hravostí se dívají na národ sluhů, jsou dědiční a sváteční, bez mozolů a přemýšlení, zří svrchu na lid páteční a na to hloupé lopocení... Psi, hřebci, šerm a těla žen. – To jejich noc a jejich den. L. „He, he, he,“ šašek smál se, bil v hruď svoji pěstí, smíchem plakal... „Já vše již chytře zařídil, radosti všecky v jedno zlákal. 134 He, he, zda zříš ty kulhavé a slepé, žebrácké, tam v dáli, he, he, zda zříš ty churavé, o berlích jak se blíží králi? – he, he, – teď snad se pokusí, a vlečku zdvihnou komusi?...“ LI. Tím nemile pán dojat byl, tím tónem škodolibě znícím, byl pokorným, vrchnosti ctil, byl pro vznešené horujícím. „„Čest velká poblíž velkým být,““ děl vážně: „„králi dej, co krále, k úkolům státním povznes lid a k pokoji i k boží chvále, a rovnej cesty vznešeným, připravíš přízeň dětem svým... LII. A trní sbírej na polích, plej, zalívej a okopávej, služ pánům rád a s loďmi jich na válečné se cesty dávej, chtěj pro ně sbírat poklady, chtěj vraždit jejich nepřítele a chtěj se vmísit do rady, kde osudy se kují smělé člověka, zemí, národů dle osvědčených návodů...““ 135 LIII. Tak pravil povážlivě pán, – hned šašek zapřel kartu svoji; – hned vážně zřel, jak zadumán a v starostlivém nepokoji. – „Oh, jenom říci... Může být, tvé radosti chtí sloužit jiným, chceš uznání si vysloužit, leč neznáš říc’ to slohem plynným, a naivně to obcházíš a mnohé, co jsi nechtěl, díš... LIV. Já znám však starou bolest tvou: – řád nějaký? – být radou říše? – To vše je hříčkou lehoučkou, jen když se loyálně dýše. Nuž, pohleď, pozor dobrý dej, tvé radosti se seskupily, kde vznešených radostí rej a lev kde ulehnul si bílý, a dávno mrtvý v zmaru svém své tlapy zkřížil před trůnem... LV. Nuž viz... A záhy uvidíš,... tvé radosti cos oznamují... hle, krouží velkým stále blíž, hle, pod trůn samý seskakují, 136 oh, jak se k zemi uklání, teď nesou krásným paním vlečky, kol říšských hrabat uhání tak radost za radostí, všecky, už si jich všimli náhodou a dí: čí radosti to jsou?“ LVI. A pán zří dálkou v napětí na hláď a v palác osvětlený, odkud zvuk hudby zaletí a tříští se o ledu stěny, – pán zří skrz sloupy průhledné, jež paláce strop vyvyšují, že touhy velké, důsledné radosti jeho shromažďují blíž mocným, velkým, slaveným, – leč věrných sluhů zbaveným... LVII. Proč byli sluhů zbaveni, v té chvíli těžko soudit dá se... Leč velcí kývli znaveni na nižší radosti v tom čase... V tom čase bujném, bez nástrah, jenž každému přál mnoho zdaru, vždy v bližších kroužit spirálách jim kázali v lamp rudých žáru; a spokojeně kývali, že do služeb je přijali... 137 LVIII. A hle, vzplál palác jisker stem, déšť jisker stříbrných vzplál ryzí, a jeho radosti tkly rtem se lemů mnohé drahé řízy, tu zdvihly vlečku, sklonily se k zemi, pohár podávaly, kol stolů panstva nosily podnosy s bažanty a hrály na housle, flétny,... bruslily blíž velkým, závist budily... LIX. A brzy byly nejblíž jim radosti jeho... Přišly klidně. A proto bylo podivným, že byly přijaty tak vlídně, ač nevtíravé, dávno již je čekali tu, bylo zříti, a soudruhy jim byli spíš než pány, nutili je píti z pohárů zlatých na zdraví a pohled jich byl laskavý... LX. Ten obrat pán zří za řekou. A s žasem vše to pozoruje, co ledu hládí dalekou zář fosforečná světélkuje... 138 Karneval bouří, ohně dmou se na všech stranách, masky vlní se na prostoře, tísní, hnou se sotva v před, vše kouty plní, tu zasmějí se, postojí, tu šampaňským se opojí. LXI. A vměšují se v bujný vír radosti jeho ponížené, a poletují jako pýr, když vichřice je v kruzích žene, jsou poblíž panských radostí, jich shovívavá slůvka loví, a vědomé jich slabostí poníženými mluví slovy. A po čem pán snil neskojen, to splňuje se v tento den. LXII. Kdys v mládí počal toužiti radosti jiných poznat lidí, těm velkým moci sloužiti, kdož osud i vkus lidský řídí, a vysloužit si stupínek ku cti a slávě, snad i časem se rovnat jim, jich sklízet vděk, neb vyrůst nad ně aspoň vlasem, he, he, to chtěla dosíci ta jeho duše blouznící... 139 LXIII. Blouznící duše! Všecko jest splněno; – radosti, hle, slouží, a čekají zdar příštích cest, i po odměnách srdce touží... A jak to cítí, vidí tam: že radosti se vínem spijí, – poháry třeskly, k lehkým hrám jsou těžké mdlou již ironií a potácí se tancem zlým na slabých nohách tančeným... LXIV. Co to? Ta divná nálada se nějak chmurně zašeřila... A je to stará záhada: hodina jistá udeřila. – Tu radosti jak na povel se znenáhla zas vytrácely, řad saní kouzlem zašuměl. opilým echem břehy zněly, i měsíc opilý zde stál a přes lesy se nahýbal. LXV. A za radostí radost pryč, za smíchem smích, vše pustne rázem; cos prasklo, jak kdy šlehne bič po ledné hládi tenkým plazem; – 140 a po planinách, po březích radosti k městům rozjely se, ku chatrčím, v hor němý sníh a k mořským loděnicím, tmí se, po světlu světlo shasíná, kde palác je, kde hladina... LXVI. Jak rosou těžké motýle radosti pána opožděné tam krouží dosud opilé, moc tajná ještě v kruh je žene, kol paláce, jenž hasne již. hledají cosi nenasytné, jak světlušek roj v noční tiš kdy nad rašeliništi kmitne a počíná sny světlé příst, a z jedněch nepohne se míst... LXVII. Jaká to úzkost. – Chladný pot pánovi na čele se blyští... Teď paláce has’ ledný hrot, vichřice strašně vyje, sviští, – „„oh, kde jsi, šašku, – šašku můj – óooh, oh, oh,““ – šašek vzadu mlčí – „„oh, šašku, pověz, – šašku, stůj, – tvé nepřátelské oči vlčí! – oh, co jsem ti jen udělal,... já pevnou víru svou ti dal... 141 LXVIII. Oh, šašku, – pověz, hloupou hrou to všecko, – vrať mi radosti mé. – Já zavolám je: – „Hou! hej! hou!“ Kraj nepřátelský kolem dříme... Oh, radosti však neslyší. že zoufalý je volám zpátky, – což zůstanou tam, neztiší mou úzkost? – palác chví se vratký, vše otřásá se na březích, – oh, šašku, hřích máš, děsný hřích...““ LXIX. Leč nepohnutě šašek stál a smál se, smál, své zdvihnuv brvy, až slzel, jak se hrozně smál... A obzor zbarvoval se krví, led rudý, palác, dálek svah, tajemné ticho zrudlých břehů, – radostí jak by tknul se strach, v zmateném křižovaly běhu a jako podchyceny, zpět mířily divoký svůj let... LXX. Teď šašek ustál v smíchu svém... Neb pána vzlyk se zatřás’ síní a v jeho srdci ubohém výčitky ze zrady jej viní. 142 Pán ruce zdvihá skroušeně, pán kleká, bije o zem čelem, pán prosí, srdce vzbouřeně krev rozeštvala v těle celém, pán pokořen, den zmaru je... A nemluví, jen žaluje... LXXI. A zase volá: „„Hou! Hej! Hou!““ Leč ozvěna zní ironicky... „„Oh, radosti se vzdalujou! Nuž takový že osud lidský? Oh, dej mi radosti mé, dej, a vrať mi některé jen zpátky, ne, aspoň jedinou mi přej, vždyť život úžasně je krátký, jen jednu, pouze jedinou...““ A zděšen volá: „„Hou, hej, hou!...““ LXXII. „Nevolej,“ šašek sklesle dí, „to zdá se býti předurčeno, radosti, možná, nevědí, že dopito a dotančeno... Já konce toho nečekal, – sám osud své si razí dráhy, nemohu za to, život dal to tak: jsou pryč, zmizely záhy radosti všecky, a ty tvé je hledají snad... Bláznivé... 143 LXXIII. Vždyť víš, já chtěl je seznámit, já život chtěl jim určit nový a vznešený, jim dáti klid, je velikými učit slovy... Teď ani nevím, zmizely, – to bylo proti vůli mojí... Já nevěděl, kdy vyjely. A zatím palác prázdný stojí“... Tak děl... „To proti vůli mé... Neb dne, hodiny nevíme... LXXIV. A seznámit jich nemůžem’, příznivé nutno vyčkat roky, jsou časy zlé, neplodná zem a lidé rostou na otroky“... Co děl to, jako temná krev se pomíchaly břehů kraje, křik jakýsi a táhlý řev se zdvihnul a zas umdlévaje zalehnul dálkou, zas se zdvih’ a všemi prostorami tíh’... LXXV. Pán zoufale se posmívá, slzy mu kanou s rudých očí, a křik jak v dáli doznívá, pán šaškův šat rve, k němu skočí 144 a zaúpí; „„Ó pryč jsou již! – A to že proti tvojí vůli?““ – ... – – – Leč v tom cos prasklo v mrtvou tiš, – obrovské zrcadlo je v půli a ledu plochy tříštíce se lomí v třepů tisíce... LXXVI. Zrcadlo ledu tříští se a praská cosi, bouří zdola, ledový palác řítí se a hrozným hlasem kdosi volá, sta hlasů křičí o pomoc a vše se kácí, bouří, duní, ledový palác zmizel v noc a ponořil se v černé tůni a kry jak domy plují tmou, o sebe zoufale se trou... LXXVII. Jak bílých kopců vrcholy, obrovské hlavy vlků bílých když s obětí svou zápolí a dohání ji v šťastných chvílích, tak plovou kry, tak vzbouřeny dál potměšile pospíchají chyceny o vrb kořeny, vše rdousí a vše pohřbívají, korytem řeky vře jich spěch a vztek jich slin, hle, máčí břeh... 145 LXXVIII. Tak pustě hučí, řítí v před se ledu spousty nocí tmavou, – a světel nikde nevidět, neslyšet slova děsnou vřavou, – pán stojí omráčen – však sám, – pán jak by procit, jasně cítí, že vylákán, že vše je klam, že zaskočen, že vše se řítí, že o radosti okraden, že vylákán, že zaskočen... LXXIX. A zmizel šašek. Síň kde jest? A křeslo pryč i okno nízké, pryč výhled, palác, jeho vjezd, i sloupy, pryč jsou břehy blízké, óooh, oh, oh, radosti kde jsou? přec čekal, že se jednou vrátí, óoo oh, a radosti kde mrou, tam na dně hlubin již se tratí, – a pusto, prázdno dokola..dokola... Oh, kdo se mrtvých dovolá? LXXX. Na břehu pustém stojí pán jak šílený, je prostovlasý, sám stojí, umřít odhodlán, neb volají jej zdola hlasy... 146 Tak počítá: vše ztraceno a vše si uvědomit nutno. A srdce žalem schváceno již rozvážilo, jak vše smutno... Tu v šílený jak propuk’ smích, jej lidé slyší na březích... LXXXI. Neb lidé jdou a objeví se tam, kde velká podívaná... Jich děravé jsou oděvy, soucitně kupí se kol pána a s tyčemi a vesly jdou, své loďky k lupům připravují, až vlny ztichnou, opadnou, za kořistí svou zaveslují a ponoří se do vln zlých ta rota lidí hladových... LXXXII. A jak pán pláče, do dálek svůj upírá zrak vytřeštěný, utichá zoufalství i vztek... Leč s osudem je nesmířený... A na pobřeží shluklý lid jej zasypal teď otázkami, chce povzbudit jej, utěšit, leč nechápe té celé drámy. Otázky bolest jitří víc a ret ji sotva umí říc’... 147 LXXXIII. A ptají se a ptají zas... A konečně již zvědí dosti... Je ubožák jak oni as a přišel všecky o radosti... A diví se: „toť tedy on, – dvůr jeho živly zničen celý. Nás pozdě přilákal ten shon, když sýpky zbrakovány zely... toť on, je štěstí měnivé: na burse prohrál jmění své“... LXXXIV. „Toť on,“ – kdos vykřik’ pištivým zlým hlasem, – a to mrazí v kostech... „Soudruha představit vám smím? Hle, teď má vskutku po radostech. Též odřekly mu maitressy... A na mnohé se přišlo ještě... Vždy člověk více přeje si,... a když ho bída chytí v kleště, je konec všemu, rád je, rád, – i malou lžící počne brát...“ LXXXV. To slyší pán, v zlém tušení se potácí pryč nocí černou; je vzdálen řeky šumění, leč za sebou má smečku věrnou, 148 jež v záhadných stop otisku chce po radostech jeho slídit, za několik jen penízků chce blahobyt mu znovu zřídit a tisíc rad mu udílí, těch rad, jež všecky studily... LXXXVI. Konečně... řídne rádců dav, konečně sám se octnul v poli. Krajiny smutný zbělen háv a mrazné svítání spíš bolí, vše skutečnosti rysy má, jež ode snu se odlučují, vše tvářnost přísnou přijímá, – po pláni ostré větry dují a vše se dní tak střízlivé... Je slunce chladné, plíživé... LXXXVII. Jde sám, šat větry vlá, jde sám, vous pokryt sněhem sluncem hoří, – jde sám a neví ani kam. Tam k městům dalekým, či k moři, ku loděnicím, do stepí, tam k rolníkům či námořníkům? Hle, slunce skorem oslepí, nádherný průvod k lidským vzlykům, stráž nádherná nad květy jar, nad hřbitovy i smutky mar... 149 LXXXVIII. A jak se v kraji rozdnilo, zřel v blízku dvůr svůj opuštěný; dne světlo dálkou rozlilo vln lehkých odstřiknuté pěny, dým kroužil nad hřebeny střech, ležely v sněhu černé trámy, – a tři poslové, v jeden spěch na černých brůnách jedou sami po bílém sněhu, zda je zříš? a vždy jsou blíž, jsou jemu blíž... LXXXIX. Proč ku světu byl připoután, proč žil, proč myslil a proč sníval, vše zničeno, – to věděl pán a tupě do kraje se díval; ty malé radosti, jež měl, do věcí vklíněny jež byly, vše zmizelo, svět odumřel, jen upomínky na vše žily, – A život nový započít, – ne, nemoh’ se již přerodit. XC. To tuší, – a tři posli již na černých brůnách dojíždějí, tři zprávy, každou jako tíž, jak balvan nesou s beznadějí, 150 pod každou víc je nahrben, až k zemi zničeně se sklání, již věří, že to nebyl sen, jak černí posli mizí strání; – v té chvíli – pryč je přátel vděk, pryč zlato, láska milenek... XCI. A vskutku je teď žebrákem... Tam za horami posli mizí... Jak statek pust je, němá zem, jak lesy, stráně jsou mu cizí... To vše za jeden okamžik, v němž radosti se bujné vzpjaly, zrál, uzrál hrozné zhouby vznik, (snad zrádné oči čarovaly?) ten okamžik teď proklínal, v němž srdce šašku zaprodal... XCII. A onen šašek! – kdo jen byl? že osudně tak našeptával? radosti oklamal a spil, pak ve mžiku se propadával, radosti přišel pokořit, radosti opil a pak škrtil, a zdá se, musil mocným být, pod ledy mrtvoly jak drtil. – Co pán tak myslí, pod horou zachází slunce s pokorou. 151 XCIII. Též slunce, – pán si pomyslí, též večer, – pokorné vše, smutné; na něčem každý odvislý a všecko zdá se v světe nutné... Pokorně třeba jíti též, pokorně v odvěkém tom řádu...,řádu,... a jak to cítí, věž a věž, stožárů tisíc roste vzadu... A zemdlen již a hladový zří slunce hasnout v lanoví. XCIV. Pomořské město, čpí to z lan, a lodníci jsou drsní, snědí; ti, shrbený jak vlík’ se pán, hned žertovat a smát se vědí... A ptají se ho: „Odkud? kam? Je práce dost, však peněz málo; snad z daleka ty jdeš a sám, – to možná, by se povídalo o zkušenostech, co kdo ví u vdovy v krčmě, v podkroví“... XCV. On zamítavě hlavou kýv’, leč do krčmy vtáh’ za lodníky a nad stolem se přikrčiv, chléb z jejich rukou přijal s díky. 152 Byl pestrý život... Snědých žen smích vášnivý, ty hrozby divé. Síň hudbou zněla. Překocen stůl pod rváči se válel; chtivé se oči kouřem blýskaly a hlasy temnem výskaly... XCVI. Na divné radosti ty zřel ten, radosti jenž všecky ztratil, a strašně pusto v srdci měl, když vzpomínkami noc si krátil, když věděl, – vše teď bez ceny: ty radosti jsou příliš nízky a s odporem a zděšený jen zřel, jak zoufalství je blízký, že nevžil se, nechápal jich, že nechtěl žít a růsti z nich... XCVII. A k ránu krčma prázdní se, jen starý lodník mlčenlivý blíž usedá, dí: „napij se“. Pak nemluví již, v kouty civí, že podivnou pán cítí tíž, – tvář podobna Karyatidě – už poznává ho, – poznal již – jak děl: „ty neuvykneš bídě“. Pak zachechtal se, sklínkou třesk’ a ztratil se jak sírný blesk... 153 XCVIII. „„Óooh, oh, – ó šašku, šašku ty! Stůj, šašku!““ – s hrůzou vykřik’ prudce přes dubový stůl nahnutý, své marně po něm tyčil ruce, leč nezadržel v letu stín, jenž zjevil se mu tady znova, tíž nevyzvěděl svojich vin, jen cítil, jeho těžká slova jak s dravou chutí šakala se na srdce mu sápala... XCIX. Ven vyšel z krčmy za rána. Tisíce lodí na pobřeží. A slunce svítí na lana, balkony zlatí, hroty věží, a na všem leží klidný dech, to moře zvolna oddychuje a bárky plují v zástupech, jak vítr jarní křepce duje, sedají kajky na stěžních a na pobřeží taje sníh... C. Bez konce město... Bloudí v něm... Óh, mocný král je v slavné říši... Leč život přestává být snem, když hlad se touhou neutiší... 154 Hle, pod gothickou radnicí písaři srotili se, stáli. Nad nimi vížky strmící jak ruce hroziti se zdály. A kdos je štval. A potupu konšelům kázal zástupu... CI. Zbraň blýskla, než se nadáli... Náměstí zpustlo... Den se krátí. A ještě se tam hádali konšelé, ubohým co dáti. – Hle, okny gothickými zří v záplavě lustrů na náměstí, zda zástup se již nebouří, zda nehrozí sto zhublých pěstí. Pak milostivý dán byl spis, že přidali jim o peníz... CII. Pán druhého dne, neví jak, pán s davem ocitá se v síni, na stěnách v řadách mnohý znak obrazy primátorů stíní... Dav přijat v milosti... A zas kams rozchází se, sedá k stolům; tím zažehnán je vzpoury hlas a uložen ku protokolům... Pán pokorně též prosit šel: jen kdyby v klidu sedět směl... 155 CIII. A směl... A píše, píše tam, tak důležité věci píše, a sedí, píše, ne však sám, sto písařů tu sedí tiše, je sto jich, péra těžká jsou, a každý píše svojí krví a jezdí rukou vyhublou, že sotva pozdvihne své brvy; tu za skřípotu těžkých per sny v minulost svůj míří směr... CIV. Jen vzpomenout, – sto druhů hned od práce nahýbá se k sobě: „Toť on... Byl bohat... Dívku sved’... A na burse hrál v jisté době... Též jiné věci staly se... K severu onen statek ležel...“ A kdosi vykřik’: „Zabij se!“ Ten kdosi od práce vstal, běžel, a plný krve kalamář na jeho bledou vylil tvář... CV. Pán ohlédne se, spatří jej. – Tvář podobná Karyatidě – „„Stůj, šašku! radost zpět mi dej! jen jednu radost v mojí bídě!““ 156 Leč šašek v ráz se vytratil, – jen druzi poštvaní se smějí, jak tvář si utíral, jak bil svou hlavou o stůl v beznaději. Pak ze dveří se potácel... A nikdy již se nevracel... CVI. Daleko, dál od velkých měst pod hornatými úbočími pak hledal ticha skrytých cest a roklinami hlubokými se plahočil ku vesnicím... Rád pomoh’ by snad hospodáři a tu tam hlasem chvějícím požádal o chléb, v potu tváři pomáhal v poli, při pluhu a stáda pásal na luhu... CVII. Leč stále myslil: přijdou dny, kdy radosti se opět vrátí, kdos propustí je, podloudný. A stále myslil: dny se krátí... Leč ještě radost nevrací se žádná, nejsou doby k tomu, jsou malými ti sedláci, jich pluhy, stáda, tíseň domů, a radosti jich divné jsou, jsou malé, srdcem nepohnou... 157 CVIII. A co tak váhá, blíž a blíž zpěv divný ozývá se z mýtin, po svahu horském stoupá výš z dna lesních luk a vlhkých sítin. Zpěv kolem vane jako v snách, a jako tanec v kruzích víří, – to radosti jdou po horách, výš stoupají, až k hrotu míří, – jsou vzdušné, celé v červáncích, a lehkost mají, žár a smích... CIX. A ptá se... Ty však zpívají: „My radosti jsme oněch duchů, jež v svět se jasně dívají, věčnosti hudba zní nám v sluchu, květ, červánky a hloubku tmy, my ledovce milujem’, gesta, a tančit chcem’ nad propastmi, my jdem’, kde nerovná je cesta. Nuž, chceš-li, můžeš s námi jít, být šťastným s námi, volným být... CX. Neb jediné jsme radosti nelpící na zlatu a hmotě, a z heroických žádostí jdem’ štěstí spřádat o samotě, 158 nad obyčejný svět jít výš, nad každodenní kramaření, a vše-li ztraceno, tím spíš, tím víc se připoutati k snění, mít ruce třebas v okovu, leč v duši štěstí heroů...“ CXI. „Ne,“ zalkal, jak to uslyšel a těžce po zemi se plížil... On křídel nemoh’ zdvihnout, žel, on do hloubek se nepohřížil, on nemoh’ orlem k nebi plout od pozemského odpoutaný, a nemoh’ krásu obsáhnout, duch jeho nechápal ji, planý, on nebyl silným, velkým dost, on nad pozemské nevyrost. CXII. A radosti šly, zpívaly, jej zvaly výš v hor srázné tesy, kde propasti se skrývaly pokryté ostružím a vřesy, ty radosti, jimž západy stačily k obdivu a snění, jímž svět plál kouzlem zahrady, vše mělo vyšší posvěcení; o vyšším lidství prosnily tam dny, po výších bloudily... 159 CXIII. Ne, ani radost jedinou, ni jednu radost nepoznával... Ty neznámé mu, cizí jsou; snad za dětství si s nimi hrával. když v sadě kvetly jabloně a ptáci z květů pili rosu na bujně zkvětlém záhoně, kdy z luhů slyšel cinkat kosu, kdy v šero, s dnem jež splývalo, se páví oko zdvihalo... CXIV. Zpěv umlká... A pásmo hor ční nedostupno... Výš a výše mhy na vrcholích, rozhovor neslyšet ani zpěv, tak tiše se zjevy ztratily, jen sám tu stojí pán, dál jít se bojí, a je mu, jak by prchal v chrám, neb zří, všude se pikle strojí. – i za křovím, tam v puklých zdech, neznámých kroků šelest slech’. CXV. Ó v tom je pohled zoufalý... Ó v tom je zamlklost, jež mluví... Krok toulavý je, pomalý; je zděšení, tu jemnost chůvy 160 když k prsům tiskne, chlácholí, tu hrůza pocitu, v němž zříme se odhozeni do polí, kde ani duše nevidíme, tu smysly ve tmách tápají a šílené sny spřádají... CXVI. Šel hladov... Lidí bál se, bál, a každý větru van ho zalek’, šum stromu, jenž se nahýbal a nekonečný obzor dálek, hra světel v řece, tichý hvizd a praskot větví, chřestot travin, a ptáci vylétnuvší z hnízd, noc překloněná do doubravin i zrcadlení temných vod. prám vrzající, smutný brod... CXVII. Les jehličnatý, tesklivý, baldachýn černý který stele; za kmeny kdosi neživý jak zjevil by se s ranou v čele; jak lebky by se bělaly, ne, kameny to, mrtvo, tiše, lile, slídou oči zaplály, – to jakés horko, horko dýše, – ne, srdce buší divě tak a krví zalitý je zrak. 161 CXVIII. Teď jak to srdce sevřelo... Krok v prostřed mýtí, krok za krokem, pod kmeny šero ztemnělo... Kdos’ jde, jej vážným měří okem, zahalen v pytlový je šat, jde kolem důstojně a vážně a ruku chce mu podávat, leč zasměje se krátce, vlažně, až ozvěnou zní mýtina... – „Ve jménu boha i syna“ – CXIX. V tom pryč je, pryč, jen cosi vtisk’ tvrdého v dlaň mu nečekaně. – Jak měsíc klesá do křovisk, pán zří, – že provaz vtisk’ mu v dlaně, – óoh, provaz vtisk’ mu do dlaní, – jak vášnivě krev buší, buší, jak kladivem hřmí do skrání, zoufalstvím hořkost roste v duši. – Sám v mýti stojí, sám a sám za kořist dán těm samotám... CXX. A stojí, – v kruhu kolemkol jej temné sosny obstupují, – pták nepřeletí přes údol, – leč sosny... hle,... se pohybují, – 162 ne, ne, ne,... přec jiou bez hnutí, leč co to? – Na každé z nich tělo, – a houpá se, – ho, leknutí po tváři pánu přeletělo, ho, tolik mrtvých, – ho, ten strach, hóoo, tolik mrtvých na sosnách... CXXI. Rád unik’ by, vsak nelze již, cos mocněji mu hrdlo svírá, vše kácí se v něm, Kristův kříž, i naděj pryč je, pryč je víra... Radosti staré viděl mřít, – leč nových neznal vyhledati, jim přivyknout, se uskrovnit, jen výsměch trpět, jen se báti, být na vše, na vše připraven, a chvíti se o příští den... CXXII. Ten provaz v ruce žhavý jest a pálí, pálí, tolik pálí... Nad vrcholy mdlé světlo hvězd... A svity lezly, komíhaly a svážely se mechem kor, – oh, dobře ví, to ustýlaly těm nebožtíkům... Smutný chór závratných výšek, teskných dálí, všech větví v to a travin zněl. – Oh, neví: zda to spal či bděl?... 163 CXXIII. Tak dlouho ležel bez hnutí na šeré zemi v hrozném boji, – nad ním, hle, z mrtvol klenutí... Jen jedna sosna prázdna stojí... A věděl teď: ty šašku, vtisk’ jsi provaz do ruky mi, blázne, svit hvězd jak padal do křovisk, tys přivedl mne k sosně prázdné a tajemný mi pokyn dal... A šíleně se rozesmál... CXXIV. Noc chechtá se, sta ozvěn v ní... Pak ticho pojednou tak rázem... óoh, – než se smyčka upevní! – Ten studený svit padá na zem... Je brzy k ránu, tich’ je les... Kapradí, hle, jak páry pilo. – Tam na poslední sosně kdes, tam Osud dovršil své dílo. – Sosnami dozněl těžký vzdech o pánu, jeho radostech... 164 V Praze, 15. září 1915.
Vážený pane nakladateli,
raduji se z Vaši odvahy, že ještě letos vydáte IX. Svazek mých spisů, a že bude to „Kniha balladická“. Jsem z duše přesvědčen, že nesmíme v dobách zlých skládati ruce v klín a že kde poměry dovolí, nutno stále pomýšleti na udržování a množení všeho, co dosud utvářelo a posilovalo zdroje našeho duchovního života. Kniha tato není časová. Ale přece její poslání má význam hlubší i se všemi přednostmi i s chybami, jež provázejí básnickou osobnost. Originalitu přítomného úsilí najdete v něčem jiném, než v křísení dávných útvarů, v romantice zašlých dob. Vystopujete ji v naivně myšlené balladisaci symbolu, v prudkém útoku na vše podvědomé v duši, ať jest to šílená láska ku Kráse, podobná lásce Ludvíka bavorského v básni úvodní, ať jest to opojná nástraha a první útok Puberty v „Balladě o Andělce“, ať jest to zrádná potměšilost osudových vírů v „BalIadě o jednom člověku a jeho radostech“. Přeji si, abyste tedy znovu otiskl „BalIadu o jednom člověku“ v této knize. Patří do jejího rámce a mám vzácné doklady, že byla již v prvém vydáni přečtena s interessem. Nebude ani nezajímavé sděliti s Vámi, co v prvním útoku dojmu napsali mi o ní tři tak odlišní vůdcové různých literárních směrů.
Milý příteli, 15. XII. 1902.
poslal Jste mi nové dílo bohatého ducha Vašeho, pročetl jsem je s dychtivostí a chvátám Vám vysloviti za ně svůj upřímný dík. Řeknu jen jedno, že Vy jediný Jste povolán napsati onen český sociální román veršem, o němž se tak dlouho již blouzní a neuděláte-li to v rozměrech větších, že tato Ballada Vaše na dlouho musí jej nahraditi. Přeje Vám ze srdce všeho zdaru a svůj dík opakuje jsem Váš starý, přítel Jar. Vrchlický.
[165] Milý příteli, V Praze, 2. XII. 1902.
dávno neměl jsem z uměleckého díla tak silný, tak dlouho vyznívající dojem jako z Tvojí „Ballady o jednom člověku“. Je napojena zvláštním magnetickým fluidem, něčím démonickým a podmanivým, co chytí člověka první strofou a z čeho se již nevymaní. Má to podivný tragický spád, je to samý potměšilý, zrádný ironický vír, který nepustí nic, co přitáhl. Máš tam scény plné ironie, tragičtější jaksi a významnější než ironie dne, scény viděné s jasnovidností snu a bolestí ducha a srdce a ryté silnou drásavou jehlou do nervového síťoví. A vedle toho zase strofy kouzelně lehké a čisté krásy kresleně jakoby roztřeseným měsíčním svitem do hladin horských vod nebo dechnuté mrazem do jarních květů. A hlavní: celek. Jakou to má velkou linii a jak krásně, silně je to myšleno! Můžeš býti spokojen. Děkuju Ti ještě jednou.
Pozdravuje Tě upřímně Tvůj F. X. Šalda.
Ve Vídni, 4. prosince 1902. Drahý Sovo,
děkuji Ti upřímně za „BalIadu“. Jsem v ní a líbí se mi báječně. A buď ujištěn, že, třebas leželo mezi námi mlčení, jsem vždy přátelsky při Tobě a Tvé velké práci.
S pozdravem Tobě Tvůj Machar.
Děkuji Vám, pane nakladateli, za vzácnou ochotu, jíž jste projevil pokračováním u vydávání mých knih v dobách těžkých, a jsem Váš oddaný Antonín Sova.
[166] Obsah.
Romance o šílenci ztracené krásy5 Dračí hlavy17 Můra39 Ballada o Andělce55 Několik kratších ballad a básní: Smrt básníkova77 Ballada o milence „Vzpomeneš"81 Báseň o knězi, vojínu, karateli a katu zároveň85 Balladická báseň o Marcele z tohoto světa91 Přátelská sonáta103 Ballada o jednom člověku a jeho radostech113
E: pk; 2004 [167]