DRAČÍ HLAVY.

DRAČÍ HLAVY.
[17] I. I.
Strojí dlouho vzpouru šlechtic mladý, zástupy štve valné proti králi... Mluví k zástupům, ty naslouchají, naslouchají, dřív, než počne práce v úřadech a zakouřených dílnách... Proti králi takto mluví, bouří: Shrabujeť on zlato, vymačkává ze všech měšců. Milenkám a milcům rozdává je, do ciziny vnáší, po zvycích a starých mravech šlape, ubírá z práv, jeho strašní sluzi zpupně panují a vykrádajívykrádají, kde co ještě v chudé zbývá zemi... Z rána nešťastnýť tak jinoch kázal, šlechtic pravdou slepý, nebázlivý, souhlasnými podporován davy... V poledne jat, zmrskán za svá slova. Večer hlava jeho pověšená 19 na bráně se šklebila a jazyk na potupu visel vyplazený nad řemeslníčků kotci, v středu největšího ruchu na potupu... V ten den večer král si sezval muže i jich ženy, od každého stavu, vybrané dle víry jich a mravů. Bez počtu jich bylo, hedváb, purpur, brnění i přílby tvrdým leskem svítily se, prostý šat se šedal v pestrých barev posílené tříšti... Svědomí mu ozvalo se z hloubky v ten den ještě. Lid svůj sezvat musil, jak se věrně tváří, zvěděti chtěl, blízkostí svou vření v lidu ztišit, kořeny své v jeho prsti vhloubit... V ten den večer, když už hvězdy vzešly, král, až příliš spokojený, pravil při hostině pozdní svému milci, urozenému a přepyšnému dvořanovi, jehož bystrým zrakem měšťanských dcer krásu cenil vždycky: Pevnou, železnou vždy rukou zkrotit nutno vzpouru v zárodku. Neb zlata nelze každému dát, ani ženy, krásné ženy, která usmířila by jej s osudem, neb ku starostem jiným odvedla by jeho žádost, nebo pudy, které převrátiti 20 touží světa řády... Proto umřít musil ten, jenž sít chtěl zmar a vzpouru... To, co řek’ jsem, nechť je světu zjevno. Když tak pravil šeptem, zase k boku přiklonil se královně a smál se na ni zrakem, který nejvěrnější ze všech zraků zdát se musil hostům, tak se díval v manželčiny zraky, ztravované od slz dlouhých nocí; potom na účinek pozřel, věrní jak jsou poddaní mu přesvědčeni o manželské shodě, o věrnosti, o ničemných řečech, které z rána marně vykřikla v svět sťatá hlava... V královském tak sedí večeřadle v středu měšťanů svých král a září... Zlato s brokátových šatů svítí, sobolina oslepuje sněhem... Mluví mnohý měšťan nahrbený lichocením spíš, než oddaností. Mluví ten i onen, ale oči svítí při tom blesky přechytrými, přechytrými blesky, které tají vždycky význam krásně zdobných řečí... Hudba hřímá, lustry světel září nad obrovskou tabulí, jež sálem dlouží se, že jako mušky drobní hosté na jeho se konci hemží... 21 Hejno sluhů proplétá se jimi s mísami, jež zdobí pyšní ptáci, pávi, bažanti i věže dortů, ovoce a granátného vína... II. II.
Konec hostiny, dne konec. Ale v noci cesta myšlenek se dlouží, jasní se, jak mléčná svítí dráha... Královna jak stane zamyšlena o samotě s manželem, tak praví, takto praví hlasem dětsky znícím a přec krutým výčitkou, co kámen: Králi můj! Nuž mládce popraviti dal jste. Ale přece srdce vaše ode mne se navždy odvrátilo. Odvrátilo se, neb k jiným ženám zahořelo láskou... Mlčel, syknul: Dosti. Ale ona vidouc zmatek, mdlobu v zracích zbaběle se plížit, sílu v sobě pocítila dravčí postižené vlčice, jíž odňat někdo byl, kdo nad vše byl jí drahým, vztekem vlčice, tak zakousla se v rezavý svůj řetěz skřípající: Pravda přetvářkou se nepečetí, pravda není zločinem. Ten jinoch popraven byl za smělost té pravdy, 22 pochopte, ó králi. Překvapil vás smělostí svou mladou? Choulostiv jste vždycky, umí-li kdo dobře čísti hříchy tajné nebo zatajené vámi, ale celému již světu známé. Zločin ten již pomstu najde... Do rukou jí vztekem prsty zaťal, Odvlek’ ji a přivlek’ zas, však tichem komnaty se ztišil, jak by kroky slechl, hlasy naslouchavé, větrem tlumené a rozražené, rozražené o sloupoví, klenby, vížky gotické a o přístěnky hrozivé a pusté... Vztek v něm hasnul, povýšenou vůlí, ironickou, chladná v sobě, krutá nalez’ slova: Dobře čísti uměl ten, kdo zradu přejal z úst, jež mstít se zamýšlejí... Královno, jste především má žena, potom teprv spojenkyně pravdy. Pravda pokud osobě a moci mojí do cesty se staví, vznesu nedotčeného já nad ni sebe, kdybych pohřbít mel i to, co draho. Jinak dávno vím už, jinochovy myšlenky že před dneškem jste znala. Znala-li jste, nebo neznala-li, lhostejno mi. Povznesen chci zůstat, nevzpomínat, vždy však zahledět se, 23 zda se v dračím hnízdě cosi hýbá jako předzvěst bouře;... jděte spáti, jděte spáti, jděte spat... je dobře... III. III.
Nazítří král s milcem, hlavu k hlavě přikloněnu sedí, víno pije, o té dvojí vzpouře uvažuje: Drakovi já hlavy dvě jsem uťal. Jedna mládec zpupný, druhá žena... Mládec pohřben, ale žena živa, vzpoura tedy pod popelem doutná, vzpoura, jež mou setnout měla hlavu... Těžkomyslná teď královna je. Ona v kvítí živa mřít má, s nikým, s nikým nepromluvit souzeno jí, s nikým z lidu nevyměnit slůvka... Dotud souzeno jí, nepromluvit s nikým na světe, já dokavad jí slavnému umění nenaučím, královati bez nátlaku lidu nebo choutek ctižádostných stavů, rozmazlenců královniny přízně, dokud kralovat ji nenaučím povzneseně, necitně a velce, vášně v úkrytu a nad oblaky Boha, u paty však z povzdálečí ode trůnu lidí miliony, ochočené železnou mou mocí. 24 Sedí s milcem svým tak hlavu k hlavě, po své duši srdce obnažuje, obnažuje srdce, bolest cítí, v ní se topit zdají velká slova... Hlídačem mé ženy ode dneška budeš, tvé jsou buřičovy statky, jeho výsady a pocty všecky. Ale slabým-li se zjevíš, menší budeš o hlavu, jak dosud každý, kdo chtěl mistrovati svého krále, neb chtěl větší svého krále býti... Královnina vášeň: probouzeti vzpouru v lidech, kteří kol ní žijí, o mne hrát a v záhubu je vrhat, svědomím jich v okna se mi dívat; – buď mi věrný, sluho, hlídači můj, nezapomeň, pamětliv buď, střež se... IV. IV.
Vždy v ten den, kdy národ ku hostině vybraný se tísní večeřadlem, pod paží si královnu král vede... Sedá v čelo, sladce usmívá se, s jedné strany král a s druhé milec v zajetí jí drží mezi sebou... S tím neb oním možno vyměniti slůvka dvorná, ale ona mlčí, prsty štíhlými si pokrm bere, a když pohár zdvihá, oči mlčí, mlčí ústa, nepohne se tělo... 25 Sedí vždycky na odiv, ač lidu její víčka ztrávená spíš mluví: že je kralovat jí těžké břímě, těžší tím, že nutno chodit lehce s koulemi, jež k nohám přivázány, běda, běda, nelze odepnout jich před zvědavě číhajícím davem. A pak v komnatách zas uvězněna na čas dlouhý, než se lidu zjeví, než ji zase přivede král s milcem, ukázat svou věrnost, něhu, lásku davům dáti zkoumat, obdiv vzbouzet... Krutě král se odemstívat umí nevěrou a příkrou nemilostí... Dračí hlavy sťaty... Ale símě roztroušeno zde i po národě, ten už zákon přírody je zrůdné. Král to ví a denně myslí na to... Zbystřen sluch mít musí každodenně... Hlídače mít u ženiných dveří, naslouchati v temnu děr a ulic, rozumět i bouřným koncům sněmů. Snad i připravit se po hostině, až vše lampy shasnou po schodišti, násilím že rozevřou se dvéře. Postav chumle v šatě hodovníků, vojínů a věrných, v ctižádostných pěstech dýky, ticho na svých ústech, že se pod kuklemi zjeví hlavy, aneb žena, ve svých lžích jen velká, sobectví již z plebejského rodu 26 tíží, mysl lyrikou svou těžká, vyvstane snad, mstitelka své lásky oklamané, spojená vždy s těmi, kteří svědomím se hájí, pravdou proti vůli královské a moci... Aneb ten, kdož bude následovat v řadě, z krve královské krev vzešlá, probrodí se mečem snad, kde zráda před katafalk vyšle noční stráže... V. V.
V královniných sálech dřímá ticho, ticho dřímá, unavená vůně skleníkových květin v přítmí světel... Na boku tam bez pohnutí leží na koberci, na pardalí kůži královna, rty zaťaté, a mlčí... Kolik dní již němě, bez ustání stojí hlídač, marně usiluje ptáti se, neb slůvka jen jí říci... Královna zří cize, dravci oči zelenými drahokamy svítí, povržení má v nich, posměch, zlobu. Nenávistí hoří k dědicovi, jenž se ujal za svou podlou službu zboží, statků, po mládenci sťatém. Dávná to a první její láska, poslední to její probuzení... 27 Těžkomyslné jak ticho plouží dlouhými se kroky šerem sálů, tupě královna zří na strašného svého hlídače a bílé zuby vlčice čas k času vyceňuje hrozným zívnutím, v němž jak poušť sama písky svými žhavými až zeje... Čas se vlek’ a smrtníka zněl tikot v zdivu kdesi, jak když s hlavy kape čerstvá krev a vytrvale crčí... A že čas byl oběma zde hrozný, první den vzal loutnu hlídač strašný, předojemných ballad navlék’ šňůru nekonečnou řadu od svítání k půlnoci až pro královnu smutnou a v nich rytířský svět ožil dávný... Druhý den, že čas už neubíhal, dívenkám dal tančit před královnou vzdušné tance v šatech pavučinných, sám jim na svou mandolinu klepal rhytmy bujné, od svítání k noci, unaven až mdlobou pousínal... Královna však mlčí... Dravci oči zelenými drahokamy hoří, ztajená tam pomsta mlčí, mlčí... Hrozným zívnutím čas odměřuje, čas od času dělí jako propast, jež se v neznámo kams otevřela... 28 Třetí den však čas už nehýbal se, zdál se věčně dlouhý, k sešílení. Strašný hlídač marně usiluje ptáti se cos, neb jen slůvko říci, dojatým jí hlasem vyprávěti... Touží, vzpomíná si na dny mládí, na hrad její rodný, na labutě plující kdes po jezeře spícím v černém lese pod sráznými svahy, kam se s propastné hrad díval výšky. O hodech a tancích, o výpravách družin vítězných a o rodičích jejích vypráví, ba zdá se, všecko dnes že prožil to, jak prožívá jen, vyslán-li byl člověk do ciziny v prvním vnímavém a krásném mládí... Královna v den prvý, druhý, třetí mlčí, mlčí, neposlouchá, mlčí a zas mlčí, slyší hudbu, tanec, nekonečné slyší vyprávění, nekonečnou trpí, strašnou trýzní... Hlídači je hrozně, k sešílení;... pak dny jdou, kdy oba mlčí, mlčí, loutna padá, rozbíjí se s třeskem... VI. VI.
A ten hlídač, když už šílel hrůzou, s královnou co měl by počíti si, sám se zděsil těžké služby svojí, 29 služby těžké, v řemeslo jež hnusné po nocích a dnech se proměnila, na kolena vrh’ se před ní, prosil, aspoň slůvko jedno aby děla, jedno slůvko, života hlas pouhý, slůvko jedno, třebas nejkrutější aby vyřkla na důkaz, že žije v světě stejném jako on i lidé... Těžká služba za úkol mi dána, smysly moje mate, srdce děsí... Královno má, buď mi milosrdná... Královno má, přimluv ty se králi, aby zbavil mne té strašné služby, děsnější ta služba nad vězení, bolestnější chvíle nad mučení, tady teprv cítím, s tebou zavřen spoluvinu svou tvém na trápení... A ten hlídač, když tak šílel hrůzou s královnou co počít, pohnula se... Usmála se, jak by náhle zjihla zázrakem a jak žár horký k němu dul by, života zas palná žízeň na rty jak by vstoupila jí, v očích nová naděj prosvítala jasně, zkrásněla a ovečka jak tichá dívala se na trapiče svého... Proto snad, že ozvalo se srdce, vybrala se z tuposti své němé, takto děla k mučiteli svému hlasem temné vůně violovým. 30 Hlas když tak zněl, každého si získal, kdo jej slyšel jednou vyčítati: Kdyby těžká byla ti tak služba, tož bys, mučiteli, nemučil mne, tož bys osívati nedal, vláčit darované po buřiči lány, po svém příteli i mém, kdys dobrém, krále protivníku však až na hrob. Kdyby těžká byla ti tak služba, mučitel ne, chrabrý byl bys mládec, osvobodil bys mne, sirou ženu, abych nemusila s králem žíti, nikdy nemusila, nikdy sedět s hrůzovládcem svým a ku posměchu lidem, tvářiti se za to vděčnou... A co takto sladce hovořila, hned mu srdce volněj poskočilo, strašné chvíle měnily se v žaly, žaly v soucit, soucit v trpkou rozkoš, litující čin svůj, ale marně hledající pro královnu spásy, spásy královně i spásy sobě... Líbezněji jak se usmívala, první den kdy minul od té chvíle, nemoh’ na ni zříti bez úžasu, druhý den k ní láskou smutnou vzhořel, třetí den jí šeptal lásku svoji... To jak dosáhla svých strašných sítí zaplétáním, krutěji si hrála 31 s jeho srdcem a tak drásala je unylými, bezmocnými slovy: Hlídač jsi ty strašný, dnes neb zítra půjdeš ke králi, mne zradíš, vím to. Raděj dřív jdi, neprodlužuj lhůtu. Nelze-li mne osvobodit, marná láska tvá je ke mně, je-li nutno s králem žíti, po boku mu kráčet, láska tvá je mrtva, aneb umřít musí jednou vlastní krále rukou, ubohý jsi, nelze osvobodit, nelze milovat a nelze zradit,... ubohý, a jedno z tré těch věcí tvým i mým je osudem a koncem... A jak královna naň hledí, hryze prsty sobě v krutém přemýšlení, duše zrak tkví na přeludu vzdušném... VII. VII.
Ubíhá den, ubíhá den druhý, hlídač váhá jako přikouzlený, nerozhodnáť mučí spánek jeho slova vděku, ku králi jež cítí. Vděk ten tráví vášní pološero, smývá plamen, šlehající prudce, živen sliby královniných očí, nad vše oddanější líbezností jejich slov, jež zvučí písní ptačí... 32 Královna, žár cítíc vzplanout taký, velikýma očima se dívá, dmýchá v něj a ustydlé své srdce na něm hřeje, přání dávná všecka jako kruté sny mu vypravuje po bezesných vznikající nocích:... Hlídači můj .strašný, neúprosný, zdálo se mi k ránu, král že zabit. Král že zabit, k ránu se mi zdálo, dýkou, podobnou tvé dýce štíhlé... Ale nebyla to dýka tvoje, tebe nelze milovat, jsi strašný. Nebude to dýka tvá, však toho, jehož srdce mé si zamiluje. Zdálo se mi, spojena s ním budu, na věky s ním půjdu, blahořečíc za svobodu, za život a lásku, za odvahu, že mne zbavil hrůzy mladá léta do hrobu až vléci s nenávistným srdcem ku člověku, – vždyť mi zabil to, co nejdražšího, přátelům mým zabil vše, co smělé, nad svědomím věřících se rouhal, cudným šlapal ženskost, soucit, něhu... Ač v mém srdci dávno, dávno mrtvý, zdálo se mi k ránu, král že zabit, a že ten, kdo dýku přinese mi kouřící se ještě horkou krví, tomu osudu že volbou slepou ženou stanu se i otrokyní. 33 Hlídači můj strašný, usmívej se, strašný hlídači můj, jdi a vyzraď králi sen můj dříve, než se splní, vyzraď srdce mého pokušení,... líp mi bude umřít, než se trápit... Prsty sobě hlídač v koutě hryze, kouzlem hrůzy, ohromením mlčí, zmaten nadějí a nejistotou výzvy skryté do snu příšerného... Královna tak chví se po svých slovech jako bříza, vítr když ji schýlí třesa všemi větvemi a listy, krutost v ní tak couvá přemožena... Prsty sobě hlídač v koutě hryze, na kolena potom před ní padá, lačnými rty ruce její chytá: Děsný sen tvůj, královno, a nikdy nemá se už taký sen ti zdáti... Smutnáť služba za úkol mi dána, těžší tím, že srdce moje hoří láskou k tobě a má mysl šílí. Děsný sen tvůj nevyjde mi z hlavy, vrah že rty tvé rudé líbat bude, tělo obejímat, v oči zříti dlouhé hodiny, tvým bude věčně. Královno, tvůj děsný sen mne trápí, vrah že rty tvé rudé líbat bude... 34 Královna se dívá naň a hlavu hladí jemu, chlácholí jej, šepce, dítě jak když uspávají matky v spánek tvrdý, dlouhý, somnambulní... Usmívá se tiše... Vrah že pouze bude líbati rty její rudé?... VIII. VIII.
Noc když vzešla, hvězdy okny chodeb lesk svůj kladly na dlaždice chladné, mlčelivé tichem pozdní noci. Obět velká, odměna je větší. Pokušení dlouho obcházelo, hlídač strašný než se vypotácel s rukou na jílci své úzké dýky... A když tajemný krok jeho zanik’ dlouhou chodbou, královna v smích tichý, křečovitý, nenávistí plný propukla tak na mžik, na vteřinu jako chorá, zapomnít jíž nelze, ušlápnul-li někdo její lásku. Čekáním se zornice jí šíří, srdce buší divě, tak se sní jí: Střez se, králi! V tuto právě chvíli, noc když mlčí, střez se, rozpomeň se na hroby, jež čerstvou hlínou voní... Manžele můj, králi, tys též zabil, zabil jsi, co nejdražší mi bylo. Mrtví dlouho v hrobě mstu svou tají. 35 Mrtví tají mstu v svých moudrých očích. Nedají spát živým do té chvíle, dokud msty své útky nedopředou jako pavouk ve tmě číhající... Hlídače jsi dal mi strašlivého, ale on, že nemohl mne vraždit, sliby lásky jsem jej dochovala na tvého, ó manžele můj, vraha... Dlouhý cvik to přetvářky a hrůzy, lži a klamu. Dlouhé dny to, noci... Teď se hlídač můj už vrátí, vrátí, s dýkou, na níž kapka krve rudé ještě viset bude,... teď se vrátí, bude bledý, mlčet bude, sklenný šílet bude zrak... a já to chtěla... Nechť vše skončeno je, nechť však nezví, jak jsem zklamala ho, nechť je skryto, hnusný nástroj msty jak protiví se... Jednou jen lze milovati silně, pak buď živořit jen, nebo nežít, není-Ii zač vítězit neb zemřít. Rty se chvěly jí a náhle děsem větším rostly chvíle v nekonečno. Zraky vytřeštěné na veřeje upialy se, sluch jak potopený v ticho, zděsil šeré kouty duše každým chvěním, hnutím nejjemnějším od zrníčka odvátého písku... Pak... co plíživé a tiché kroky blížiti se zdály... nedýchala... 36 pak, když dvéře povolily tiše, úzkým otvorem když hlídač strašný vsunul tělo svoje, z jeho hledu šíleného těkavá šla hrůza, dýku když dal padnout u rouch jejích, z konce jejíž rubín krve zkanul,... když se před ni vrhnul, hrůzou podťat,..podťat,... – – – zdvihla teprv ona s velkým klidem osvobození tu dýku, v srdce vetkla si ji prudce, ku strašnému hlídači, teď milenci i vrahu děla: Mrtva jsem. Tak lze mne líbat. 37