U TŘÍ LIP
(Boženě Němcové.)
Ty rysy bolest vymodelovala,
rty sevřené chtí umlčet ji snad?
však v očích jak by hořkost v úsměv tála,
naděje svítí z budoucnosti lad?
Ten život stvořen pro břímě jen kříže
pod hesly „národa“ a „svobody“;
k nim láska nejsladší to srdce víže
a touha nedočkavá: „Bože, kdy?!“
Hle, čelo pne se jako klenba dílny,
kde myšlenek shluk jak by stále hřměl,
co duch té ženy heroické silný
vždy znovu v zoufalosti v boje šel.
Ať strojil Osud úklady jí běsné,
azurných perutí se nedotek;
ať srdce zlomeno, dál spěla přes ně
k národa vzkříšení svůj celý věk.
Nezřela jitra jeho, vděk své touze,
červánkem úsvit nezkropil ji skráň;
na desce náhrobní jen zahrál dlouze,
sypaje růže, růže lásky v daň! –
29
V ruch Příkopů se tady vposlouchala,
rty sevřené, jak bály by se ptát,
co hořkost v očích jak by v úsměv tála,
v němž naděj svítí: „Naplnění snad?!“
30