Hlas volajícího na poušti (1938)

Xaver Dvořák

Diplomatická verze Ediční verze
HLAS VOLAJÍCÍHO NA POUŠTI
1]
4] XAVER DVOŘÁK
HLAS VOLAJÍCÍHO NA POUŠTI
Praha 1938
5]
ZA HAVLÍČKEM!
Spasitel jednou za věk vždy se rodí, je milník, ukazatel pravých cest, směr pravý označuje v proudu lodi jak ze souhvězdí nebes jedna z hvězd! Jest opovržen v života zde shonu, kamení proti němu zvedá rod, hlas jeho zní jak na poplach hlas zvonu v půlnoci obyvatel do dřímot. Jak na poušti on novinu svou káže a zvěstuje své evangelium; křik jeho burcuje, hlas noční stráže: opustit lože, konec vašim snům! Však jeho úděl pro vždycky je stejný, být nepochopen, zášť a nevíra, být za znamení – neb jest neochvějný! – jemužto obecně se odpírá. A posléz žalář, kříž neb šibenice! po nich pak teprv sláva vzkříšení, když náhle, jak by ducha zřítelnice se otevřely – porozumění! – 7 Ty sám, z nich jeden, stejný’s osud prožil! dnes jméno tvé však rodu za heslo, nám nový život proudí z něho do žil a ke svobodě ducha povzneslo. Lesk jména tvého jako posvěcení dnes leží na nás, vyvolený lid, zem naše, ta je země zaslíbení a národ práv, v ní kralovat a žít!... 8
VÝROČÍ
Jsme! trváme, kde byli naši Otci! Vlast jejich nazýváme zase „svou“. Kde byli bychom tvojí bez pomoci, ó Bože, vzývaný jich modlitbou! Tys viděl jho jich, bylo příliš kruté, zrak v slzách, jenž se zvedal do oblak; však přes tyranů srdce nepohnuté tys k břehu Svobody náš řídil vrak. Těch chvílí sladkých nezapomeneme, to vydechnutí volné poprvé; my líbali jsme prach té volné země, volnosti cenu znali teprve. A nejsme chladnější dnes ve výročí, nám srdce v citech jak by vzeplálo; vše mluví díkem, rty i naše oči, jak by se na nás nebe usmálo. Ó Bože dobrý, známe svoje chyby a také bludná scestí svojich stezk; ach, kde jsou naše tobě dané sliby, jak spravedlivý do nás je tvůj stesk! 9 Ať na nás padá trest tvůj, jednotlivé, ať nesem pokuty tvé my svých vin; jsme třtiny, na každý van pohyblivé, však pro nás neruš nejkrašší svůj čin! Chcem nésti pokorně a velmi vzdaně, co zasloužili jsme, soud přísný tvůj; však snažně zvedáme své k tobě dlaně: Vlast naši netrestej, však – pomiluj! Zem zachovat rač „naší“, národ volný, tvých Vyvolených kdysi rodnou vlast; ne náš, jich proseb slyš hlas neodolný – však našimi se skutky nedej mást! 10
PROGRAM
„Tábor je náš program“, ten jste pustili; je to romantické, pro kratochvíli! Co jste sedli za stůl v pevné posici, zas to vedete už v staré tradici. Jaké vlastenectví z blouznivých dob těch? staré pergameny jenom pro posměch! Co ty boje? hesla? šibenice zjev? pro Židy a Němce, co nám pili krev? Přikládali kdysi nám jak Husovi, na hranici otep, nám zas okovy. 11 Nezapomínáme, však se nemstíme; svaté právo hostí, my však ve svém jsme! – „Tábor je náš program“, ten jste pustili; na Švýcarsko, nevím, kdo nás chytí-li. Švýcarsko je program pro Švýcarsko snad – a my nedáme se nikým prodávat! Pane presidente, promluvil jste vy, a my počkáme až – národ promluví! 12
VÁNOCE V ČECHÁCH
Přišel, přišel před dvanácti lety Spasitel jen pro jméno, přišel si jen pro věno, v porobě zas žiješ, národe ty! By, je ještě horší, nežli byla; osudu ta byla běh, pro tu, hle, jsme za posměch: ta nám zbyla z vítězného díla! Ještě tváříme se jako páni, plané jsou však rozkazy; v srdcích to až zamrazí: vlastním v domě jsme už potíráni! Ani pulpáni už, čtvrtláníci, do podruží půjdeme; páté kolo vozu jsme, naše řeč? stát? Stydíme se říci! Vavřín zvad’ nám, zas jsme spřeží chudou, nad námi zní poháry: slyšíš? Němci s Maďary o tvé dědictví se dělit budou. 13 Spasitel náš zved’ se do výsosti, jeho dílo pouhý sen; bylo? nebylo? tvůj den potopil se zase do temnosti. Věčný advent vzdechy naše plodí, – zpěvem vánočním zní chrám – nevykoupíš-li se sám, Vykupitel tvůj se nenarodí! 14
ČECHOVÉ, SPOJME SE!
Konečně láska promluvila a rodu ozvala se krev, jakby se paměť obudila a touha tryskla do všech cév! Stesk jal náhle nevýslovný, kam zašel který bludný brat; zda osud jeho nám je rovný, zda svoboden je posavad! Či ujařmen-li od tyrana a v utrpení nese jho; zda důstojnost v něm pošlapána národa neodvislého! Ať ví, že za ním národ stojí, za jeho práva zdvihne hlas a podepře ho láskou svojí, i posilní ho pro zápas! Přes dálky podáme si ruce, přes more šíř a pohoří, ať krev v nich zakoluje prudce a láskou srdce zahoří! 15 Ať na Vlast svou se rozpomenou v pohnutí vroucně, na domov, synovskou láskou zanícenou na mateřštiny sladkost slov! Ať za večerů v rodin klínu svým dětem vypravují pak epopej slavnou její činů s rozchvělým srdcem, v slzách zrak! Ať neodrodí se tam v dáli, se neodštěpí letorost, by k slávě rodu rozkvétali krev krve naší, kostí kost! Ať roste rod náš přes hranice, přes moře šíř si, přes řeky, však Vlasti své se nezcizíme, věrni jí na smrt, na věky! – Leť, hlase náš, a burcuj prudce svědomí české, slábne-li, jak řetěz bratrsky spněm ruce: být Čechy, ať jsme kdekoli!... 16
K PROTESTŮM SLOVÁKŮ!
Teď promluvilo srdce vaše, toť hrdinský je posléz čin; co tajilo se na dně plaše, teď vyšlehlo, plam, ze hlubin! Co brání ještě ve pohnutí si klesnout v bratří objetí? nač vzpírat se dél, když to nutí, říc’ slovo, jež nás posvětí? Tak dlouho stáli jsme si chladní jak nepřátelské tábory; vás štvali nepřátelé zrádní, jim na vzdor spojme prapory! Radostně nad námi ať vlají, jsme nerozluční pro zápas; zjasní se nad našimi kraji, Vlast jedna navždy spojí nás! Čech, Slovák buď dnes svazek pevný, od Šumavy až do Karpat, a odpor skrytý nebo zjevný dovedem my už ušlapat. 17 Paž k paži, bok se k boku staví, ať sdružen prapor svrchu vlá; Československo, k metám slávy, teď, ať nás Osud zavolá! 18
VÁM ČEST!
To čin byl jednou heroický a skvělý v našem prostředí; až posud slovo bylo vždycky jen pouhé slovo, jež se dí. Jež vane a se rozeptýlí jak povětřím hrst pápěří; ať slib, ať hrozba promluví-li, jimžto už nikdo nevěří! Šik mužný je dnes vaše strana, nad niž se jiná necení; snad s vámi dočkáme se rána, jež první sen náš naplní. Okřálo srdce od naděje, jak červánek by nebem šleh’, konečně zase chvíle zde je, národních legend, jedna z těch! Jak by z těch pomníků zde všady sestoupil mužů slavný řad, ty tvrdé hlavy, jmout se vlády, co právo naše, dobývat! 19 Jistoty pocit jde nám hrudí: semknout se v nové legie, zanítit nitro, které studí, jak v Čechách jednou ať zde je! 20
ZPĚT K RAŠÍNOVI!
S tebou pominuly doby reků, byl jsi z posledních a větší všech; sen tvůj hoden byl věk přežít věků, Věštců národa měl tvůrčí dech! V tobě o nové snil národ dráze, vzkřísit dávný Otců majestát, a my cítili jsme v tuše blaze, v čele Slovanů že budem stát! Naše epopej že nekončí se, novým velkým dějům že jde vstříc; nadějím jsme sladce oddali se, jako země jarem zkvétajíc. Tys však padl rekem na bojišti a tvůj prapor, nebyl kdo by zved’; přišel „homo novus“, plán tvůj tříští, „Němci do vlády!“ slyš heslo hřmět! A juž těžkou ruku Germánovu cítíme Čech na osud se klást, na sobě pak mdlobu otrokovu, ne a ne ji, jak ty, s sebe střást! 21 „Rašín! Rašín!“ to buď naše heslo, národní jen smí být ten náš stát; „Rašínem“ zas ten, kdo chopí veslo, národ za ním pak „muž jeden“ stát! 22
PRÁCI ČEST! („Za práci pro Vlast se neplatí!“ Rašín.)
Práce píseň zpívám: „Práci budiž čest!“ s přírodou v ní splývám, slyšíš ruch se nést? Kamkoli jen kročíš, obrátíš svůj zrak, jako v dílně zočíš pohyb, práce znak. Jak to z půdy raší, strom je samý puk, na té zemi naší jak by na sta ruk! Jak by jedna druhé spěla na pomoc a to v kázni tuhé, ať je den či noc! Stejně zapjati my vesmírný v ten kruh, jařmo práce s nimi nesem jejich druh! 23 A nám kletbou není, požehnáním je, v chleba se nám mění, obveseluje. Ba, nám není třebí „svátku práce“ snad, bylo nejlépe by „prací“ čest jí vzdát! A té nejvíc z všeho, která „pro Vlast“ je, srdce z horoucného, jež ji miluje. Plijem v dlaň, jež v póse hrdin béře plat, jížto zachtělo se zasimulovat! Za ni není platu, dá se ze srdce; za to na odplatu, „čest jí“ nejvíce! 24
TÉ NEJDRAŽŠÍ! (K svátku matek.)
Matka! matka! jak to sládne na rtu, v srdci, strď a med; i když bylo jak led chladné, roztaje jak v jaře led. Jak by tajné okouzlení dýchlo v tvář a pohled náš, jaké slavné proměnění: chladný, ty se usmíváš! Bezmocný jsi k tomu slovu, kde se vzala něha něh? měkký’s jako dítě znovu a ty slzy v pohledech! – Na Matku já myslím matek, jaké hnutí teprve; sladkých citů vroucí zmatek přelévá se do krve! Rozpřahuji v šíř i dáli svoje ruce k objetí: Ty, má Vlasti! zrak se kalí, k srdci přižeh’ bych se ti! 25 Co ti podat v svátku chvíli místo z květů kytici? které láskou k tobě šílí, dám své srdce hořící! 26
U HROBU TŘEBÍZSKÉHO (Na Vyšehradě 27. 5. 34.)
Zas tě vidím, drahá hlavo, jak jsem vídal v semináři, něhy úsměv na tvé tváři, ale v očích stesk a lkavo. Bolest s láskou snoubila se: „Vlast!“ a už to v srdci sládlo, „poroba“, hned mrazem záblo, slza v oku perlila se. Šlo to mračno jak tvou duší, národa vše utrpení, tobě, Věštci pokolení, třistaleté jho jež kruší! Prošel jsi ty všemi ději od té naší Kalvarie, nesl’s ten kříž v sklonu šíje, padal’s pod ním v beznaději. Stigmata jsi nesl všecka Matky svojí křižované, každá rána v tobě plane, v tobě bolí – v srdci děcka. 27 Nejraději umřel bys s ní, bílou hlavu v jejím lůnu, než zřít zbavenou ji trůnu, jak ji rabství hanbou třísní. Viděl’s, jak je širým mořem bolest její, v posměch katů jak sám Kristus ve šarlatu, a tvé srdce – puklo hořem!... V tom tu u nás rozdnilo se, procitli jsme ku Svobodě; samé růže po tvém hrobě červánků jak v ranní rose. A my přišli povědět ti o té slávě Matky naší, jak to u nás všecko raší, o tom štěstí jejích dětí. Buď ti nyní lehká země, usmívej se v tom snu sladce, co my věrnost naší Matce na tvůj prach tu slibujeme! 28
U TŘÍ LIP (Boženě Němcové.)
Ty rysy bolest vymodelovala, rty sevřené chtí umlčet ji snad? však v očích jak by hořkost v úsměv tála, naděje svítí z budoucnosti lad? Ten život stvořen pro břímě jen kříže pod hesly „národa“ a „svobody“; k nim láska nejsladší to srdce víže a touha nedočkavá: „Bože, kdy?!“ Hle, čelo pne se jako klenba dílny, kde myšlenek shluk jak by stále hřměl, co duch té ženy heroické silný vždy znovu v zoufalosti v boje šel. Ať strojil Osud úklady jí běsné, azurných perutí se nedotek; ať srdce zlomeno, dál spěla přes ně k národa vzkříšení svůj celý věk. Nezřela jitra jeho, vděk své touze, červánkem úsvit nezkropil ji skráň; na desce náhrobní jen zahrál dlouze, sypaje růže, růže lásky v daň! – 29 V ruch Příkopů se tady vposlouchala, rty sevřené, jak bály by se ptát, co hořkost v očích jak by v úsměv tála, v němž naděj svítí: „Naplnění snad?!“ 30
NAŠEMU ZAHRANIČÍ
Sem ó zraky, srdce vaše sem, já jen dědičná jsem vaše zem, vaše rodná země z tisícletí a vy, kdekoli, mé rodné děti! Ať vás zaved’, kam jen, světa duch, šiky osvěty či práce sluh, předvoj národa jste a své země, vaše kořeny tkví v něm i ve mně! Neste bez poskvrny jeho štít, vlajku jeho nechte zazářit; „svůj“ jste národ v kraji země cizí, ryzí jazyk, jenž se neodcizí! Osudu nás síla žene vpřed, dobývat a růst a mohutnět; cokoli ať úspěch váš kde sklidí, byť jen píď, je navždy českou pídí! Mladost, která v rodě raší v nás, určuje nám metu, slávy vzkaz, na Evropy širém na prostoru pozdraviti jednou Slávskou zoru. 31 Sem ó zraky, vaše srdce sem! já jen dědičná jsem vaše zem; ve vás vidím vzcházet máj svůj vonný, schopnost cítím, rodit miliony! 32
NOVÉ GENERACI
Mladým zpívám, jim má píseň zní, ve vás rod se obnovuje; zdřímnem-li pak v stínu thuje, vy dál spějte k velikému dni! Do vás přelívá se svatý žár jako vatra Vestalina, jenž nás s předky, věčný, spíná, ve vás budoucnosti naší zdar. Vámi jdeme přes staletí vpřed, vámi sen náš vtěluje se, až jej pozdravíte v plese skutečností sladkou naposled. Vy jste do národa poselství, vy jste jeho apoštolé; vaše žeň buď bez koukole, Ducha oheň nad vámi se skvi! Důvěřujem, tisknem vaši dlaň, přišla vaše doba, je tu! v slávě rodu viz svou metu, neb den přišel, jenž vám káže: Vzplaň! 33
KONFESE
Jen z čisté, ryzí lásky všecko, nekupčím, neprodávám; vlast naivně miluji jak děcko, vše, co mám, vše ji dávám. Ji vidět posléz vítězkyní, jak Simeon rád zemru; ať ona skví se „Svoje“ nyní, já zůstávat chci v temnu. Ať ona jen má všecku slávu a moc a obdiv světa; mně stačí, v klín ji složit hlavu, nad mým-li hrobem zkvétá. Co jsem, to vše jí zasvěcuji a má je bolest její; ať rány, jež jí zasazují, v mém těle krvácejí! A proto stálá hořkost ve mně, že pořád ještě není, čím měla být ta drahá země, ráj český po vzkříšení! 34
TYRŠOVI!
Co stvořil’s, mezi námi kvete, s národem duch tvůj zůstává; jen Tebou zlomil jho své kleté, že volný – zásluha je tvá! Vdech’s nový život v tělo jeho, krev jeho rozproudil, že zmlád’; uzdravil’s ducha nemocného, jarostí doved’s rozehřát. Lví silou, v kleci uvězněný, že doved’ mříží její třást, rozlámat pruty její stěny a splácet nenávist a zášť! Mdlá srdce hned se vzněcovala a dala tušit, dní se den; po zimě jak by okřívala příchodem Vesny, jako zem. Tvé jméno na rtech tisíců je, dojat, se národ k tobě zná; Tobě dnes chvíli zasvěcuje, však bez konce Tě vzpomíná. 35 Neb žiješ v nás jak ozářený svých zásluh věčnou oslavou; syn národa jsi nesmrtelný a celý národ obcí tvou! 36
JUGOSLAVII!
Ty jediná všech ze slovanských větví, ty nedovedla’s zradit; jsi ještě útlá, žiješ svoje dětství, tvá láska je však granit. Svůj prospěch, zisk ty nechala jsi stranou a neznáš sofistiky; ty věříš ještě, že se divy stanou tam na severu – díky! Ty sněhy rozplynou se a z té zimy, zas jaro usměje se; záhony Božím divem rozkvetlými ten hřbitov přikryje se. Ta země skvělých našich bohatýrů nemůže, neumírá, ty jediná všech zachovala’s víru v hrob, jenž se otevírá. Až masky lotrů spadnou jen s jich tváří a na sloupy se zvěší, z těch, kdo s jejich zločinem se páří, se nikdo nepotěší. 37 Jen ty z všech jediná v tom zmrtvýchvstání zazáříš slávou spolu, poneseš pro věk věků na své skráni věrnosti aureolu. – – Rus udeptaná zas se k slávě vzmuží, na prestol vstoupí Velká, na skráni vavřín, pod nohou květ růží, Máť Osvoboditelka! Buď zdráva, hrdá Jugoslávie, ty, slyš rozjásané hlasy, jdou dušené ty vroucí slávské vzněty z Čech k tobě, dome spásy! 38
ŠTURSŮV „RANĚNÝ“
Jedinou ranou zabit je sen tvůj gigantický; smuteční hranou teď zazvonily nad tebou i nad ním vystřely děl a oheň granátů s výsměchem chladným a v pušek staccatu. Zlomené ruce žaloba nebi, výkřik lidský v divoké muce, že neuzřel, zač bojoval a zmíral, zač tekla jeho krev v tu cizí zem, co obestíral stín smrti závojem. – A přece vzešel naposled sen tvůj gigantický; čas krátký přešel, Svobody hlasem svět se divem křísí, nad hrobem tvým pout puká milion, ikonou ty jsi, životem je tvůj skon! 39
ČISTOU PRAVDU! (Slovákům)
Čistou pravdu! jste jen samé sváry, stále vedete si jen tu svou; což se nikdy nesmluvíme? vari! unavili jste nás svojí hrou! Pořád autonomii jen samou, pyšně vzali jste si do hlavy; zatím nevidíte, před čí tlamou rozevřenou přem se my a vy! To je sjezdů, řečí, vytržení, láska tisíckrát se ujistí; ale dál se bijem rozčilení, až se stanem cizí kořistí! Němec nemluví, však dobývá si, jak mu Švehla návod dal; aby viděl dnes ty cizí rasy, jak nás tlačí, že nás zaprodal! Dávno jste už mohli dostat jednou pod střechu svou autonomii, mít jen státníky, ne nedovednou chasu, slavomam již opíjí. 40 Dokázat jen, že to prospěch Vlasti, líní, neutíkat od díla; což vám chceme osidla snad klásti, když nás jedna Matka zrodila?! – – Nuž, teď svorně, Slávie ó syni, stejně její rodní, jako my; mužsky podejme si ruce nyní, jak nám velí čest a svědomí! Dobývejte si a dobudete, s co jste, všechen dědičný svůj díl; společná Vlast však ať dětem zkvete, rodní, zapomeňme na rozdíl! K čertu pošlete své prostředníky, jimž jde spíše o biskupský kment, my se vyrovnáme, bohudíky; a teď – do vlády a v parlament! 41
VIGILIE
Divná nás jímá něha, z těch ze šestnácte let, po něčem stesk v nás lehá, přivolat sen náš zpět?! Tu sladkou první víru, to okouzlení dne, ze Svobody a míru pýchu, jíž srdce žhne. To všecko opojení, jež celou zemí jde a smutek v radost mění v oživlém národě. – Dnes ve vzpomínek příval ten den je smutku vzkaz, flór černý jak by splýval ten dávný přes obraz! 42
HLUČÍNSKÝM!
Máme srdce, vzpomínáme, cizí ruka jak vás láme, oklešťuje český kmen. Každý výkřik rána k hrudi, s vámi jednu bolest budí, vynucuje jeden sten! Každý nátisk víc nás druží, víc nás činí také muži, zoceluje českou pěst; co je naše, nevzdáme se, ani píď co obsáhne se, zlobě neuhneme z cest! A váš Hlučín drahocenný, nejsladšími vítán jmény od nás, zpronevěřit snad? Srost’ už s námi jedno tělo a nás, komu by se chtělo, nikdo nevypudí ztad! 43 Nenabyli jsme vás lehce a teď se nám ztratit nechce, co jsme krví vážili; ruce naše v kruh se pojí, Hlučíne, jsme hradbou tvojí, byť to krví platili! 44
CHVÁLA ČESKÉ ŽENY (Paní Renatě Tyršové)
Vždy po bok reku stála Česká žena a v boji, hrda, nesla jeho štít, vždy pro Vlast hořel také její cit, kde muž i ona září proslavena. To dojímá, je národ pyšný na to, a jinak hárá láska k Vlasti v nás, a rozjaří to, vidět pro zápas hrdinstvím také líce ženy vzňato. Z rtů líbezných znít slyšet boje hesla a v rukou něžných vidět mávat meč za drahý národ, za oteckou řeč, jak by se srdce mužů nepovznesla! Boj náš ten není ještě dobojován, v „své“ zemi vlastní nejsme ještě „sví“, však s vámi jisto naše vítězství, neb dosud sjednocený není Slovan. Duch Táborský z vás ještě nevyvanul, jak v pramateřích dosud ve vás žhne, jen s vámi naše šiky vítězné uhájí na píď zem, kde děd náš stanul. 45 Váš heroismus srdce nesmrtelný, jenž velí v obět vše dát, co máš, to, svůj život, jak Vy, paní Renato, a jako Slovanky, vy České ženy! 46
NA VOLYŇ!
Je to jako při vzkříšení; co jsi těžce oplakal, hrob ti vrací, mrtvé není, marný byl tvůj žal. Je to jako při shledání, čeho’s nemoh’ oželet, vrací se ti z nenadání, krašší na pohled. Volyň, Volyň, myslím na tě, nejvěrnější, nejdražší, žádná zloba nezmohla tě, sotva odstraší. Bylo nám tak v duši měkce, když jsme tiskli dlaní dlaň, slzy bylo zříti chvět se vaší lásce v daň! Tak už jedno zůstaneme proti všem jak svorná hráz; jeden rod a jedno plémě, s vámi je nám snáz! 47 Zříme do své budoucnosti, s nadějí a vírou v ni, hrdi vaší nad věrností: „čest buď Volyni!“ 48
EPITAF HRDINY (Ke dni 5. ledna Al. Rašína)
Ten čin už zevšedněl v dní toku a krve stopy vybledly, neb v pochlebenství jeho soků hlas chvály slabý zní a mdlý. Však v paměti nám gigantická vyrostla jeho představa; je mythus postať jeho lidská, lesk heroů mu zjednává. Jak posel s nebe sestoup’ s hůry, nám Svobody stát založit, rozplašit zloby všechny chmury a do základu krev svou lít. Pak navrátil se do výsosti s vavřínu věncem, bohatýr a strážce naší budoucnosti, pro naši slávu, rozkvět, mír! Václava světce, slavných králů druh rovnorodý družiny, těch našich světlých ideálů, již stvořili nám dějiny! 49
DĚTEM Z POŠUMAVÍ!
Srdce se pohne, rozechvěje tím bolnosladkým trnutím; tvá útlá větev přišla, zde je, ó Praho, přitulit se k svým! Po lásce touží, všecka sstydlá, zmučena cizím ústrkem, by rodičku svou chtivě shlídla, rozkvetla jejím úsměvem. By jednou cítily se doma a vletět Matce v objetí, jí dotknouti se vroucně rtoma: ta chvíle ať je posvětí! Nám rostou z nich tam na hranici budoucí tvrze, střílny, věž; zapal jich srdce milující k národu láskou, k sobě též! Ať vzpomínají věk a léta na chvíli dnešní dojemnou, na srdce matky, v shonu světa, ať nikdy nezapomenou! 50
MLHY NAD VLTAVOU
Ten pohled kouzlo jedinečné a srdce vždycky uchvátí, z Vltavy slyšet hlasy věčné, jež svádějí tě dumati. Je Praha v mlhách, propadla se; jsou mlhy za rám napjatý, kde rýsuje se na obraze stín Prahy panoramaty. Jak z minulosti vyvstaly by, se šeří Víta monastýr, hrad královský a Petřín libý, kol střech a štítů pestrý vír. Co zdola vlny vyprávějí dob slavných předků děje ti nad letopisy dojemněji, že bráníš marně dojetí! Jak je ti svatá tvoje Praha a v kouzlo své tě zapřádá, až srdce uvěřit se zdráhá, že slunce její zapadá! 51 Pochybovačnou víru křísí, naději slabou rozvíjí, slavnější ještě, než-li kdysi, tvá láska jen že stvoří ji! Že zaskví krásy její síla a sáhne v oblaků až šeř, že předčí, co báj o ní snila – jen Prahu miluj, doufej, věř!... 52
HRANIČÁŘŮM VSTŘÍC! (2. června 1935)
Přijďte, zasednem si v kruhu, jako sedá k druhu druh; nejsme už víc národ sluhů, splatili jsme – sobě! – dluh. Stálo nás to drahé krve, cítíme to ještě dnes, je-li lépe teď, než prve, sobě děkujem, to věz! Proto je nám zem ta drahá, byť šlo třeba o pídi; na národ, kdo na ni sahá, s kým má činit, uvidí! – Ejhle, naši hraničáři, jsou tu jako na povel! Každý rek, v tvář smrti tváří, na hody jak, v boj by šel! Však to cítí, národ s nimi stojí v jejich zápase; nejsou osamocenými, zadní voj – z nás stává se! 53
VÁCLAVSKÉ NÁMĚSTÍ 1935
Ten kříž už nikdy nezhasne tu, je svátostným jak stigmatem Evropě na svědectví, světu pro stát náš: „Katolický jsem!“ Jak byl jsem kdysi za Václava, za Karla-Otce jeden týž; v tom vrací se zas moje sláva, toť křestné znamení mé: Kříž! Toť mé je druhé probuzení a vzácnější můj ještě den; v něm větší slavím obrození, zas duchem sobě navrácen! V něm stín mé minulosti mizí a aureoly živne zář; duch Otců vrací se zas ryzí a vede národ před oltář! Ten kříž už nikdy nezhasne tu, vtisk’ svátostným se stigmatem a odpovídá hrdě světu hlas z milionů: „Katolický jsem!“ 54
STADION 1935
Je to jako Kalvarie, ale ozářená dnes; nebe, jak když prolomí je, záře otevřený jez! Oltář samý plamen, hle, je, v Hostii, již posvětí obřad mystického děje, Kristus zde je obětí! Stigmata zas krví prýští, otevřen bok do hlubin; na oltáře obětišti dává Sebe, výkup vin! Smiřuje stín minulosti, k srdci svému pne zas most, u oltáře svého hostí pro věky a budoucnost! V statisících zaněcuje pro vždy věrné lásky pal; jako bouř to odtud duje v celou říš: „Náš, živ buď král!“ 55
VSTŘÍC KARDINÁLU VERDIEROVI!
Buď vítán, kníže, naše Praha jásá a všecka Tobě vstříc se pozvedá; radostí rozkvetla vše její krása, věk „zlatý“ Karlův vracet se jí zdá, neb Tebou, kníže, v města naše Pražská Francie vjíždí sladká, naše láska! Karlovy doby! dějin list náš skvělý, kdo nevzpomněl by v mocném pohnutí, jak k hvězdám slávu naši povznášely, zda rozplývat se nás to nenutí?! staletí slavných dech nás v Tobě ovál, svět věří v nás, jenž o nás pochyboval! Duch náš dnes jak by probudil se znova v den Svobody jak a již, zdál se, has’; to kouzlo vaše země v sobě chová a vaše přítomnost je budí v nás; dech Svobody jak znova by nás prodech’, po vnitřních bojích, ó jak sladký oddech! 56 Nám přinesl jste víc než jenom víru, i lásku Francie, bratrství zvěst, v níž jediné dnes záruka je míru a státu našemu lze růst a kvést; kříž, jenž nás drtil, proměnil se v skvoucí – po Bohu Francii buď dík náš vroucí! 57
ZA HYMNOU SVATOVÁCLAVSKOU!
To z hrobu zaznívá hlas předků, zem pod ní duní, tvá, ó slyš, hlas svědků! Vše drahé žije v ní, co nítí v nás city národní, světí vše žití. Co s zemí jednotí i vzájem, co Vlast tvou hodnotí a kouzlí rájem. Z ní radost ssaješ blah, mír v žalech; s ní rosteš v toužných snách i v ideálech. Přísahy polnice to zní ti, přes mez a hranice ji slyšíš hřmíti! – 58 Zni, písni, srdce žhni a zapal, za dar vem obětní ten čistý zápal! 59
„NAŠIM“ NOVÁČKŮM!
Vojáci, vojáci! naše drahé děti, radost a pýcha je na vás pohleděti; pěkně, ej, urostlí, javor u vody, na vojnu jdou si, jak chodí na hody. Vesele zpívají, čapkou zamávají: „S bohem náš domove“, oči ohněm hrají, „však my tě nedáme, pevný jsme hrad“, krok jejich o půdu duní jako mlat! „Jen ať se osmělí naše na hranice, jen ať se odváží, buď jich sebe více, sežnem je na zemi, smetem s podnebes jako klas při žatvě, lehnou ani hles.“ „Pod naším praporem jako lvi se rveme, jedno nám, vítězi, žijem-li či mřeme; však prapor nad námi nepřestane vlát, z mrtvých ruk za námi zachytne jej brat!“ „Vojenský život je veselý, nás řadí pluk co pluk, co jich je, samí kamarádi; hudby a pochody „ráz“ jdem, pějíce, vyběhnou za námi, města, vesnice.“ 60 „Ba i ten pohřeb náš v smutku veselý je, hudba hra dojemně, četa mašíruje; „civil“ se stavějí, panny suší zrak, že jen ten mrtvý se sotva zdrží tak.“ „Nad vše pak krásnější, na válečném poli hrdinně se zbraní padnout ve zápoli, s ranami ze předu v reků řad se klást, s vědomím: za národ, za svůj, za svou Vlast!“ – Vojáci, vojáci, naše drahé děti, radost a pýcha je na vás pohleděti; jak panny urostlí, jabloňový květ: „Pán Bůh vás provázej! na vojnu i zpět!“ 61
ROVERETSKÝ ZVON
Slyšíte roveretský zvon, jak kvílí? slyšíte jeho vyčítavý hlas? zní do svědomí světa, probudí-li v něm lidskost znovu, uspávanou v nás. Slyšíte roveretský zvon, jak stená a bledé stíny vyvolává ven z těch hrobů rozsetých tu, beze jména, krvavé svědky zoufanlivých scén? Slyšíte roveretský zvon, jak úpí? vdov, sirotků to milionů pláč; žal mass v něm vyje pudový a tupý, že umřít by se chtělo srdci radš! Slyšíte roveretský zvon, jak bije tluk srdcí národů v něm na poplach?: „Řev válek stavte, míru melodie ať nad dětmi zní v jejich kolébkách!“ Slyšíte roveretský zvon, jak touží, než v tichém záření hvězd oněmí? co sladká ozvěna se světem dlouží a zmírá: „Pokoj lidem na zemi!?“ 62
ZDAR LUŽICI! (Mladému hnutí)
Život se v tobě hnul a raší, nikdo ho nezdolá už víc, neb dějin duch chce, byste žili, v svůj národ zas se obrodili, zlý sen by rozplynul se v nic! Zář dějin tvých tě věnčí: znáš ji! opájí, vábí: vstaň a žij! a cítíš mízy proud jak běží ti tepnami a život svěží jak pozvedá tvou hrdou šíj! Radostný šum jde drahou zemí, jak les by zčeřil vichru van; mladistvý ruch jde krajem, chce býti Vlasti svojí májem, svůj posléz tady rozbít stan! Rozhoupá zvony srdci všemi jak o mystickém vzkříšení, kdy v hymnech slavných allelují své mrtvé hroby navracují, v div stigmat rány promění. – – 63 Život se v tobě hnul a raší! slovanskou Evropou jde vznět; milion srdcí zní ti v plese, milion hlasů vstříc se nese, slovanský sever, jih i střed: „Vstaň, sestro, slovanskou a naší!“... 64
NÁROD ČI JEN OBČANÉ?
Bývali jsme národ, od Václava bývali jsme český stát; světili jsme tisícletí, sláva! tak jsme byli posavad. Osudy sic přišly všelijaké, „Čechy“ byli jsme vždy přec, Svobody zpět dobyli jsme také jako Češi na konec. Jak šik jsme stáli nerozborně, Evropa nám vzdala „čest“; na to jsme si přisahali svorně, vydali si manifest! Máme na to kolik desek v Praze, pouličních kolik jmen; kolem srdce bylo nám tak blaze, „svoji“! šťastný pocit ten... A teď náhle jako s nebe spadlí, jsme jen směska „občané“? všecky naděje jak v nás by zvadly, občanský jsme stát, vlast ne?! 65 Jak by nepřítel vtrh’ na nás v noci, hlídky bdělé vzkřikly v ráz: naše Vlast ta nebuď bez pomoci, má-li ještě „syny“ v nás! 66
BRADÁČOV?!
Zas mrtev velký muž, ne, titán! ta zem být musí obryně; sám Olymp závistí je zmítán, neb obry vrhá jediné! Zas tryzny, tryzny! v plamů záři, vůz ohnivý, v němž vzlétají, jak kdysi heroové staří, výš v znění trub a šalmají. Proud řečí oslavných hřmí ódy a metafor proud jediný: co mohlo být a jaké škody, že odešli dřív – před činy! By jméno liché žilo věkům, se vryje v kámen nebo v kov; by vzdorovalo času vztekům, kraj kdes se přezve „Bradáčov“! Ta země slavných epopejí, ta reků nesmrtelných jmen! co tyto názvy jenom chtějí pro gigantický synů sen?! 67
VŮDCE NÁRODA „LVÍ HLAVA“! (K vzpomínkové slavnosti na Dra. F. L. Riegra. Z odhalení pomníku Jungmannovi vzpomínka studentská.)
Dnes? ne! jiných dob muž v hlase, v postavě i v síle gest; hlas hrom, postať září v jase, blesku šleh to gesto jest: Bivoj našich pověstí je – hle, tu u Jungmanna zřít je! Mluví, hřmí, se rozohňuje, každé slovo úder v hruď; zem, se zdá, se pohybuje, jak by velel: „Vzbuď se, vzbuď!“ studentů dav jsme jen oči, jak když svět se s námi točí! Toť On, vůdce milovaný, toť ten hrozný bojec náš, Vídni odzvoňuje hrany, do hlubin hlas vniká až; trnem, vznímáme se pláním: Spása naše, s ním a za ním! – 68 Tak jsme rostli, generace; jak bič šlehal nás ten hlas, bylo nám však při tom sladce, Vlast jak laskala by nás: „Pro mne, matku, moje děti!“ jak by brala do objetí! – – Dnes je jinak! jak by hadry ošuměli jsme, ó děs! ne z křemene, z pouhé sádry; „Lví hlava“, co řek’ by dnes! národ tvůj, ó tvůj, kam dospěl? vyhaslé ohniště, popel! 69
SVATÁ CHVÍLE! (K volbě presidentské.)
Prvního presidenta dal nám Osud a vyšší byla moc, jež řekla: buď! my rostli jsme a sílili až posud: jím? sami? vděčně zachvívá se hruď. Však léta přešla, sen jak se svítáním, my za otce jej měli, jak ctí syn; teď osiřeli jsme a teskně za ním se ohlížíme, zmlklí, v duši stín. Nuž, chvíle těžká přišla, volit sami, svůj táhnout los, ne sobě, pro národ; neb duch, jenž půjde nyní dějinami, z té urny vyjde, našich losů plod! Pomněme velkých synů naší Vlasti i slavných králů, jež jme Víta týn; kdo jdete k urně osudné teď, z nás ti, přistupte v duchu jich jak Vlasti syn! Ta svatá chvíle! posvěť vaši ruku, hle, národ čeká, zatajený dech; cítíte chvíle té tu všecku muku, jež vane k vám dnes z celých Čech?!... 70
SVÉMU NÁRODU!
Jen pevně stůj, ať přijde cokoli, Ty v lásku důvěřuj svých dětí a věř, že vroucněji nic nevolí, než pro Tebe být za oběti; než pro Tebe zas lít svých synů krev, stát veždy pevně hradbou Tvojí, Tvou bolestí svůj zapalovat hněv – neb jeden žití svor nás pojí! Jest v Tebe navždycky náš Osud vklet, ať k pádu spějem nebo k štěstí; jen z Tebe vždy k nám mluví, co je svět, jen v Tobě možno růst nám, kvésti! Jen v Tobě cítíme se dětmi být a kouzlo domova nám dýchá; tu jiné nebe je nám za blankyt a jiný květ má Tvoje lícha. Jen za Tebe lze pyšně umírat, tu jiný klid dá tělu země; otcovskou zemí by se mohla stát, snoubí se s prachem z nás i ze mne! 71
MY V DEN 28. ŘÍJNA 1935
Let sedmnáct už přešlo, zrak se stáčí zpět, nemnohých, ale těžkých, ale krutých let; hořkosti kalich též jsme pili, chce vzpomínat se v tuto chvíli: co mohlo být, co mohlo kvést, co vzešlo; co mohlo plody nést a – nepřineslo! Však jsme! a mužnější je v srdcích našich ples, jsou porážky i vítězství jsou také dnes; jsou ztráty bolné, jsou i zisky a kvetou města, kvetou vísky; a nepříteli lest se nepodaří, nejlepší vojsko naše – hraničáři! Jsme tu! a svého nepopustíme ni píď, a naše řeč tu zvoní a stráž její – lid! zem naše! cítíme se doma a lepší právo na ni kdo má?! je posvěcena reků našich krví a otců našich popel, prach ji mrví! 72 Hledíme budoucnosti svojí jasně vstříc, mláď naše dovede jí životy i stříc’, kouzelným slovem „Vlast“ se vznítit, Slovanů předvojem se cítit, kde stanuli Otcové jich stát i sami, žít, bojovat i mříti hrdinami! – Ty, Bože národů, svou milost dál i přej, jenž z poroby’s jej zvedl, zaštiť jej; čím’s chtěl jej v národech svých míti, ať je! dej slávou se mu skvíti; jak tkal jsi, dál tkej jeho epopeje, ať po staletích velký, slavný zde je! 73
PÍSEŇ BUDOUCNOSTI!
To nový věk se naší Vlasti tvoří a letopis čist stře svůj pergamen; zda soumrakem se vpíše sem, či zoří? či schne, či bobtná mízou lípy kmen? Je půda krví synů prosycena, je schopna úrodou zas vyrazit; za námi minulost, jež nemá jména pro jařmo, jež náš posud bouří cit. Jím bičujme se denně ku bdělosti, neb zrada se tu plouží potají; je maskována v tváři loyálností, však bomby pohozené doutnají. Staletý nepřítel se nepřerodí a dravec nebude se v trávě pást; jak žralok táhne za naší se lodí a krokodil, chce chodce pláčem mást. Bděm! nejsme ještě „svoji“ v naší Vlasti, meč Damoklův nám visí nad hlavou; sic správa věcí vyklouzne z ruk zas ti tvou politikou příliš váhavou. 74 A svému Majestátu uč se zvykat, své žezlo třímej pevně tvoje dlaň; dej nové slavné éře rodu vznikat, na půdě Otců neohrožen staň! Děj nový, tvůj, zni světem velepísní, žasnoucí národové, vzdejte čest; o velkém příští svém, v noc, sladce ty sni, v tvář světa velečinům však dej zkvést! 75
?
Hodiny ubíhají, a rychle plyne čas; kdo ví, co v sobe tají, co komu nese as. Jednomu štěstí strojí, druhému jenom žal; jednomu rány hojí, jiné by zraňoval! Tomu kdo jařmo shodil, zas chystá řetězy; kdo v bojích nepochodil, jsou v posled vítězi! Ký osud nám as tají nejbližší hodina, národem být či lájí, jíž hořce vzpomíná?! – Cíl ve mlhách se tratí, zůstane pouhým snem? a dech se v tobě krátí: co lvíče – bude lvem?! 76 OBSAH:
Za Havlíčkem (Prolog)7 Výročí9 Program11 Vánoce v Čechách13 Čechové, spojme se!15 K protestům Slováků17 Vám čest!19 Zpět k Rašínovi!21 Práci čest!23 Té nejdražší25 U hrobu Třebízského27 U tří lip29 Našemu zahraničí31 Nové generaci33 Konfese34 Tyršovi!35 Jugoslavii!37 Štursův „Raněný“39 Čistou pravdu!40 Vigilie42 Hlučínským43 Chvála české ženy45 Na Volyň!47 Epitaf hrdiny49 Dětem z Pošumaví!50
77 Mlhy nad Vltavou51 Hraničářům vstříc!53 Václavské náměstí54 Stadion 193555 Vstříc kardinálu Verdierovi!56 Za hymnou svatováclavskou!58 „Naším“ nováčkům!60 Roveretský zvon62 Zdar Lužici!63 Národ či jen občané?65 Bradáčov?!67 Vůdce národa „Lví hlava“!68 Svatá chvíle!70 Svému národu!71 My v den 28. října 193572 Píseň budoucnosti!74 ?76
78 XAVER DVOŘÁK: HLAS VOLAJÍCÍHO NA POUŠTI
Básně s dřevorytem Františka Koblihy, vytiskla písmem Veneziana tiskárna A. Lapáčka v Praze, vydalo Akademické knihkupectví B. Bočánka v Praze l. p. 1938 v 500 výtiscích
E: tb; 2004 79]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Lapáček, Alois; Akademické knihkupectví; Bočánek, Bedřich
(Básně s dřevorytem Františka Koblihy, vytiskla písmem Veneziana tiskárna A. Lapáčka v Praze, vydalo Akademické knihkupectví B. Bočánka v Praze l. p. 1938 v 500 výtiscích)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 79