TYRŠOVI!

TYRŠOVI!
Co stvořil’s, mezi námi kvete, s národem duch tvůj zůstává; jen Tebou zlomil jho své kleté, že volný – zásluha je tvá! Vdech’s nový život v tělo jeho, krev jeho rozproudil, že zmlád’; uzdravil’s ducha nemocného, jarostí doved’s rozehřát. Lví silou, v kleci uvězněný, že doved’ mříží její třást, rozlámat pruty její stěny a splácet nenávist a zášť! Mdlá srdce hned se vzněcovala a dala tušit, dní se den; po zimě jak by okřívala příchodem Vesny, jako zem. Tvé jméno na rtech tisíců je, dojat, se národ k tobě zná; Tobě dnes chvíli zasvěcuje, však bez konce Tě vzpomíná. 35 Neb žiješ v nás jak ozářený svých zásluh věčnou oslavou; syn národa jsi nesmrtelný a celý národ obcí tvou! 36