ČECHOVÉ, SPOJME SE!

ČECHOVÉ, SPOJME SE!
Konečně láska promluvila a rodu ozvala se krev, jakby se paměť obudila a touha tryskla do všech cév! Stesk jal náhle nevýslovný, kam zašel který bludný brat; zda osud jeho nám je rovný, zda svoboden je posavad! Či ujařmen-li od tyrana a v utrpení nese jho; zda důstojnost v něm pošlapána národa neodvislého! Ať ví, že za ním národ stojí, za jeho práva zdvihne hlas a podepře ho láskou svojí, i posilní ho pro zápas! Přes dálky podáme si ruce, přes more šíř a pohoří, ať krev v nich zakoluje prudce a láskou srdce zahoří! 15 Ať na Vlast svou se rozpomenou v pohnutí vroucně, na domov, synovskou láskou zanícenou na mateřštiny sladkost slov! Ať za večerů v rodin klínu svým dětem vypravují pak epopej slavnou její činů s rozchvělým srdcem, v slzách zrak! Ať neodrodí se tam v dáli, se neodštěpí letorost, by k slávě rodu rozkvétali krev krve naší, kostí kost! Ať roste rod náš přes hranice, přes moře šíř si, přes řeky, však Vlasti své se nezcizíme, věrni jí na smrt, na věky! – Leť, hlase náš, a burcuj prudce svědomí české, slábne-li, jak řetěz bratrsky spněm ruce: být Čechy, ať jsme kdekoli!... 16