U TŘÍ LIP

U TŘÍ LIP (Boženě Němcové.)
Ty rysy bolest vymodelovala, rty sevřené chtí umlčet ji snad? však v očích jak by hořkost v úsměv tála, naděje svítí z budoucnosti lad? Ten život stvořen pro břímě jen kříže pod hesly „národa“ a „svobody“; k nim láska nejsladší to srdce víže a touha nedočkavá: „Bože, kdy?!“ Hle, čelo pne se jako klenba dílny, kde myšlenek shluk jak by stále hřměl, co duch té ženy heroické silný vždy znovu v zoufalosti v boje šel. Ať strojil Osud úklady jí běsné, azurných perutí se nedotek; ať srdce zlomeno, dál spěla přes ně k národa vzkříšení svůj celý věk. Nezřela jitra jeho, vděk své touze, červánkem úsvit nezkropil ji skráň; na desce náhrobní jen zahrál dlouze, sypaje růže, růže lásky v daň! – 29 V ruch Příkopů se tady vposlouchala, rty sevřené, jak bály by se ptát, co hořkost v očích jak by v úsměv tála, v němž naděj svítí: „Naplnění snad?!“ 30