Nevidně povrch se čeří
skrytého zálivu vody.
Duše má ještě věří
v příchod lásky a shody.
Ve vodě zrcadlí se
štíhlé a bílé břízy...
Vyčkám tu, háj kde tmí se
šerem své zelené řízy...
Nehybně v mrtvém snění
v průzračné vodě stín střehu,
půjde-li v zamyšlení
po tom, kde sedím, břehu...
Melancholickým tichem
nahnutý sedím k tůni,
otráven vlastním smíchem
a vodních růží vůní...
Jak jsem jí ublížil krutě, –
rány tím sám si však dával...
Kajicně, nepohnutě
tak nikdo by nevyčkával...
Pozná-li šat můj černý,
ztřísněný pískem a hlínou?
Klid je tak bezeměrný,
dny, noci jak jdou a minou...
Půjde-li v zamyšlení
po tom, kde sedím břehu?
Skončeno všecko není?...
Možno tu vycítit něhu?...
Přijde-li, uvidím v hloubi
pohled, jenž dobolívá...
Mrtvé se ozývá doubí –
přece – a v dálce kdos zpívá...
Nesmět se ohlédnout věčně,
zbabělý za svou vinu; –
přijde-li jednou, – já vděčně
trest přijmu, než touhou zhynu...
Z mých zád mech vyrůstá žlutý
a stříbrné řasy z mé hlavy,
já čekám dny nedotknutý
a dívám se v hloubky stín tmavý...
Nejde a nejde a nejde...
Její krok nezašustí...
Ale zda bolest má přejde? –
Musím tu v zem už vrůsti?...