TO, CO TAK HÁRÁ V JEJÍM OKU...

Antonín Sova

TO, CO TAK HÁRÁ V JEJÍM OKU...
To, co tak hárá v jejím oku, snad vášně dávné hořký rys. Je pomsta stará ve hluboku za odmítnutou lásku kdys... U lesa rokli nocí tmavou my přejit musívali z niv... My sami šli s tou vášní dravou, jak nikdy potom, nikdy dřív... Mech ze tmy volal, rosa ze trav, jedlové větve divoce nás šlehaly a balvan zvětrav úžasem svítil v potoce... Tu v šeru s klenby sosen spadlým nad klínem rvala ruku mou, já se zdvořilým stiskem schladlým, s odvahou ona zoufalou... 83 A přešly dny a nebezpečí... Dnes lhostejně kol mužem jít... Jak umí mlčet mstivou řečí, jak vyzývavým štěstím žít... 84