PÍSEŇ NOVÉHO PLEMENE
Je každý zítřek oplodněné ženy klín,
v němž rodí se a vydá hlas tvá krev.
A každý včerejší den hrob je, prach a stín.
A člověk včerejší je také stín a hrob,
je herec zašlý, doslov, jím se končí děj,
je povalený mezník v křižovatce dob, –
a když přec ještě vrací se, je živ,
své zasednout chce místo, vrůsti v zem, jak dřív,
v něm zříme příšeru. – I zabíjíme jej.
I zabíjíme jej, ať v sobě, v tobě, v drahých svých,
neb v těch, jež nenávidíme,
a to je oběť, za níž jednou sklidíme
v žních lásky nové plody ve dnech zářivých.
Ať mnoho srdcí shoří v čisté oběti,
neb bez obětí není nových životů
v tom divém letu věčném.
Vždy velká oběť značí nové početí
lepšího člověka
v tom dění nekonečném.
A zrodu lidského my zapomeňme hlas,
jenž slabostmi a nářky v smrti vrcholí.
Své bytí přenesme až někam za vzkříšení čas,
v ten nový život, od věků již vytoužený,
jenž jednou přijít má.
7
a láskou, která nezrodí se za století,
dnes nezrozené ještě muže, ženy, děti,
horoucně zobjímá.
8