STUDIE Z PŘEDMĚSTÍ
U velké nádržky, kde zlatých kaprů bok
z vln často zříti je, ve středu trav a sítí
v předměstské zahradě, když slunce teple svítí,
vždy starce vidím jít a tlumit vetchý krok.
Prut drží rybářský za křovím olše skryt
a z korku rudého mdlé oči neodvrátí,
ve fraku obstárlém a v cylindru, je znáti,
to starý byrokrat užívá pense klid.
Sem kdysi vnučky dvě si přišly posedět,
kol velkých skleníků a vonícího vína
se smíchem přiběhly a sedly v místa stinná
a zmlkly poslušně, jak „pst“ zašeptal děd.
A z rudé bavlny cos počly vždycky plést,
o novém románu cos blouznit nesouvisle,
své nožky v střevíčkách se nechat houpat svislé,
a hned se líbati, jak zvykem děvčat jest.
Jak vroucně měl je rád ten starý byrokrat!
On, by jim vyhověl, do tramway sedl časem,
jel v Prahu nakoupit a smlouvat tenkým hlasem,
by navez’ cukroví a dortů, marmelad.
Ve čtvrté poschodí se jíti neštítil,
kde k Le Gros, demoiselle, šly schody příliš tmavé,
35
vyjednal hodiny pro vnučky svoje smavé
a žvatlal frančinu a hrozně šťastný byl.
Neb zajel v divadlo, když laškovný byl kus,
kdy hezké čtveračky požitek měly jistý,
neb zašel v kavárnu a probral všecky listy,
pak modní přines’ list, by tříbil jejich vkus.
–
Ó, jak to dávno jest! Teď je tu zase sám,
jen s vdovou, dcerou svou tu žije osamělý,
vnučky se provdaly a roky rychle spěly,
a život minulý se zdál být sen a klam.
Teď v parném červenci sám bloudí zahradou; –
když večer blíží se, on vzepřen pozoruje,
a cítí vůni z lad a van jak tiše duje,
jak všecky starosti již mimo duši jdou.
Co státy dělají a lidé a co zem,
co s generací jde a s uměním a vědou,
tím dávno přestal již svou hlavu másti šedou,
on šel v klid nečinný, kam všichni v stáří jdem‘.
Neb to již nechápe, co bouří mládeží,
vše je mu hloupostí, již vezmou příští časy,
co v světě děje se, on dávno nevšímá si,
neb říká, starci klid a pokoj náleží.
36
A čím víc od lidí se stále odvracel,
čím víc jich nechápal, čím víc mu byli cizí,
tím více strom a květ a vlny zlato ryzí
a celou přírodu on v srdci raděj měl.
A čím víc hrbil se v zem, kde mu bude spát,
kýs konejšivý zvuk mu z přírody vál k sluchu,
jak vůní květin všech a v zlatých stébel ruchu
by cítil atomy své znovu žít a vát.
Po hrozném rozkladu, jímž zmizí jeho prach,
on cítil, sladko je, se s málem spokojiti,
objímat kořeny a vláhu dešťů píti
a v květech zakletý zřít slunce žár a nach.
37