SMRT A ČLOVĚK S KVĚTEM KULTURY
Památce L. Hofmana
Já ženu záhadnou zřel jít,
byl k večeru ztlumen den...
Tak zdála se mi vinnou být
a smutnou jak chorobný sen...
„Ty vraždila jsi? Oh, rozumím...“
Hlas výčitkou se mi chvěl.
„Již dávno jej miluji, dnes je mým.
Ne, vám však neumřel...“
A věděl jsem jasně: to zemřel on...
Znám ženu tu záhadnou.
Tak cosi mi zní jak poplašný zvon,
když zázrační jen mrou...
Mřel umdlený a zlomený
ten z dalekých světů host,
k nám na písek pouště vhozený
a v barbarskou lhostejnost...
Svým rozmachem, duchem, nadáním
nad surové vysoko vzplál.
Byl vnitřním churav zoufáním,
že domova bídu vssál...
55
Ó Smrtí ty zamilovaná,
květ, z rukou těch voskových,
jenž časně tak vypad’ za rána
jej nezdrť v rukou svých...
Naň čeká již tolik horkých hlav,
na odkaz, popud, vzruch,
na kultury květ, jejž ušláp’ dav
a v němž dlí nový bůh...
56