Byl podzim, když z naší vesnice
vojáci kořist odváželi.
Povozy plné silnice –
dobytek plouhal k zemi čely.
Jak západ v horské výšiny
osvítil bílé údolí,
vsi zřel si kmitat modříny,
sklizená pole, kotliny,
podzimní zlaté plápoly.
Hájovna svítila parohy,
leč na prahu ani človíčka.
Chlad z modré čišel oblohy.
Kříž, kaple, bohorodička.
A při silnici zmrtvěly lesy
i hospoda zdála se vybita
a vyjedena, vypita
a jesle prázdny jsou, že děsí.
Hospodský mlčel, necita.
Teď za lesy chrám čněl nahoře,
jen škola, fara a dole ves.
Vše na petlici, závoře
a štěkal rozběsněný pes.
Tu jeřábů vysáhli na větvice
hubené ruce vojáků.
A za zpěvu zatkli je za čepice.
Hned bylo kus božího zázraku.
Rozsvícen domov ve zraku.
Zas povozy rachotí, bičů šleh
se dobytku do masa zarývá.
To mlčení všude vesnických střech
významu řeči nabývá.
Však dokud je vojáky v obzoru zříti,
kol rachot slyšet a bravu řev
a dokud pochodu je slyšet zpěv,
jde, komu co zbylo, uzavříti
a k pokoře utišiti vzbouřenou krev.
K povozům povoz. Připřáhli koně.
Z děr stromoví svítí nádraží.
Dobytek bučí na peroně,
roh o roh, o řetěz naráží...
Je temný večer. Kouř dýmá.
Měsíce svítí tenký srp.
Z vojáků očí modrých chrp
již blížící se sněží zima
hladovou vytrvalost: trp...