IMPROVISACE KU SMRTI HAZARDNÍ
Ty obrovské kmeny šerého lesa, zemdlené délkou roků,
pod jejichž vlnami těžkomyslné koruny zpívaly,
nad křížem samovraha shnilým bděly zaklety
a drn, kam tryskla krev, svým stínem smývaly...
To nebyl... ne, z těch jeden, kteří snad nenávidí a proklínají,
ti silní, bičující společnost, v níž tak trudno je žíti,
ni extatik, jenž přestal milovat slunce a tajemství bouří
a nad smutky vítězit hymnem a tuchami jiného bytí.
Ne. To nebyl nespokojenec, jenž vytušil marnost všeho,
ni milenec jar, kterého jeseň studeným jíním zrosila.
Ni ten, jenž k východu obrácen s vítězstvím visí
byl přepaden jako stvol, jejž kosa rázem skosila...
To naivní, smavý byl hoch. Osmnáct jar a divoký.
Koketní růži na prsou, střelil se. Proto: co řekne Ona.
Že k smrti jej bolelo opovržení jejích šestnáctiletých rtů
a že to byla snad největší pomsta: co řekne teď Ona.
110