PÍSEŇ PRO SPOKOJENÉ S MÁLEM
Člověk je překrásný, rozumný tvor.
Ale smutný v svém běsnícím pudu dravém,
nedosytné zvíře v pružném skoku,
cítí-li kořist v zabíjení hravém.
Stále krutější je.
Vymýšlí strašnější smrti ničení hromadné,
potupnější konce, kam střela dopadne,
porážek hanbu a vyhnanství galeje.
Civilisací uchvácen
točí se vírem záhuby potměšilým
sražen zlou mocí, pod práh dolů, dolů,
tam, kde se vraždí, kde z kořene vyvrácen
vítěz i poražený,
válí se s nevinnou krví spolu,
plamenem pomsty doutnavým a zlým.
Vy a vy a vy,
kteří tu zbýváte v světě pro práci a klid,
stále nešťastni
nějakou touhou, jež po žití plnějším churaví,
po blahu, po pokoji jste věčně práhnoucí lid,
nešťastný tam, kde postavil se k práci
218
v městech šedivých, na poli,
v továrnách zakouřených:
neměli byste tak bezmocně v resignaci
nikdy už do boje vyhnáni být!
Nevím, proč tedy chcete
utéci všichni z fabriky zakouřené,
z města, kde přece jak símě se v poli uchytnete,
z drobných a teplých dílen,
na oknech břečťan kde, fuksie,
v kleci kde ptáče tiká, oči zamhouřené,
chytře si pomrkuje, co každý z vás ještě pilen
práci svou smolí a přec jen šťastný je
v blízkosti ženy a dítěte.
Veliké štěstí často z mála vykvete.
S radostí svou a žalem
pracovníci, se spokojte se šťastným málem,
ale nechoďte vraždit, abyste měli více,
nebo víc vyzískali těm, kdož vás jak pijavice
ssají a ssáli
vědouce, že jste jim jednou v své slabosti
pomohli za černé noci
o vraždách rozhodovat,
šíleně mrhat životy, běsnit svou mocí
a krev svou i svých mrtvých jim dali.
219