Jaro na hřbitově.
Kočáry v letu zastavily
se u hřbitovních černých vrat.
Náhrobků mramor sněhem bílý
byl září jara obepjat.
Skrz bezu clony, větve spjaté
smutečních vrb a zeleň trav
se dívalo vstříc ráno zlaté
svlékajíc mlhy šedý háv.
A před zdí třásly silhouetty
se neduživých koníků
a laštovek se nesly čety
kol deštěm smytých pomníků.
Hle, zaskříply teď mříže táhle
a blyskly svitu záplavou,
v nich starci setkali se náhle
shrbeni žití únavou.
12
A poznali se, z mládí druzi,
svou tiskli mlčky suchou dlaň,
a jak svou těžkou vlékli chůzi
jich zjasnila se chmurná skráň.
Hned zapředli se v snění oba
jak pavouci dva v jeseni;
kdy umříti je skorem doba,
jich děcké vstalo nadšení.
Ta škola stará! Lípy kolem,
pod ryvízem ten plůtek skryt!
Hrá obilím a každým stvolem
tam horský vítr, slunce svit!
Hle, z červotoče řada škamen,
tam vedle sebe seděli!
Jak vlny, kam jsi hodil kámen,
se časy nad vším sevřely!
Ó s Nieritzem kdy sedli v háji
a poslouchali kosy pět!
koroptve steskly v polí kraji
a píšťal zvuk se počal chvět!
A pak... ó jak ten život míjí,
tu k štěstí v před, tu k žalu zpět!
Vše vyslechnutou melodií,
jež echo vzbouzí naposled.
13
Hle, pod paží se spolu vzali, –
kde mládí, vzdorných bojů řež?
Teď hroby svých si ukázali
a místa, kde chtí spáti též. –
14