Jaro na hřbitově.

Jaro na hřbitově.
Kočáry v letu zastavily se u hřbitovních černých vrat. Náhrobků mramor sněhem bílý byl září jara obepjat. Skrz bezu clony, větve spjaté smutečních vrb a zeleň trav se dívalo vstříc ráno zlaté svlékajíc mlhy šedý háv. A před zdí třásly silhouetty se neduživých koníků a laštovek se nesly čety kol deštěm smytých pomníků. Hle, zaskříply teď mříže táhle a blyskly svitu záplavou, v nich starci setkali se náhle shrbeni žití únavou. 12 A poznali se, z mládí druzi, svou tiskli mlčky suchou dlaň, a jak svou těžkou vlékli chůzi jich zjasnila se chmurná skráň. Hned zapředli se v snění oba jak pavouci dva v jeseni; kdy umříti je skorem doba, jich děcké vstalo nadšení. Ta škola stará! Lípy kolem, pod ryvízem ten plůtek skryt! Hrá obilím a každým stvolem tam horský vítr, slunce svit! Hle, z červotoče řada škamen, tam vedle sebe seděli! Jak vlny, kam jsi hodil kámen, se časy nad vším sevřely! Ó s Nieritzem kdy sedli v háji a poslouchali kosy pět! koroptve steskly v polí kraji a píšťal zvuk se počal chvět! A pak... ó jak ten život míjí, tu k štěstí v před, tu k žalu zpět! Vše vyslechnutou melodií, jež echo vzbouzí naposled. 13 Hle, pod paží se spolu vzali, – kde mládí, vzdorných bojů řež? Teď hroby svých si ukázali a místa, kde chtí spáti též. – 14