Za bratrem Janem.

Antonín Sova

Za bratrem Janem.
Co umřel jsi, to je již dvacet dlouhých let... Šum trav tu povívá nad hrobem v parných dnech, nějak se malý zdá a slehlý, jak by svět a čas již zadupal tě ve tvých tvrdých snech... Však já tě dosud zřím. Hle, služku vidím zas, co v kyprých rukou svých ti vlasy hladila, a růží vůni mním do nozder dýchat v ráz, tvou kamarádku zřím, jež byla spanilá; kůň starý houpací a šavle zkřivená, divadlo z lepenky, květiny povadlé a karty zahnědlé a píseň znavená, to celý život tvůj jak zřel bych v zrcadle... A matčin polibek... Můj Bože, sám jsem zbyl, co v hrobu zapadlém ty dávno dřímáš tich, – však nám tu hůře je, my nepoznali cíl, a v hnusné bolesti a v pochybnostech zlých my klidně prodali stárnoucí hlavu svou hrobařům lidských práv s šaškovou rolničkou... 30