Vánoce.
Sníh na pláních a všude po krajině
jak bílé slzy v nočním kanul stíně...
Noc přišla svatá; malé město spalo
v závějích s vížkou posněženou, zdálo
se mizeti, jak o něčem by snilo.
Jak u doktorů veselo dnes bylo!
Kalíšky cinkaly... Smích dívčí plný
se rozperlil, až ztichly jeho vlny,
až zanik’ v šumu hlasů unavený.
Přijeli všichni, synové, jich ženy,
i Káťa, dcera, vzhlížející smavě,
jak valčík z plesu by jí uváz’ v hlavě;
ta stále s dětmi běhala a hrála,
vlas zcuchaný, dech sotva popadala,
v jich středu byla zas jak malé dítě.
Tu brala je a tiskla křečovitě
v svých drobných loktech, tu míč malovaný,
obrovský pustila, že na vše strany
se rozprchli jak ptáci v plesném křiku.
Dost toho! vzkřikl děd a z nákrčníku
[53]
svou hlavu vztyčil, neb chtěl cosi říci.
Šňup’ spokojeně, o talíř cink’ lžicí:
„Tak, děti, zase dnes jsme všichni spolu.
Jen Annušku nám zakopali dolů, –
já jsem to tušil!" Slzel, jak se vzrušil, –
„tak byla slabounká, ba já to tušil!
A hoši, stárnem!...“
Utřel zrak v té chvíli
a sklopiv oči, ubrousek vzal bílý
a vína připiv, vzdychnul patheticky...
„Ah, kdo pak stárne? Vy jste čilý vždycky,
k nemocným v dešti třebas jezdíváte
a zdráv jste stále, dobrou chuť vždy máte,
jste veselý, jak bývával jste kdysi;
však hle, tu vráska na mém čele visí, –
i Karlův pyšný vous už místy bělá."
„A jak by ne," ženuška smavá děla,
„mít tolik hochů! Jací jsou to draci!
Já rozzlobena večer sednu k práci
a chlácholím jej: Nezlob se, můj starý,
dnes byli hodni... Hned se zeptá Jary
a Jarouš s křikem vběhne, lichotivě
se k němu tře a žvatlá, brouká snivě
a na klín se mu dere... Ušpiněný
rty špulí... Chytrý je a umíněný...
A táta s klukem běhá, blázen starý,
vždy proti mně jsou, považ si jen, Mary,
jej na rameno zdvihne, hvízdá, běhá,
psa napodobí, na koberec lehá
54
(dvě zrcadla už rozbili mně spolu)
ten blázen!"
Ale blázen, schýlen k stolu,
svou rybu obírá, co Káťa hbitá
míč pod stolem u nohou jeho chytá.
„Nuž, děti, jezte!" dodal děd a šátkem
si utřel brejle; zazněl v čase krátkém
zas rozhovor a dětí druž se smála...
Ryb vůně, vánoček a jablek vála
pokojem, v cinku talířů a sklenic
zablysklo víno šumivě se pěníc.
l babička, jež k paní Emmě sedla,
tak žvatlala, jak dítě sobě vedla,
čepeček rovnala na vlasu řídkém,
k ní děla: „Recept? Prověješ vše sítkem,
cukru se přidá, – žloutků dvacet vrazí.
To koláčky jsou vzácné, moji drazí, –
kdy jsem je pekla? Paní důchodňová
jak měla svatbu..." A tak šlo to znova.
Jen Káťa s dětmi u jesliček stála,
figurky všecky řadou vykládala,
jim vymýšlela fantastická jména;
pak ruce v klínu, sedla zamyšlena.
Ty jesle, jak by starým kouzlem plály,
voněly, z mechu tyčily se v dáli
ty pestré hračky, rudé, modré, žluté,
jich roucho válo jako větrem vzduté,
55
beránci bílí svoji dumu snili,
ze studny kravky strakaté tu pily.
Naivní dárci s košíky a holí
šli cestou, kde plá hvězda do údolí,
jež mžiká v lesku drahokamů hravém.
A pod ní anděl v rouchu průsvitavém
se na dřevěnou chatu díval s plesem,
jež z vlhkých dřev se zdála vonět lesem.
Drobnými okny, dveřmi zřel jsi v stíně
rodinu svatou, Ježíška, jak v klíně
Marie dřímá, sladké svaté dítě.
Ó nehybnost ta figurek těch, skrytě
jak tebe ryzí poesií chytá
a něhou divnou v srdci tvojím zkvítá!
V tom zmizel děd... A děti zmlkly rázem,
na Ježíška už neptaly se, na zem
jen hleděly a ku Kátě se tiskly.
Jich oči leskem snů a kouzel blýskly.
Již bylo slyšet praskající svíce.
Jak nedočkavě hořely jim líce,
kdy poslouchaly, zazní-li hlas zvonku
a šust, jak tichých křídel ze salonku.
A hle, to přilít’ anděl, zlehka zvoní,
již stromek šustí, páchne lesem, voní.
V tom dokořán se dvéře otevřely.
Děd zvolal: „Ježíšek je tady!“ Chvělý
svit vzplanul, zazněl výkřik děckých hlasů,
tak naivní, pln udivení, žasu...
56
Ba ani oko odvrátit se nechce!
Tam lampiony houpaly se lehce
jak bubliny, jež jarní vánek nese.
Pod nimi co se filigránu třese
a cetek, které vlhkým dřevem voní.
Směs panáků a husarů a koní
a šašků pitvorných se třáslo v stínu
řetězů zlatých, v lesku lampionů
veliká panna, která sama mluví.
Již sepraly se o ni drobné chůvy
čí asi bude... A hle, dvě tam visí.
Mlýn větrní až na strop vrhá rysy.
Kůň opravdovský, houpací již k skoku
je uchystán, jen stisknouti ho v boku
a ujel by... Co ořechů se níží
a vonných jablek visí, větve tíží;
hle, cukrová myš bílým okem hledí,
vojáci v krabičkách se lesknou šedí
a cukroví je skorem k nespočtení.
Vše jméno má k řádnému rozdělení,
by nervala se malá tato cháska.
Jak voní jehličí, jak šumí, praská!
Ó divná vůně!... Jak by páchly lesy
s tou vůní hraček, s mechu vlhkou směsí,
s vánoček výdechem, s ryb sytou vůní.
To vůně vánoc je, kdy vítr duní
po otevřených pláních zmrzlým sněhem
a v okna bije divokým svým šlehem!
Vše jak by Hossannah zpívalo světu,
57
odlehlé pláně, vítr, tisíc retů
z nesměrné dálky, kde se měsíc dívá,
nevidných zpívá, do srdce se vlívá,
Hossannah, hossannah! zaléhá zticha
do jizby, která žárem tepla dýchá!
Však v tom zazpíval roh... „Pst, slyšte děti!"
Děd zbystřil náhle sluch... Roh počal pěti.
To byla vážná melodie táhlá,
prostotou pastýřů ti k srdci sáhla.
Roh zvonil něhou idyllických časů,
zvuk radostný, jak rozstřík’ by se v jasu,
se perlil, vlnil, až jak zlomen hynul,
jak zlomen ve tmě hynul, tichnul, minul.
A všichni jak by o svém mládí snili,
když hlahol rohu zmlknul, jati byli
jakýmsi sladkým, klidným odříkáním.
Tak dlouho seděli... Rozmarným lhaním
se bavili a hned zas vážnou radou,
babička přišla, kývala svou bradou,
rozmluvy tajné se snachami měla
a na syny tak očkem pohlížela...
Však stromek v koutě snil svou tajnou dumu.
Jak zavadils, vzdech jak by v jeho šumu
se ozýval, tma z jeho větví vála.
Leč Káťa celá zářila, se smála,
neb hle, ty čáry: Hvězdu měla v jabku
a svíce, kterou dala ve skořápku,
58
po vodě plula tiše, kolébavě,
z olova věnec ulil se tak hravě
a střevíček, kdy nad hlavou vzduch zvířil,
jak pad’, svou špičkou ze dveří ven mířil.
Co v karty hráli, babička se přela,
tu ona dlouho ještě přemýšlela.
Jak lehly děti, zvážněla tak náhle,
chtěla být sama; srdce dnem už zprahlé
jak noční květ svůj otevřelo kalich
a v něm stesk zářil v kapkách rosy malých.
Oh, půlnoci se chtěla dočekati...
Tak modlit by se chtěla! Cosi chvátí
jí mladou duši, jasní se tam, dnívá
den jarní, všecko jásá, ránem zpívá
ve výši skřivan, nesměle jak z dáli –
nad klasy žlutými se východ valí
přívalem světla, cosi v srdci puká...
Jak by ji chytla jeho pevná ruka,
on je to – neujde mu – vzpomíná si?
A v rozčilení rozplítá si vlasy –
co dělá as? Jak modlit chce se nyní...
Chce sama být... jí stromek čelo stíní.
A čeká zvony půlnoční znít z blízka.
Jak křečovitě prsty svoje stiská,...
vzduch mrazivý chce, čelo jak jí hoří.
Leč v usmívání, ve snech šťastných moří
s naivní vírou usnula tak zticha.
Jen stromek dumu svoji dále dýchá
a její ňadra zdvíhají se hebce...
59
A jak plá měsíc, sen jí cosi šepce, –
což větry! ať si dují! a což roky!
ať ženou svoje fantastické skoky,
což bída! ať své dlouhé ruce tyčí...
Sníh padá, padá... ostrý vítr fičí...
v dýmavé lesy měsíc věší sítě...
S úsměvem štěstí usnulo to dítě!
60