Zimní reflexe.

Antonín Sova

Zimní reflexe.
Tak rád bych zapomněl, v hodinách ranných, když město v mhu se halí a dým, vír na chodnících zasypaných umrzlým sněhem lednovým! Rád z jizby bych unik’, praskající krb hořet nechal a vítr chvět zapadlou sněhem okenicí a celý ten úzký zapomnít svět! Rád za sebou město bych nechal vříti i společnosť s čapkou šaškovou, i v drobných snahách mělké to žití, i s plesů závratí i s bídou svou. Co mají klidu teď hory a pláně, pod sněhem lesy a dýmavý bor! Chtěl bych kus velkosti na sprahlé skráně a nesměrnosti těch modravých hor, 92 kus obrovské té nehybnosti a velkost mizících linií, chtěl chytit bych veršem drsným dosti, co pravdou a krásou opíjí, ve vážné hudbě mohutných vzletů víc myslit, cítit, člověkem být, ne básnílkovat v nízkém letu a filigransky žít a mřít. 93