Stará a nová Praha.

Stará a nová Praha.
Den letní je... Procházím hradu zas prostorné dvory, krok duní a zaniká, závory kdesi jen třískly; a je tu až smutno, jak ležel by kdosi tu chorý, na oknech a v průčelích paprsky plaché jak blyskly. Dóm Vítský jak černavý gigant v tmu věže své hrouží, své přeťaté oblouky vypíná pod spletí trámů, skla barevná zahrají matněji a stín se dlouží, v tmě beztvární chrliči zprahlé své svírají tlamy. Je vidět: hrad bez krále, idylla století pravá... Ruch kočárů, beztvarné hemžení, dvořanů stíny, lesk života, nádhery rozpad’ se, – zůstala sláva a trosky a hroby a trochu té posvátné hlíny! Jen ztuchlé zpol díry, kde alchymist po prášku zlata se honíval urputně, zbyly tu pod hradem dole, pro mozoly chudáků, pro bídu, která tu chvátá a stále víc krouží a přibírá zástupy v kole... 38 Sem stín si jen zalézá, šlechtic jen, klerus tu dříme pod záštitou prebend svých starých po pokroku dupe, a v zpuchřelé hrdosti, svět co kol kulturou hříme, své odříká modlitby v pompě své obřadné, tupé. Však dole hřmí Praha, v tu idyllu zní to tak zticha! Co kultury hrdé jsou vzmachy, to mimo hrad všecko! Co pokrok a nároky na slávu, Prahou dnes dýchá, a ona je zdravé a životem kypící děcko! A Praha, ta občanská, s pilnou až k úpadu rukou, dny bez králů přečkala, rostla a byla a kvetla, na brány jí přívaly cizácké bily a tlukou, však ona je vědomí plna, i kultury, světla. – Neb ona je česká, je srdce to, bijící vřele, že slyšet až v kouty té země, kde žili jsme plaše, jak rázně a bez bázně pojednou, pyšně a směle to duní: jsem vaše, jsem vaše, jen vaše... 39