Stínové obrazy.

Antonín Sova

Stínové obrazy.
Večerů zimavých když vidíš divý cval, do ulic fičící ledovou, krutou zimu, tu Prahu sestárlou bys ani nepoznal! Vše vidíš v modravém a neurčitém dýmu. A cítíš najednou, jak stárneš... Míjení jak stíny prchavé otřesou tebou náhle, ty poznáš, rety tvé že suché jsou a zprahlé, že oko vpadlé je a srdce v stišení. Jak bylo před lety, teď náhle srovnáváš! stínové obrazy se střídají a minou, a listy žloutnoucí před sebou všude máš, rok každý zavane jak vítr doubravinou... Obrazy na plátně přeběhly pouhou hrou. – A řady poutníků se v lásce vystřídaly, zdroj písní vyprahnul těch pěvců, již tě jali, a hroby přátel tvých četnější stále jsou... 26