Rokoko-babička.

Rokoko-babička.
Korový domek v oboře stojí, bílý je celý v zeleni skrytý, veranda nízká v černavém chvojí, korový domek dešti je smytý. V březových sedátkách paprsk jen lítá, v dubnovém loubí sasanky voní, vysokou alejí světla pruh svítá, na vše jak západ krve proud roní. Ticho je, ticho, v houpavé rhytmy ořechů, laně pasou se v mlází, v teplé a vlhké, divné to přítmí z rybníka paprsk odlesk svůj hází. To ještě staré hraběnce naší snesou sem židli do trávy dolů, jehnědy pelem zlatým když práší, narcisy kynou z tenkých svých stvolů. 71 Rokoko-babička mdle tak a slabě vrásky své k úsměvu probouzí zase, srdce, jež vyřezal nebožtík hrabě, na stěně z kory jak uzří plát v jase. – Jaké to jaro!... ta tráva jak chladí! na nitce paměti vzpomínek tucha! Procházkou zašla si do svého mládí babička z rokoka, scvrklá a suchá... 72