Rokoko-babička.
Korový domek v oboře stojí,
bílý je celý v zeleni skrytý,
veranda nízká v černavém chvojí,
korový domek dešti je smytý.
V březových sedátkách paprsk jen lítá,
v dubnovém loubí sasanky voní,
vysokou alejí světla pruh svítá,
na vše jak západ krve proud roní.
Ticho je, ticho, v houpavé rhytmy
ořechů, laně pasou se v mlází,
v teplé a vlhké, divné to přítmí
z rybníka paprsk odlesk svůj hází.
To ještě staré hraběnce naší
snesou sem židli do trávy dolů,
jehnědy pelem zlatým když práší,
narcisy kynou z tenkých svých stvolů.
71
Rokoko-babička mdle tak a slabě
vrásky své k úsměvu probouzí zase,
srdce, jež vyřezal nebožtík hrabě,
na stěně z kory jak uzří plát v jase. –
Jaké to jaro!... ta tráva jak chladí!
na nitce paměti vzpomínek tucha!
Procházkou zašla si do svého mládí
babička z rokoka, scvrklá a suchá...
72