Když zemřela školačka.

Antonín Sova

Když zemřela školačka.
I. Zemřela„Zemřela školačka!" tak slech’ jsem po ránu, jež šedé, špinavé v předměstí vláčelo se. Tu v úzké alkovny setmělém čtyrhranu jen sporé paprsky se zachytily kosé... A ženy v nedbalkách a muži v županech se v klubko tísnili před dveřmi na pospěch, a trochu tajemné tlumíce krátké věty, se vážně s povzdechem hned rozcházeli zas. I domovnice šla a zaplakala v ráz v skučivém pláči svém: Oh Jetty, slečna Jetty! Pak mluvka u schodů zbyl s jakous paní sám, jak rudka červené své ruce svěsil matně, a právě lenivým uvolniv myšlénkám cos mluvil bez konce tak trhaně a chvatně: [97] „Teď právě ve věku, kdy všecko mění se, kdy radost nastat má, kdy děvče žitím vzkypí, kdy čistší bývá pleť a tahy plní se..." - - - A jaksi dojmem též zacuklo jeho chřípí. – II. Já dobrou Jetty znal... U cizí rodiny v předměstské ulici bydlila neustále, k svým pracem budíc se tak jako hodiny a přesně chodíc spat, rty chladem zamodralé. A ruce ustydlé za nocí zimavých své vychovatelství, dějiny memorujíc a frázi za frází na pamět svoji snujíc, vzpomínkou usnula, dech slyšíc družek svých. U vdovy byly tu tři družky ze školy, jež přísna, hubena, je nespustila s očí; v neděli vedla je procházkou do polí, za město přes luka a sady kde se točí, krok každý střežila a ostře pátrajíc, co za den stalo se, buď ve škole neb doma, vždy všechněm stížnostem a pomluvám šla vstříc, že Jetty bázlivá, nepohnouc ani rtoma, již horší známky své a skvrnky na živůtku jak smrti bála se a neštěstí a smutku. Však dívčí pokojík byl útulný, tak malý! Tu kopce za Prahou vyhlídkou v mlze spaly 98 a dole ulice se s vrchu točila, šum vozů supivý, brzd zatažených splýval tu ve křik uhlířů a v dětských hlasů příval a hádku kramářů, jichž tlupa rozbila své stánky v neděli a kolotočů řadu, i boudy s nápisem „Museum"; vzdálený se štěkot ozýval a ze zvěřince hlasy, tu blízkých na stavbách duněly trámy v pádu, a z koksu zápach vál tu jak prach spálený. Vždy večer po škole, kdy sešeřil se den (zvlášť v zimních večerech), v svém koutku u piana si Jetty skromničký svůj upřádala sen, tak tichý, malebný, družkami nevšímána. Ty všecky na „bábu" si hrály v alkovně, jich smíchem klenutí že vždycky otřáslo se, že vdova ve předsíň vbíhala varovně s brýlemi černými na orličím svém nose... Tu Jetty skrčena v koutku za etagerem do prázdna hledící, tím zkolébána šerem o jednom snívala: Ó, za tři roky snad se vyplní jí sen!... Ö, jak to krásné bude, až přijde professor a řekne: Jak jsem rád měl Jetty! Výborně! a jeho líce rudé plát budou blaženě z šedivých kotletů! Výborně! řekne pak a vysvědčení v ruce jí bude vynášet v řečnickém rozletu, že ona zapláče tak hlasitě a prudce, 99 tak šťastna, blažena... Ó, než ten přijde den! Po hlučném „Te deum“ jak výskne si, můj Bože, jak bude chlubit se s tou koketností žen, jak bez vší starosti si poprv lehne v lože a plný činnosti uběhne lehce den! Neb kandidátkou již, tou poníženou kdys, jak dříve bývala, přestane rázem býti; po otci zdědila ten samotářský rys, chce jenom škole své a drobným dětem žíti, neb otec říkával: Drahoušku, Jetty slyš! Ty holka, jen se uč! Až zemřeme, co bude? Je jmění na mále, však ty to dobře víš, – jen kdo se naučí, ten udrží se všude; co myslíš, prosím tě? princ nebude tě chtít, děvečko, jen se uč, pokud to může být! Ó, učitelkou být! Jí ve snech je to novým, ten pocit vábivý, žít sobě sama stále, svůj míti pokojík s nábytkem ořechovým, klec s ptáky velikou a květy na oknech, skříň s plátnem zeleným, již ve příhrady malé jí truhlář rozdělil a v každé plno kněh, hodiny s kukačkou, kdys matkou darované, a housle na stěně u stolku psacího... V kraj bude vyhlídka... Tu ráno vždycky vstane, punčochy oblékne, zavolá Amiho... A trochu dráždíc jej, své připraví si knihy. Tam venku ve zlatě vřezané polí rýhy 100 se budou černati a vlny po obilí van zčeří lichotně... K deváté rafij pílí na věžních hodinách... Hle, starý učitel již řadou dětí jde, jež ztichly okamžitě před školní budovou a jako zlatý pel spí na všem slunce lesk. To na vsi jenom bývá, kdy švehol skřivanů vysoko v modru zpívá. A brzy poslední ve škole zmizí dítě, nastane učení... Pak děti závodíce pištivě počnou číst, prst v řádky vbodajíce... A farář z farních vrat, kdy vzduch je mírný, tich, dle zvyku starého ku lesu kráčí teď v šosatém kabátě... A všude v lavicích, síť zlata na stěny se vhoupne, blesků změť hned blyskne v pavučí, hned v rozcuchané hlavě nemytých darebů tak úporně a žhavě a z lesklé tabule paprsků vrhá sítě, až oko zaslzí tím leskem okamžitě... A v poledne je čas psát staré matince, jen třeba zeptat se, jen málo, kratince, jen málo, kratince... o kompotu, jak vždycky jej doma mívali a střihu na šaty, že ráda měla by zelené obě klícky, jež doma v prostřední světnici visely. že staré Maruně posýlá záplaty, 101 jak prosívala ji, jichž barva proměňavá, a zda se housátka uvedla zlatoplavá a stará krejčová do jara zemře-li?... Jaké to procházky po škole do obory! Pod nohou chrupají žaludů shnilé misky, ten zápach fialek a rudé skorem hory, ten výhled v mlhavě se rýsující vísky!... A starý řídící, modrého šátku cíp u nosu, šňupne si, vykládá s pathosem, oh, někdy dobrý má až k smíchu skorem vtip! Do trávy sedne si, co stařec kucká v smíchu a cuká šelmovsky zvětralým svojím rtem. Tak sedíc dívá se na pláně, kolem v tichu jež rozloženy jsou... Chrpy se modrají a rudé koukoly, jahody potají se hustě těsnají pod listí svěží háv co kapky krvavé ve tkani třeslic, trav. A bílá kora bříz a můstků ve stržích jak sníh bys nahodil, se ztrácí v modré půdě večera jarního... Jak plech, jímž bys jen hnul, se třpytí rybníky tam dole v údolích a v cípech červánky se lesknou krvorudě, stín letí, jak by síť kol země v dálku snul. A sotva setmí se, otevře dokořán svá okna k západu... Úhozem na klavíru vzduch zčeří večerní. To z „Kinderscenen" hrán útržek suity té, již nejvíc ráda měla. 102 tak zpola laškovný a lehký nad míru, se ozve nesměle, pak v „Humoresku" sráznou let prstů vybočí a „Polonaisou" ráznou po mnohém bloudění zakončí úsečně... Je tmavé nebe tak... Hvězd plno... Alejí jde mladý kontrolor, hvízdá si netečně, pak správce s myslivcem... V paprsků závěji jich stíny dlouží se na půdě zdupané; to do hostince jdou, skrz bezu bílý květ jich mizí obrysy... A Jetty v ustlané si lehá podušky, ó jak je krásný svět! Pak čísti počíná; bzuk tichý komárů a můra šelestíc na hladkém skle se snuje, v topolech před okny cos vítr vypravuje a oknem trávy dech sem vlá... Je po jaru... U mamky prázdniny prožije šťastné zas... „Ty jsi tak dětinská!" jí matka řekne. „Jetty! už můžeš rozum mít!" Však ona tlumíc hlas se na ni zavěsí, se vpije v její rety a nespustí se jí... Neb nesestárla, zdá se, ta mamka drobounká! Je čilá jako dřív, má tentýž čepeček a tutéž svěžest v hlase a tytéž choutky mám, se neměníc, ó div! I dole v zahrádce, kde bují lopuchy, jsou tytéž okurky, jež v sklennících se hřejí, a tytéž melouny! A tytéž blatuchy a bledé řeřichy se nad potokem chvějí! 103 Tam v boudě na poli si tentýž stařík dýmá. Tam zřít je přes něho jak jehlu tenkou věž silnicí širokou ku okresnímu městu, les v měkkých obláčcích, kde drvo pádem hřímá dozvukem mizícím... Jak ráda má tu cestu! Jsi v háji dubovém dřív, než se naděješ! Pak přijdou návštěvy všech příbuzných a tet, jež budou laskat ji tak jako miláčka, hra s dětmi divoká a uvolněný let, jejž skytne na rychlo skřípavá houpačka. Tu bude vyprávět, maliny cukrem bílé v svém lovíc talířku, chléb s medem kousajíc, jak škola krásná je, že všecky teskné chvíle zahubí povinnost. – Ó nikdy nechce víc! Však v zimě školačky si bude k sobě zvát, když budou vánice, zafičí zima z lad a dlouhé rampouchy se budou lesknout v duze. A na roráty v tmě ty ranní časné chůze! Zem zachumelena... A dech jak dýmu proud po mrazném kostele se vinout bude z retů, mdle hvězdy zasvitnou... Co v duši dřímá vznětů a tichých modliteb, nadějí ztajených, teď z duše vyvíří, zahoří v světle víry a ze rtů vymizí slov spoustou znavených... Se hřbetem černavým na klíně zpěvník leží... Tam v oknech kostelních je zřít, jak zvolna sněží a chumle sněhové s říms tají kamenných... 104 Toť štěstí života! Být zrovna určena z tmy jiskry probouzet v nevinných duších dětí a zřít, jak jejích slov zní nazpět ozvěna z rtů dětí... Později pak zrní rozesetí pravd prvních životních o Bohu, zemi své, by v hloubce vkotveno vše rozkvetlo a zrálo pod teplem lásky té, o které se jí zdálo, a navždy tkvělo tam, i když bouř hruď nám rve, i když se otevře nám propasť nenadálá po děctví klidných dnech, v nichž pouze láska plála!... III. – Ah, teď již vzpomínám: Ten ozlacený sen plál ještě v chorobné té před půl rokem líci. A to vše slýchal jsem, když červnový byl den, v předměstské zahrádce, vlašťovky šveholící kdy rej svůj počaly. Tu Jetty schýlena krčila žertovně drobounká ramena a skryta za knihou mi vyprávěla dlouze. Co tepla bylo tam v té probuzené touze!... Však propast předčasná! Víš, co to znamená odejít potichu z jeviště mrzké hrudy, pod bílým rubášem svá schýlit ramena?... To byly sladké přec, jež snívala jsi; bludy.bludy, 105 to záhy skončen byl ten skromný, jarní sen a děcké blouznění, jak snila je tvá hlava! Já, básník míjení až v hloubi rozrušen jsem žalost pocítil pro mrtvé dítě z davu. A hořkou zlostí až se duch můj tenkrát chvěl, když u hlav dítěte Smrť viděl jsem, jak stála a tyhle všecky sny, s nimiž jsem soucit měl, na prvky nevidné v svých rukou roztrhala!... 106 Obsah.
Stínové obrazy Vznesenou čtyrspřeží5 Květnová reverie7 Děcká kapitola9 Po krisi mládí10 Dojem z ulice11 Jaro na hřbitově12 Letní myšlénka15 Déšť v samotě16 Po rocích17 Zlatá moucha18 Podzimní ohně v poli20 Píseň22 Samota24 Stínové obrazy26 Klam27 Nad starým autorem28 Ó nemysli29 Za bratrem Janem30 Melancholická neděle31 Tichý dům33 Můj Oblomov – básník35 Stará a nová Praha38 [107] Jeseň40 Nádražní vrabci41 Pevnost42 Lekce pro děti43 Děcká kapitola45 Počátky a konce dnů47 Sloky49
Vánoce. Vánoce53
Teplejší paprsky. Nedělní jitro63 V jarní noci65 Otevřený chrám67 Ukolébavka z předměstí69 Rokoko-babička71 V rákosí73 Sluneční hodiny74 Poledne u obory6176 Lesy hučí...77 Odpočinek v lese79 Rokle pod lesem81 Modlitby83 Dědičná hračka85 Sonet v září87 Bouře v samotě88 Za slunnýcb dnů90 Zimní reflexe92 Ku staré parallele života94
Když zemřela školačka. Když zemřela školačka97
E: pk; 2004 [108]