Sonet v září.

Antonín Sova

Sonet v září.
Při okně přivřeném (již skorem v září sklonu) za šera teplého jsme zřeli ve kraj tmavý, šum listí doléhal k nám v poloslyšném tónu, ze zahrad voněl sem drn schnoucí svadlé trávy. Zde bylo tušiti kraj v mlze, tichých zvonů se vzduchem rozprysknul rej zemdlený a lkavý, a proti měsíci, než v brzkém zajdou skonu, se jepic chomáče nám kmitly kolem hlavy. Tu rázem jak by vstal, zabouřil vichr na sklo, se stolu papíry rval všecky náhlým svistem, rval v chumlích záclony a cosi temně prasklo. My okna zavřeli. A projelo to námi. – Před mnohou vichřicí v podzimu žití jistém tak zavřem duše své a budem sami, sami... 87